Patrik Dubovský má s Babišovým spisem bohaté zkušenosti. FOTO: Patrik Dubovský / se svolením autora
FOTO: Patrik Dubovský / se svolením autora
Bratislavský soud v úterý rozhodl, že Andrej Babiš (ANO) bude dál veden jako bývalý agent Státní bezpečnosti. Expremiér má ještě šanci na další soud, ale patrně by dopadl obdobně. Podle archiváře Ústavu paměti národa Patrika Dubovského totiž není pravděpodobné, že by mohl kdokoliv dojít k jinému výsledku, než že Babiš s komunistickou StB vědomě spolupracoval. Slovenský odborník v rozhovoru pro deník FORUM 24 také popisuje, jaké měl šéf ANO stranické úkoly, jaké důkazy stvrzují jeho spolupráci či proč Babiš stále opakuje, že nic „nepodepsal“.
Pane magistře, jak máme brát úterní rozsudek bratislavského soudu, který odmítl žalobu Andreje Babiše? Je konec celé kauzy, týkající se spolupráce našeho expremiéra se Státní bezpečností?
Já si osobně myslím, že je to padesát na padesát. Andrej Babiš se teď trochu stáhne a rozmyslí si, co s tím. Předpokládám, že očekával tuhle reakci slovenských soudů. Podle mého názoru možná podnikne pragmatický krok a začne se naoko měnit. Ukáže trochu pokory, bude hovořit o tom, že výrok soudu respektuje, řekne, že byl tehdy mladý a hloupý, měl takové rodinné zázemí, mrzí ho to a poučil se. To je jedna z alternativ, která mě napadá. Nemá cenu znovu otvírat ránu, která už byla tisíckrát ošetřena a bylo mu dokázáno, že nemá pravdu. Vypadal by jako chlap, který mlátí hlavou do betonové zdi.
Mí kolegové si ale myslí opak, říkají, že do toho půjde jako buldok, aby dokázal svým voličům, že je nevinný a pošpiněný. Mezitím v Česku proběhnou prezidentské volby a on je s odřenýma ušima vyhraje. Jeho právníci musí vědět, že to je dopředu prohraná bitva. Bude se rozhodovat, zda to zahraje na chudáka, kterého stále vláčí po soudech, a nebo se „stane“ pokorným. Já se přikláním k názoru, že začne hrát pragmatickou hru na polepšeného Babiše, který se z toho všeho možná trochu poučil.
Soud Babišovi oznámil, že žaloba nemá směřovat na Ústav paměti národa, ale na slovenské ministerstvo vnitra. Jak by podle vás dopadl soud s ním?
Soudit se s ministerstvem je něco jiného než s Ústavem paměti národa, ale obě jsou to státní organizace. Já si osobně myslím, že by to mělo podobný průběh, protože i ministerstvo vnitra bude argumentovat tím, že zdědilo tuhle agendu, respektive právní kontinuitu po komunistickém ministerstvu. Soud by patrně dopadl podobně. Ministerstvo demokratického státu nemůže za to, že zdědilo archivy po úřadu totalitního státu, jenž porušoval lidská práva a perzekuoval občany, kteří nesouhlasili s režimem.
Český badatel Radek Schovánek si myslí, že i kdyby se Babiš soudil třeba „v Africe“, tak nemůže nikdy vyhrát. Je to tak?
Záleželo by na tom, o co se soudí. Nyní jde o to, zda byl evidován jako tajný spolupracovník StB, protože to ovlivňuje jeho vnímání u voličů, rodinou, ale i jím samotným. Podle slovenského zákona znamená vztah se Státní bezpečností na úrovni, kterou lze Babišovi prokázat, že ten člověk vědomě a dobrovolně souhlasil se spoluprací. Tu vyjádřil buď závazkem spolupráce podepsaným svým jménem, anebo podpisem ve znění krycího jména, na němž se s StB dohodl. Spolupráce se však dá poznat i na základě dalších důkazů, hlavně tedy písemných, které ji dokazují v následujícím období.
Babiš ovšem tvrdí, že Státní bezpečnosti nikdy nic nepodepsal.
Já bych to moc nemystifikoval, jestli je podpis, nebo není podpis. Důležité je, zda ta spolupráce je zdokumentovatelná na základě zachovaných podkladů. Andrej Babiš sice tvrdí, že nic nepodepsal, a svým způsobem by se zdálo, že má pravdu. Závazek spolupráce, který se vyjadřoval především písemnou formou, se v jeho spisu skutečně nezachoval, protože byl skartovaný v prosinci 1989. V dalším dokumentu se ovšem píše o průběhu vázacího aktu. Příslušník jasně popisuje, kde k němu došlo, za jakých okolností, jak se choval Andrej Babiš a další podrobnosti.
Tedy, není možné ukázat papír, na němž Babiš podepsal dobrovolnou vůli spolupracovat se Státní bezpečností. To však není podstatné, když vidíme, jak vypadá jeho svazek, stavba toho spisu. Obsahuje i dokumenty, potvrzující deset kontrol, kterými tento spis prošel, a minimálně dalších 12 složek, v nichž se vyskytuje jméno Andrej Babiš, respektive jeho krycí jméno „Bureš“. Z analytického hlediska šlo o běžný spis agenta Státní bezpečnosti, mladého ambiciózního kluka, inženýra z nomenklaturní komunistické rodiny.
Babišovým argumentem je však i to, že spis na něj byl veden, aby mu ublížil.
Je otázkou, jestli by stálo zato vyrábět takovýto spis, dlouhé roky ho vést, v podstatě si vymýšlet nějaká další fakta, aby to znělo i v budoucnosti věrohodně. To bych rozhodně vyloučil. Proč by to dělali, byl to velmi dobře rozjetý byznys s Andrejem Babišem. Měl vzdělání, svoji práci vykonával relativně dobře, dařilo se mu vydělával zajímavé peníze, na tu dobu rychle budoval svou kariéru. Nebyl důvod vymýšlet nějakou story, která by ho měla kompromitovat, nebo která by měla příslušníkům přinést nějaký prospěch. Babišova kariéra se vyvíjela přirozeně pozitivně ve všech směrech, a kdyby nepřišel rok 1989, tak by probíhala dál.
Bývalého premiéra ČR tak po dalším soudu můžeme stále považovat za agenta Státní bezpečnosti. Co to vlastně obnáší?
Je to člověk, který věděl, do čeho jde. Dobrovolně se vázal ke spolupráci, přinášel informace, měl z toho určité benefity. Předpokládám, že měl i jistý pocit užitečnosti pro režim. Podle mě Babiš nebyl nějaký práskač, který likvidoval své konkurenty nebo nepřátele. Prostě to byl jen machiavellistický profitér, který svůj technokratický šarm využíval na prosazení sebe sama. Užíval si celou tu subkulturu stranických výhod a profitů. Dokazuje to, že už v mladém věku se stal šéfem divize ve svém podniku.
První žalobu podal Andrej Babiš před více než deseti lety. Trvala by ta soudní jednání tak dlouho, pokud by se nejednalo o miliardáře a vysoce postaveného politika?
To asi záleží od daného případu, ale měli jsme na Slovensku podobně dlouhé kauzy. Je zajímavé, že jako archivář Ústavu paměti národa jsem byl u těch začátků. Zažil jsem, když si Andrej Babiš v roce 2011 na ÚVN přišel zažádat o zpřístupnění spisu vedeného na něj. Je třeba říct, že nebyl velký, měl asi 45 stran, což za čtyři roky spolupráce opravdu není moc. Část byla skartovaná, ale asi 20 stran se podařilo zachránit. Babiš samozřejmě tvrdil, že všechny ty informace jsou výmysly.
Narazil jste na možnou prezidentskou kandidaturu Andreje Babiše, chtěl bych se proto zeptat, jak Slováci vnímají komunistickou minulost politiků? V Česku se občas zdá, že někteří občané i politici udělali tlustou čáru a nevadí jim ani to, že náš bývalý premiér a možná budoucí prezident byl agentem StB.
Podobná situace je i na Slovensku, někdy nové problémy překrývají ty staré. Díky některým nevládním organizacím, novinářům a paměťovým institucím jako Ústav paměti národa se ale relativně úspěšně daří upozorňovat veřejnost. Například pokud se někdo takový pokusí kandidovat třeba do parlamentu nebo moc moralizuje a na druhé straně je to evidovaný spolupracovník StB, jako například u nás pan Banáš, tak veřejnost zbystří. Do určité míry se díky některým médiím daří vysvětlit občanům, jací kostlivci jsou u koho ve skříni. Je však pravda, že tu chybí jakési pokání nebo vyrovnání se s minulostí i ze strany lidí, kteří spolupracovali s režimem, škodili ostatním nebo jsou za nimi i takové věci jako vraždy disidentů. Takové lidi stále máme mezi sebou u nás i u vás. Já si myslím, že je třeba jasně říct, že takoví lidé nemají žádné morální právo zastávat tak důležité funkce.
Takže by Babiš neměl mít možnost stát se prezidentem?
On od malička vyrůstal v komunistickém prostředí. Jeho rodiče byli dlouhodobými dobrovolnými členy KSČ a mladý Andrej automaticky pokračovat v jejich stopách. On to vlastně nasál společně s mateřským mlékem. Jeho mentalita je absolutně nevhodná na jakoukoliv funkci v demokratickém státě. Je to chladnokrevný člověk, který si hraje s veřejným míněním, s emocemi a ovlivňuje se svým týmem podivný elektorát. Ten dokáže přesvědčit, že on je ten chudák, kterému ubližují. Jeho voliči se s ním ztotožňují, protože mají podobné morální nastavení i sami v sobě. Vždyť se říká „vrána k vráně sedá“. Oni se v něm vidí, je v nich pocit „on je ten náš, i my bychom se tak chovali, kdybychom byli na jeho místě“. To je podle mě velmi tragické a u některých lidí až temné.
