Babiš, jazyk a filosofové (I.): Společnost rozdělená – nebo rozdělovaná?

ČTK

Andrej Babiš - pochybný agrobaron, politický kejklíř a samozvaný filosof | FOTO: ČTK

Ať už Andrej Babiš hovoří česky, česko-slovensky nebo anglicky, jeho jazyk je pořád týž: v jeho ústech pozbyl jakékoli pojmenovávací funkce. Je pro něj jen nástrojem moci, jejího dobytí i udržení za každou cenu, nástrojem permanentní předvolební kampaně, kdy jediným stálým kompasem vládních kotrmelců jsou průzkumy veřejného mínění.

Jazyk se stal vehiklem stále nových a nových lží, které mají jepičí a přece nekonečný život. Ať vezmeme kteroukoli premiérovu lež (např. tanečky kolem Rosatomu, kolem „nespravedlnosti“ EU v přerozdělování vakcín, kolem jeho role v pandemii, kdy ve šťastných časech přebíral a pak zase při průšvihu na jiné delegoval veškerou odpovědnost, kdy nekonečně prodlužoval nouzový stav zaručeně jen do tehdy a tehdy), všem těmto a dalším lžím zajišťuje životaschopnost železný zákon všech velelhářů. Ten zní, že sotva je jedna lež vyslovena, dřív než ji stačíme vyvrátit, přebije ji jiná, ještě nehoráznější, a na tu minulou se zapomene.

Některá slovní spojení, původně snad nadaná jistou vypovídací schopností, ztratila veškerý styk s realitou. A to jak v ústech premiéra, tak jeho podržtaškářů v čele s ministrem Havlíčkem, který se nám teď tak pěkně vybarvil doruda. Například nově oprášená spojení a slovní pilulky pro čaulidi jako „táhněme za jeden provaz“, „spolu to dáme“ nebo udělali jsme maximum“ (zvlášť absurdně zní to milované „maximum“ z úst člověka, který přivedl zemi ve zvládání pandemie „z premianta Evropy“ na celosvětového „premianta v úmrtnosti“).

Je-li současný výkon vlády maximem, měla by jít okamžitě od válu, včera bylo pozdě. Protože kolik tisíc lidských životů i zmařených existencí to jejich „maximum“ ještě bude stát? Další starší, nově oprášené spojení, jež v posledním desetiletí rozkvetlo jako málokteré jiné, zní „rozdělená společnost“.

Banner Nová Orientace

„Společnost je rozdělená“

…a nedá se s tím nic dělat. To je snad nejcitovanější věta světa. Věta mantra, v komentářích, projevech analytických i paralytických. Americkým symbolem takového „rozdělení“ na zhruba dvě poloviny byl – a dosud možná je – Trump, britským Johnson, polským Kaczyński, maďarským Orbán, tureckým Erdoğan, izraelským Netanjahu – a u nás? Nerozlučná tragikomická dvojice: lžiprezident a lžipremiér (první má své lži doložené černé na bílém soudními verdikty, druhý obehranou kolovrátkovou lží jen přikrývá krádeže peněz evropských i našich, potvrzené takřka jednomyslnou rezolucí Evropského parlamentu).

ČTK

Zato taková Severní Korea, koncentráčnická Čína nebo ruské samoděržaví – poslední dvě vysněné, protože zkonsolidované prezidentovy destinace – joj, to je jiné kafe! Zůstávají navenek nerozdělené, žulově jednotné, na věčné časy. A jak zní erbovní komunistická fráze, nerozborné. „Nerozborná“ byla jednota pracujících, jednota strany a lidu, nerozborné bylo přátelství se SSSR. (V jiných zemích označovali takovou jednotu pojmem „fýrerprincip“ – u nás se tímto principem zatím nadějně řídí snad jen dvě pseudostrany, ANO a SPD).

Adjektivum „nerozborné“ je velmi přesné, až geniální. Přikazuje i varuje: pozor, nerozebírat! Vysoké napětí, nebezpečí úrazu. Nedotýkat se, a to ani soudruhů na zem spadlých. A protože kriticky myslet znamená naopak už od dob Sókratových rozlišovat, rozebírat, rozkládat a znovu a jinak skládat, nepřipouštěla magická formule o nerozbornosti už z definice žádné analýzy. Goebbelsův říšský výnos, úředně zakazující kritiku jako disciplínu, je v tomto směru charakteristický. A žárlivě, byť tajně po něm šilhají i mnozí dnešní „demokratičtí“ vládcové. Vždyť ochočenému lidu v autoritativních režimech je radost vládnout, vše tu běží jak na drátkách! Jsou-li jaké rozpory, jsou pěkně skryté, nikdo se o nich nedoví. Žádná rozdělená společnost, žádné antagonismy, konflikty, spory, nic z toho autoritářům nehrozí.

Ale jak je to u těch druhých, skutečně či zdánlivě demokratických? Soudím, že v případě této nálepky, pokud se vydává za typickou charakteristiku dneška, jde o zástupnou, alibistickou floskuli, která zakrývá skutečný stav věcí. Společnost byla totiž rozdělená vždycky. Jen o tom v době před-digitální, v časech mediálně diluviálních, nevěděla.

profimedia.cz

Divide et impera!

Rozdělená byla už antická společnost, a to nejen v reálu (svobodní občané, ženy, otroci), ale i v konceptech. V Platonově Ústavě se mluví o rolích strážců a vládců/filosofů (z nich byli kategoricky vyloučeni podnikavci s mocí, majitelé firem, osoby bažící po moci a zpeněžující moc; zato tam rovnoprávně patřili muži i ženy) – a konečně se tu hovoří o vrstvě rukodělných, řemeslných lidí bez filosofických či teoretických ambicí.

Rozdělen co do „rolí“ byl i celý středověk a novověk. Převratné události, revoluce, reformy a války, jichž je plný dějepis, stejně jako promýšlení ústavních zákonů či boj za lidská práva, zajímaly zpravidla jen tenoulinkou vrstvu městských a univerzitně vzdělaných obyvatel (viz úloha studentů a intelektuálů v „revolučním roce“ 1848, obdobně při studentské obraně Karlova mostu před Švédy o 200 let předtím, nebo při Chartě 77 o sto třicet let později). Ostatní měli úplně jiné starosti: mor, živelné pohromy, neúroda, hlad, odvody – to v položkách negativních, v těch pozitivních lidské vztahy, lásky, svatby, křtiny, cyklické oslavy. Lidé se starali o věci politické pouze tehdy, když se jich to bezprostředně dotýkalo. V tomto smyslu byly role rozdělené od nepaměti, rozdělení se zdálo být trvalé, a trvale akceptované. „Prostý“ člověk měl svou moudrost, ale po sókratovsku (aniž to kdy takto formuloval, nicméně to reálně žil), „věděl, že neví“. Žít znamenalo znát svá omezení. Což je věc, která je dnes například na síti už nemyslitelná: tam si naopak každý antisókratovsky myslí, že ví. A že to ví líp než jiný, v sousední bublině.

Španělský filosof Ortega y Gasset už téměř před sto lety, půlstoletí před výbuchem elektronické a pak digitální revoluce, soudil, že novodobý člověk ve svém nevědomém sebevědomí ztratil schopnost naslouchat. Nepotřebuje dialog, připadá si i bez něj dokonalý. Nač ještě naslouchat, když má k dispozici bez jakékoli námahy všechno potřebné? „Všechno je hotové a je mu k dispozici, aniž by bylo třeba předchozí práce, právě tak, jako nacházíme na nebi slunce, ačkoli jsme ho tam nevynesli“. Filosof upozorňuje, že dav měl dřív „domněnky, tradice, zkušenosti, přísloví, duševní návyky, ale nepokládal se za vlastníka teoretických mínění o tom, čím věci jsou či býti mají, např. v politice nebo v literatuře.“ (Vzpoura davů, 1929). Tohle jediné se radikálně, alespoň navenek, změnilo.

Jenže nezvýraznilo se tím jen něco, co tu bylo vždycky? Relativně nové jsou možnosti a nástroje moci, daleko nebezpečnější, protože účinnější, sofistikovanější a okamžitě použitelnější. A tudíž tu je i mnohem větší svod nejen využít, ale záměrné zneužít pradávného, přirozeného rozdělení společenských rolí. Rozděl a panuj! Dnes je daleko snazší jediným kliknutím poštvat jedny proti druhým („my“ versus „Brusel“, „kavárna“ versus „hospoda“, „Praha“ versus „venkov“, „umělci“ versus „pracující“, „ekoteroristi“ versus „developeři“, „našinci“ versus „migranti“, „poctiví občané“ versus „nepřizpůsobiví“ atd.).

FCM

A mentální zločinci v čele našeho státu právě té snadnosti uměle rozdělit a reálně panovat využívají, kde mohou. Patologicky nenávistný prezident neváhá použít čehokoli, aby přirozeně rozdělenou společnost dál a dál rozeštvával. Přinejmenším ji rozděluje na dva základní tábory: na ty, kterým jeho lži vadí, a na ty druhé. Ti druzí o lžích a) nevědí, b) odmítají vědět, c) jim nevadí a/nebo d) prezidenta za ně dokonce obdivují. (Poslední varianta už svědčí nikoli o patologii prezidenta, ale jeho příznivců.) Totéž premiér: dobrá, okradl šikovným podfukem s Čapím hnízdem a falešnými agrofertími dotacemi bruselské eurokraty – ale dobře jim tak, ne? Informace, že to, co Agrofertu už nedá EU, si vezme z naší kapsy, „čaulidem“ dosud nedochází. MfD jim to totiž neřekne. Proto jim to musíme znovu a znovu opakovat my ostatní.

Mediální masakr

Jednu věc ani filosofové tak pronikaví, jakými byli Platón nebo Ortega y Gasset, nemohli tušit: sílu politického marketingu v digitální době. Tak jako lze vnutit obrazovou reklamou do našeho podvědomí kterýkoli prací prášek, sekačku nebo cokoli, co by nás jinak kupovat nenapadlo, lze „davovému člověku“ vnutit kteréhokoli politika. Proto je tak důležitá letitá, a bohužel stále prohrávaná bitva o naše zpolitizované mediální sověty (Rada ČT, Rada ČRO, Rada ČTK, RRTV). Je to bitva o každičký milimetr neustále se zužující svobody. Naše sověty měly být ze zákona nezávislými radami, složenými ze zástupců občanské společnosti, od církví přes odbory po univerzity (tak jak je tomu u našich západních sousedů). Měly hájit zájem veřejnosti na nezávislém fungování médií, být hrází mezi médiem a politikou (velkým byznysem). Staly se pravým opakem: převodovými pákami partajních sekretariátů a vlivných oligarchů, jež určují jejich složení a fakticky řídí jejich činnost.

Skrze sověty se projevuje vliv na média, a skrze média na volby. Zvláště letos – a za necelé dva roky při volbě prezidenta znovu – to bude záležitost více než kruciální. A vůbec nejlepší prý bude, když kandidáta oligarchů – bez miliard to údajně už nejde – znají lidé z obrazovky předem. V tom mají vládní šíbři předem jasnou komparativní výhodu. Ale nemuseli by mít! Kdyby totiž editoři všech televizí, rozhlasů a serverů po celý rok s tupou setrvačností přednostně nezvali gratis k předvolebním prezentacím, maskovaným jako debaty, právě tyto šíbry. Pak by, pomůžu-li si divadelním příměrem, týden co týden herci nepsali recenze na vlastní představení.

Jenže popularita je žádaná komodita. A tak se i zpovykaný komentátor mediální divize Agrofertu v LN rozplývá nad tím (Čapek se na Zelený čtvrtek obracel v hrobě), že napřesrok prý svedou úžasný boj o Hrad dvě fešné televizní moderátorky. Po Čapkově TGM a po Patočkově Havlovi udeřil u nás takový mediální masakr, že už jásáme nad moderátorkami. A nejhorší na tom je, že vzhledem k tomu, co je teď, šlo by ještě o terno…

Prof. PhDr. Vladimír Just, CSc. je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, přednáší o divadle, filosofii a médiích na FF UK

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner