Babiš, jazyk a filosofové (II.): Co vlastně dnes není divadlo?

Miloš Zeman kráčející - Andrej Babiš sedící (Den podnikatelů ČR, Praha, 13. 11. 2014) (ČTK/Šimánek Vít)

Miloš Zeman kráčející - Andrej Babiš sedící (Den podnikatelů ČR, Praha, 13. 11. 2014) | FOTO: ČTK/Šimánek Vít

Uvažoval jsem tu před pár týdny o nadužívaném klišé „rozdělená společnost“ v tom smyslu, že společnost byla fakticky rozdělená vždycky, jen o tom v časech mediálně diluviálních nevěděla. Nevěděla, že neví, a netrápila se tím. S odkazem na největšího španělského filosofa Ortegu y Gasseta a jeho tezi o „davovém člověku“ jsem se snažil dovodit, že „lid“ v naprosté většině zajímalo všechno jiné než zákony, ústavy, politika.

Nyní bych rád doplnil, že jestliže většinu obyvatel dříve vrcholná politika přece jen v něčem zajímala, pak snad její jevová, divadelní podoba: kostýmy, aranžmá, průvody, přehlídky, ceremoniály, emblémy, popravy, znakové rekvizity moci.

Dneska hrajeme covid

Ale i kdyby dříve společnost o svém rozdělení věděla, neměla po ruce – a v tom je kardinální rozdíl oproti dnešku – malou černou klávesnici, pomocí níž může s prominutím i politicky pologramotný blb jediným kliknutím rozšířit po světě libovolný nesmysl. A podpořit tím třeba i jiného, tentokrát vychytralého blba, který na rozdíl od toho prvního, jemuž je politika srdečně jedno, touží po moci. A nemusí být zrovna odsud, může být i z hodně vzdáleného Východu.

Banner Nová Orientace

Čím jednodušší je ten nesmysl, tím víc lajků. A nakonec vítězí ten, kdo vykáže vyšší nikoli myšlenkový, ale divadelní potenciál. Kdo líp „zahraje“, nikoli prozkoumá pravdu či spravedlnost (o tom už psal Platón ve Faidrovi, Theaitétovi i v Ústavě). Zdání pravdy je důležitější než pravda sama. A pravdu „zahraje“ nejlíp ten, kdo se předem vzdá faktů ve prospěch divadelního efektu. Každý, kdo kdy pronikl (byť jako host) za kulisy zpravodajského newsroomu televize či rozhlasu, nemohl nezaznamenat věty typu „Dneska hrajeme covid… Bělorusko jsme hráli včera… Zítra hrajeme Bečvu!“.

Churchill, Roosevelt a Stalin, někdejší Hitlerův spojenec (Jalta, únor 1945) (U.S. National Archives (wikimedia commons))

Ovšemže platí, že „kdo se vzdá faktů, vzdává se svobody“ a že „jestliže nic není pravda, pak je všechno spektákl“ (Timothy Snyder). Už Petronius přece věděl, že „veškerý svět hraje komedii“ a Michel Montaigne k tomu v Esejích poznamenal, že když už to tak je, „svou roli na světě máme hrát náležitě, ovšem z masky a zdánlivosti nesmíme dělat skutečnou podstatu, ale rozlišovat kůži od pouhé košile“. Někteří se naopak promění, říká dále Montaigne (jako kdyby znal našeho premiéra či jeho všeministra Havlíčka), „v tolik nových podob a v tolik nových bytostí, kolik na sebe vezmou funkcí, a svůj úřad umějí s sebou brát i na záchod“.

Montaigne podobně jako Václav Havel dočasně přijal i vysoké státní funkce (byl opakovaně volen starostou města Bordeaux). A podobně jako Havel svou zkušenost rád kriticky reflektoval v esejistice: asi dobře věděl, o čem píše. Jinak by si jeho závěrečné antiautoritářské krédo neudržovalo platnost jak pro šestnácté, tak pro jedenadvacáté století: „Avšak nadarmo si stoupáme na chůdy. Vždyť i na chůdách musíme chodit vlastníma nohama. A i když sedíme na nejvyšším trůně světa, sedíme na něm jen vlastním zadkem“.

Svatá přítomnost a ukradená budoucnost

Snad nejdůsledněji propracoval pro budoucnost odstrašující vizi, kterou právě prožíváme, Friedrich Nietzsche. Zaprorokoval si už před sto padesáti lety celkem přesně: všechny profese, zejména ty ve státě rozhodující, prý v budoucnu zastane herec (Schauspieler). Člověk postupně přestane být sám sebou a stane se rolí: „Téměř všichni Evropané se se svou rolí zaměňují, stávají se sami oběťmi svého ,dobrého hraní … Při bližším pohledu zjistíme, že se z role skutečně stal charakter… Čeho se obávám: začne pak bujet nová flóra a fauna lidí… nastanou nejbláznivější období historie, v nichž ,herci, všechny druhy herců, jsou opravdovými pány.“ I novinář, i literát, opakuje Nietzsche, je vlastně herec: „hraje totiž ,znalce, ,odborníka“. Dnes bychom dodali: „hraje“ informace, které před pár minutami vyčetl z jiného serveru od jiných herců. A bohužel platí, že zpráva, která nemá v sobě divadelní potenciál, má smůlu. Nikdy nebude obsazena do headlinu.

Panství globálního „panherectví“ není podle Nietzscheho zhoubné v tom, že je pouhým zastřeným bavičstvím (i bavič může být někdy autentický a přinášet nové pohledy). Průšvih je v tom, že obsazuje a vytěsňuje stále větší počet jiných, užitečnějších rolí. Například roli „stavitele“. Ten na rozdíl od „herce“ vidí dál než za obzor dne. Architekt pracuje (podle Nietzscheho „vítězí nad zemskou tíhou“) tím, že „rozvrhuje dlouhodobé plány, k jejichž završení je třeba počítat s tisíciletím“. Zatímco „herec“ má s „politikem“ naopak společné to, že oba žijí pouze „teď a tady“, nikoli z kontinuity a už vůbec ne z budoucnosti (politik maximálně do nejbližších voleb). Přítomnost je svatá, budoucnost ukradená.

Rusko slaví v květnu vítězství ve zcela jiné válce než Evropa (wikimedia commons)

Labyrinty a ráje

Carl Gustav Jung tuto psychickou poruchu, kdy veřejný činitel nezdravě sroste se svou „personou“ (původně „maskou“ v antickém divadle), označuje za čiré „neštěstí“. Protože „persona je to, čím někdo vlastně není, ale o čem si on a ostatní lidé myslí, že je“. Což samozřejmě může vést jak ke komickým, tak – v případě vedení státu – k tragickým důsledkům.

Jsou lidé, kteří dokážou masky prohlédnout, jako je dokázal prohlédnout Komenského Poutník v Labyrintu světa a uchýlil se k posledním věcem, kam dosud z rynku nepronikly, k ráji srdce. Dnes už ale těmto lidem nikdo nenaslouchá, platí za blázny. Zatímco skuteční blázni, kteří nejhlasitěji šíří obecnou pošetilost, platí za proroky. „Někdy je to naštěstí také naopak“, utěšuje nás přece jen Jung, „jinak by lidstvo už dávno zašlo na svou hloupost“.

Kolektivní nevědomí si prostě až příliš snadno vsugeruje, že někdo, kdo si nasadí masku zachránce a sroste s ní, spasitelem opravdu je („rázně“ si třeba přitom oblékne červený svetr, čímž přes noc stoupne jeho popularita). A o to těžší je kocovina, když veřejnost spatří, co pod maskou skrýval.

Přesně to se právě teď děje jednomu z nejmocnějších mužů v zemi, místopředsedovi vlády a ministru vnitra Janu Hamáčkovi. Jeho zmatené počínání – v době, kdy už minimálně týden věděl o utajovaném skandálu s odhalenými ruskými agenty, řádícími a vraždícími na našem území, se proti vší logice rozhodne odletět do Moskvy – mi vzdáleně připomnělo absurdní let pološíleného nacistického pohlavára Rudolfa Hesse uprostřed války k Churchillovi do Londýna. A ještě absurdnější pak bylo náhlé zrušení ohlášené cesty zdůvodněné „zastíracími manévry“.

Poláci a Ukrajinci mají společné dějiny a hledají k sobě cestu (wikimedia commons)

Od té chvíle se jen zaplétá do dalších lží, z nichž vyplývá jediné: jinak než divadlo se to celé vysvětlit nedá. Stejně jako to, že herec v roli premiéra nejprve akci GRU označí za teroristický útok na stát, pak se lekne své odvahy (nebo ruského agenta na Hradě?) a označí čin za „útok na zboží“. A prezident?

Umíte si představit, že by nejvyšší představitelé pobouřené Velké Británie, na jejíž půdě titíž ruští agenti vykonali jiný teroristický útok, tento čin sami zlehčovali dalšími vylhanými verzemi, vyviňujícími ruskou stranu? A kdyby to přece jen i ve Velké Británii nastalo, pak můžeme myslím vyloučit, že by tito představitelé zůstali nadále ve svých funkcích, byť jeden den.

Jen u nás může nesehraný ansámbl, který vyluzuje tak rozvrzanou muziku, pod protektorátem Hradu hrát dál. Bohužel právě to je specifikem českého politického divadla (a rád bych věděl, co dnes u nás ještě divadlo není). Přes evidentní propadáky a zdrcující recenze se bohatě dotovaná představení hrají dál.

Šéfrežisér strach

Divadelní efekt v postfaktické době lze velmi dobře vydobýt z hororově zveličeného strachu (ať už ze „sudeťáků“, z ekoteroristů, z migrantů nebo z viru). Třeba Putin tento strach a pocit ohrožení spolehlivě dobývá z NATO, z EU a vůbec z fiktivního obklíčení největší země světa vesměs menšími státy a institucemi. Nebudíme ale těmito úvahami jen jiný, a třeba i stejně nebezpečný strach, strach rusofobní?

To by snad platilo, kdybychom mluvili o národu a ne režimu. A kdybychom neslyšeli na vlastní uši výhrůžky Putinových generálů o oprávněnosti preventivního úderu proti nám a nesledovali standardní výuku historie postavenou už 80 let na lži, že poslední světová válka vypukla v červnu 1941 Hitlerovým přepadem SSSR (viz koprodukční dokument RTL a ČT nazvaný Provinční městečko E; ruským dětem od mateřské po vysoké školy zjevně nikdo neřekne, že válka začala už o dva roky dříve, zářijovým Stalinovým přepadením Polska a vzápětí Finska i pobaltských zemí).

A nezapomeňme přitom ani na vteřinu, že téměř polovinu dnešního světa mocensky řídí bývalý kágébák. Pochybuji, že by neměl na globální šachovnici rozestavěné své pěšce, střelce, koně a věže také u nás. Na Hradě a okolí, v médiích, nejen těch dezinformačních, ale i agrofertích.

Oslava „osvobození Rudou armádou“ na plakátu z doby třetí republiky (1945–1948)  (profimedia.cz)

A z jakého asi jiného materiálu bude těžit zkušený kágébák než z materiálu bývalých estébáků? (Jeden třeba s krycím jménem Falmer, druhý Bureš). Ptáme-li se po skrytých režisérech, dramaturzích nebo i jen asistentech režie našich domácích představení, těžko můžeme tuto sortu lidí přehlédnout. Tím hlavním šéfrežisérem každé autoritativní moci je ovšem strach.

Nejžádanější role

Trvale vyvolávaný strach v kolektivním nevědomí zákonitě vede k vynoření archetypu zachránce. Což je zvlášť žádaná role, o jejíž obsazení se odjakživa jako psi o kost rvou hvězdy politiky na celém světě, včetně jeho tzv. demokratické části. A my teatrologové máme nyní ideální možnost jednu takovou patologickou hereckou kariéru studovat z bezprostřední blízkosti u našeho premiéra – nekupte to, takovou nabídku!

Pravda, Andrej není v tomto směru zdaleka jediným, ale na našem písečku je rozhodně nejviditelnějším, nejbezohlednějším a nejúspěšnějším hráčem = rváčem o zmíněnou roli. Na tom nic nemění fakt, že velké globální bitvy o tuto roli se už jen převodem na náš malý píseček nutně drobí, jak jsme viděli, spíš ve hry dět(in)ské a pimprlové (nezapomeňme, že jsme – bez jakékoli ironie – velmoc večerníčků).

Dvojnásobná tlačenice na roli spasitele pak nastává v předvolebních časech – a jiné vlastně už ani nežijeme. A tak loutkový principál v čele svých neustále vyměňovaných pimprlat, hrajících si na ministry či „nezávislé“ poslance, nás všechny už druhý rok zachraňuje před covidem.

Stejně demagogicky a bez ohledu na fakta, jako když nás zachraňoval před korupcí a pak před migranty. Lžipremiér (v neodmyslitelné spolupráci s lžiprezidentem) naší zemi úspěšně vydobyl, to se mu musí nechat, úplně novou pověst. Zemi, jež se díky Havlovi těšila, jak se teď ukazuje, neoprávněné pověsti země solidární s trpícími, citlivé k porušování občanských práv kdekoli ve světě, vydobyl pověst nejméně solidární země Evropy (dokonce i oproti některým zemím Visegrádu), země bez jediného, byť dětského, migranta. A pověst země servilně podporující despotické režimy v Rusku i v Číně, inscenující na letišti bombastické spektákly vděku totalitní velmoci za draze zaplacené šunty vydávající se za respirátory či testovací přístroje.

()

Řádil-li vloni covid v Itálii či jinde, náš principál pokračoval v politice bezohledného státního egoismu, odmítal postiženým sebemenší pomoc, natřásal se v roli premianta Evropy, již si přidělil. Kam celý šmírácký ansámbl v uplynulých čtrnácti měsících dovedl (mj. k evropskému rekordu v uzávěře škol!), netřeba rozvádět, tu frašku sledujeme dosud v přímém přenosu.

Dochází ke zvláštnímu paradoxu. Zatímco divadlo jako mnohasetletý, ba tisíciletý fenomén zmizelo z našeho veřejného obzoru, o to intenzivněji se přelilo do kyberprostoru. Tyranie obrazů, jejich skrytí režiséři a profláklí herci, efektně nasvícení divadelními reflektory, ti všichni cíleně „manipulují se strachem“ a „pohromou“, která „vyžaduje pro blaho občanů zrušení všech brzd a protivah“.  To vše je podle Timothy Snydera prastarým trikem z hitlerovské učebnice.

Pokračující idiocie

Koho by neunavilo slyšet popadesáté, že premiér této země je podle většinového mínění občanů našeho světadílu (a jejich legitimně zvolených reprezentantů) zloděj dotací, který si z jejich kapes přisvojoval peníze patřící jiným? A koho by bavilo sledovat posté zlodějovu mantru, že zlodějem není a že zbytek světa vede proti němu kampaň? Nemáme na tom i my svou vinu? Nejen proto, že jsme ho, přestože jsme to věděli, opakovaně většinově volili?

Ale také i v pokračující idiocii většiny médií, která premiérův kolovrátek o kampani postoprvé znovu přebírají, aniž stejně postupují jinde? Chytí-li policie zloděje a následně jej trestně stíhá, žádný zpravodajec o tom nereferuje slovy. „Ovšem zloděj se svým se stíháním nesouhlasí…“ U chyceného Andreje a jeho euroúředně uznaných zlodějin to neplatí. „Premiér Babiš to popírá…“ pokračuje tupá idiocie médií.

Kdysi jsem analyzoval Andrejovo herectví pomocí her Václava Havla: je to Hugo Pludek ze Zahradní slavnosti. Muž, který se stal něčím, až když byl nikým. Podmínkou kariéry bylo nemít identitu, natož názor. Člověk, který je nikým, může být vším. V době krize zachráncem národa, po krizi kritikem ostatních zachránců, které vyhazuje z funkcí. Je hulvátem i kajícníkem. Mžikem se změní ze Šavla v Pavla, kritizuje unesení, které z jeho vůle odhlasovali vlastní poslanci. Z otrlého pravičáka je soucitný levičák, z národovce Evropan, z kapitalisty socialista, z ekobijce environmentalista (a naopak).

()

Tu a tam vypadne z role, když nemá oporu v textu, tehdy se změní z Hugo Pludka v porouchaného ruského robota Puzuka z další Havlovy hry Ztížená možnost soustředění. Ale hned zítra ho digitální soustružník Marek P. opraví, a před očima budeme mít třeba, přinese-li mu to body, ze zemanovce havlistu. Mám jedinou radu: chcete-li vědět, co nám do voleb ještě připraví, čtěte hry Václava Havla!

Prof. PhDr. Vladimír Just, CSc. je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, přednáší o divadle, filosofii a médiích na FF UK.   

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]