Předseda vlády to má vždy s vlastní mediální prezentací snazší než ostatní politici. A je-li to premiér doslova posedlý svým mediálním obrazem, tak nám své aktivity všeho druhu servíruje téměř nepřetržitě. Motivem přitom není jen láska k sobě samému.

Mediální hyperaktivita je pragmatickou účinnou formou ofenzivní sebeobrany, permanentní předvolební kampaní s minimálními náklady, a taky bezbřehým prostorem pro napadání oponentů a konkurentů. O rovné soutěži stejných příležitostí nemůže být ani řeči. Zvláště, když dotyčného nelimitují žádné zábrany a obyčejné záklopky, které mají lidé s alespoň elementárním etickým fundamentem.

Andrej Babiš se drží hesla o tom, že vítěz bere vše. On to praktikuje doslova dnes a denně. Podprahově posílá signál ve své mateřštině – „Keď ste si ma upiekli (zvolili), tak si ma aj zjedzte (užijte dosyta)“. Stabilní preference z něj dělají doživotního vládce nad českou krajinou. Z otevřené svobodné společnosti se stává firemní stát s autoritativními rysy, s uplatňováním selektivního práva a pohřbíváním férové soutěže ve všech oblastech života společnosti.

Nic nevadí. Bývalé kariérní členství v KSČ či dokonce spolupráce se StB se stávají profesním předpokladem pro výkon nejvyšších státních funkcí.

Záhadné miliardy? Nevadí.

Prokázané fauly a lži? Nevadí.

Střety zájmů? Nevadí.

Nevyzpytatelná zahraniční politika? Nevadí.

Paktování se s komunisty? Nevadí.

Kopání do EU? Nevadí.

Přepisování nedávné historie? Nevadí.

A nejen to, že to nevadí, ono to dokonce většině společnosti vyhovuje a některým i imponuje. Náš všudypřítomný všeználek Bureš se nyní s blížícím se výročím od listopadu 1989 dokonce dojímá nad svými uměle stvořenými vzpomínkami. Mára Prchal si dal opravdu záležet. Jeho zaměstnavatel sledoval tehdejší dění ve své vlasti (Československu) ve vzdáleném Maroku. A tehdy procitl, a ihned pochopil, jak je důležitá ta láska a pravda, kterou pak sice po několika letech poslal svým typickým vulgárním způsobem do nepublikovatelných končin, jenže tehdy ho ti mladí stateční lidé oslovili natolik, že si dokonce musel několikrát otřít orosené oči. V marockém hotelu u dobré sklenky marockého vína se začaly rodit plány na triumfální návrat. Jeho „vzpomínky“ jsou mega kýčem, které připomínají zkazky statečných, jakože partyzánů… On nepřepisuje jen svůj vlastní příběh, on jde ještě dál – k účelové a falešné interpretaci nedávné historie. Pomáhá mu to relativizovat vlastní fauly, omyly a selhání, ale i výběr svých spojenců.

Po listopadu 89 bylo vše špatně. Kradlo se, podvádělo a vládli nám neumětelové a lumpové. Tedy podle Babiše z podniku zahraničního obchodu Petrimex. Jeho jemnocit, smysl pro spravedlnost a jeho morální zásady trpěly nelidským způsobem, a to světe div se až do roku 2011, kdy se rozhodl sám vstoupit do politiky, a to jako neposkvrněný spasitel a zachránce. Už nemusel fixlovat s Unipetrolem, už nemusel lobbovat za svoji řepku olejku…, už se nemusel a nemusí nikoho na nic ptát. Až na drobné výjimky, kterými jsou prezident Zeman a zejména pak kolegové oligarchové, a pak ještě dotěrné úvěrující banky jeho „bývalé“ firmy, s kterou již ovšem nemá opravdu, ale opravdu vůbec nic společného.

Když si k tomu všemu přidáme ještě facebookové aktivity pana premiéra a jeho choti, anebo občasné „intelektuální“ lahůdky členek a členů jeho stáje, tak míváme pocit, jako bychom sledovali nekonečnou mexickou telenovelu. Je to často tak neuvěřitelné a absurdní, že je to až komické. Hlavní postava mění svoje pózy, přeskakuje z role drsného tatranského alfa samce do sitkomu se starostlivým nahrbeným oddaným služebníkem českého národa, a zase naopak. Někdy to až hraničí s parodií, a to dokonce parodií na jeho vlastní iluzi o dokonalém manažerském firemním státě. Kejkluje a žongluje s čísly, těmi skutečnými i těmi ohnutými a někdy i zcela vylhanými. Ta mají dokazovat to hlavní, že se díky němu, a jen díky němu, máme všichni líp! Je to jasný? On to prostě zařídil. Kdo nevěří, tak ať se podívá na báječný Čapák či do prosperujících Průhonic.

Přepisováním dnešní reality už započal přepisovat i brzkou budoucnost. Do svých předchůdců kope zběsilým způsobem, neboť si tím již připravuje budoucí alibi. Je to mazané. Co taky jiného čekat od bezpáteřního vykuka, polovzdělaného praktika života v každé éře. Babiš znásilnil současnost, ohýbá pokleslým způsobem minulost a připravuje si půdu pro přežití a udržení vlastní pozice v brzké budoucnosti, tak jako každý sobecký technolog moci. Vzor vidí v kolegovi Orbánovi a jemu podobných. Ta největší zmýlená ohledně Babiše je ta, že bude mít někdy dost. Nikdy, nikdy, nikdy… Tak si to zapamatujte! A ještě se nám u toho drze směje do očí. To mu jde náramně, za potlesku těch, které si koupil anebo chytil do svých sítí. To je základ jeho zvráceného „řemesla“. Inu, starého psa novým kouskům nenaučíte. Ne, on není žádným géniem, když tak jedině géniem průměrnosti, proto je ta jeho produkce samozvanou oslavou průměru, v duchu normalizačního retra.

Fenomén Babiš je vizitkou českého národa, ještě výraznějším způsobem, než jím byl jeho krajan Husák. To Babiš nastavuje Čechům zrcadlo plné polopravd a pololží. A není to moc hezký pohled. Momentálně by nám rád šlohl i intepretaci naší nedávné historie. Neměli bychom u toho mlčet, neboť u něj platí vrchovatě rčení o tom, kterak s jídlem roste chuť. Dovolí si však jen tolik, kolik je mu dovoleno…

„Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější.“ George Orwell – Farma zvířat.