Jedna věta, která se zjevila na sociálních sítích, byla skutečně pozoruhodná. Babiš je plodem demokracie. Tím se zřejmě myslí, že byl zvolen v tajné a rovné volbě lidmi. Možná ještě vzdáleně, že ho vynesla vlna nespokojenosti, která tu na přelomu desetiletí byla. To je ale asi tak všechno.

Tady je právě vidět slabost výroků o „demokracii bez přívlastků“. Ti, kdo to hlásají, zaměňují demokracii a hlasování, což ale není totéž. Demokracie je systém, který vyzvedává lidi k moci na základě voleb, určuje dělbu různých druhů moci, aby existovala vzájemná rovnováha, a má také nástroje na kontrolu moci. Od zvolených se nemá realisticky očekávat, že budou geniální, ale že budou přijatelní. A hlavně že nebudou zločinci.

Hlasatelé demokracie bez přívlastků by měli vysvětlit, kde nějaký takový způsob vlády existuje. Zatím totiž vždycky existovaly jen demokracie konkrétní. Takováto pseudoplatonská představa, že existuje nějaká sféra čistých idejí, ve které se vznáší ničím nekontaminovaný pojem demokracie, je pouhá konstrukce.

Většinou se liberální demokracie (tedy demokracie s přívlastkem) zesměšňuje tím, že jsme tady měli také „lidovou demokracii“, čímž se myslí náš poválečný systém, ze kterého se některé strany předem vyřadily a kde za kulisami soudruzi v policii a justici posilovali více či méně skrytě svou moc, než se jí chopili otevřeně.

Je zajímavé, že se takoví hlasatelé kriticky nestaví k všelijakým „řízeným demokraciím“, což je divný hybrid existující třeba v Rusku. Ještě tam jsou tajné a dobrovolné volby a opoziční strany, ale pokud by hrozilo, že nějaký kandidát by mohl být příliš úspěšný, vymyslí se na něj různá obvinění a z kandidatury sejde. Všechno podle práva. Alexej Navalnyj by mohl vyprávět. Jenže někteří odpůrci současných protestů nechtějí o Rusku říci žádná ošklivá slovíčka.

Když tohle vezmeme v úvahu, Babiš není plodem demokracie, ale je pijavicí, která se na ni přisála. Volby jsou svobodné a tajné a dobrovolné a máme tu tolik stran, že se jich nemůžeme dopočítat. Žádná z nich nemá v ústavě danou vedoucí úlohu. Volby jsou ale také soubojem informací a emocí. Proto si Babiš zakoupil média s dosahem tři a půl milionu lidí, což je ekonomická základna, ze které se ideová nadstavba, abychom to řekli jazykem, kterému porozumí snad i exsoudruh Babiš, buduje velmi snadno. Férovost voleb se tím ničí.

Lidé mají samozřejmě svobodu si opatřovat informace, ale realita je taková, že to často nedělají. Je to asi, jako když je někde plot vysoký metr a půl a lidé přes něj vidí. Když máte dost peněz, postavíte ho vysoký dva a půl metru. Lidé mají pochopitelně stále svobodu si občas povyskočit (časem dost únavná činnost) nebo přisouvat žebříky, ale nakonec to dopadne tak, že většina lidí neuvidí nic a musí se spolehnout na to, co jim majitelé zdi sdělují o dění za ní. Nebo někdo vyvrtá pracně nějaké otvory (to jsou nezávislá média) a vidí, jak se věci mají, ale hlas strážných z vrcholu zdi připadá těm před zdí pořád tak nějak důvěryhodnější. („Kupuju si Lidovky dvacet let,“ řeknou.)

Babiš normální demokratický systém deformoval, aby z něj mohl těžit. Náprava je obtížná, protože se mu mezitím podařilo vypěstovat si citový vztah se svými příznivci a tam potom racionální argumenty selhávají. Vítězstvím posledních demonstrací ovšem je, že byl narušen jeho obraz samozřejmého a dobrotivého zachránce. Ten už si sotva vybuduje. Z té zdi už vypadlo mnohem víc cihel, než se mu líbí, a mnohem dříve, než počítal.