Jen jedna ukázka, ono by se jich našlo mnoho jiných. V květnovém čísle magazínu Finmag v roce 2017 vyšel rozhovor s Andrejem Babišem. Pronesl tam několik pro něj charakteristických vět:

„V rodinné firmě především všichni táhnou za jeden provaz. Koaliční vláda je katastrofa.“

„Mluvím o efektivitě řízení státu a vlády. O tom, jak dlouho trvá legislativní proces. Proč nemáme jednací řád Bundestagu? Na co máme senát? Na hovno. Čtrnáct krajů, to je jenom semeniště lobbistů. Neznám úplně do detailů Jižní Koreu ani Singapur, mluvím prostě o tom, že by byl lepší většinový systém, dneska se k úspěchům vlády hlásí každý.“

Pak do toho vstupuje pohotový mediální mág Prchal:

Prchal: „Ona je otázka, v čem spočívá rodinnost té firmy.“

Babiš: „Rodinná firma je solidární.“

Tázající se redaktor Michal Kašpárek namítá: „Ale třeba zrovna Singapur není úplně solidární k oponentům vlády, kteří sedí bez soudu ve vězení.“

Babiš: „Ježišmarijá, o tom já nevím. Vy mě posouváte někam úplně jinam. Četl jsem někde, že byl v Singapuru nějaký šéf, který byl oblíbený a s tím státem něco udělal. Jestli je tam někdo ve vězení, tak to mě mrzí, to určitě nechci. Nedělejte ze mě diktátora… Mluvím o tom, jak funguje vláda. A ona nefunguje. Protože ten blbeček, který ji neřídí, je tam úplně na hovno.“

(Autor předem upozornil, že Babišovy vulgarity nechal neupravené, aby to bylo autentické.)

Jak se mohlo stát, že člověk s nesmyslnými názory (řídit stát jako rodinnou firmu) dosáhl takové popularity? Není sám, podobných vůdců se objevilo na planetě v poslední době několik. Vezou se zřejmě na vlně, které se říká populistická, což je pojem, který už poněkud zevšedněl a tak moc nezabírá. Kdykoli hrozí, že by si otcové a matky lidu měli odepřít nějaká zbytečná privilegia, označí se to za populismus. Tím se to shodí ze stolu.

Volební účast i průzkumy veřejného mínění svědčí o tom, že se něco děje. Týká se to jak „starých“ západních demokracií, tak i těch, které vznikly po pádu komunistických režimů. Tam se obnovy ujali vedle skutečných demokratů i bývalí komunističtí funkcionáři. Účast ve volbách je nízká, strany mají málo členů, obliba lídrů je nízká. Posílily strany hlásající extremistická názory.

Populismus má několik odrůd, dnešní doba ideologických koktejlů umožňuje ovšem jejich různý mix.

Na krajní pravici se objevuje jako obdiv pro autoritářské vedení a tažení proti „cizím elementům“. Protože protipóly se přitahují, v praxi je pak krajní levice taky autoritářská a rovněž si najde své vnější nepřátele.

Populisté vystupují jako outsideři, kteří jsou proti elitám, establishmentu a vůbec stávajícímu řádu. Jako ryba ve vodě jsou pak v dobách krizí, si lidé mají dojem, že současný systém nefunguje.

Babiš, sám součást mocných elit od dávných 80. let, ze sebe najednou dělá člověka z lidu a na straně lidu. Proč mu to může projít? Protože celé roky si ho bulvár různého typu nevšímal, nefotil ho na golfu a na jachtě, nepřepočítával jeho peníze. Proč taky, jevil se jako jeden z mnoha, nuda. Proto pak mohl zaujmout roli muže, který celé roky poctivě dřel, zatímco ostatní politikařili a kradli. Teď bojuje proti systému, ke kterému odjakživa patřil, a tvrdí, že nefungoval a je třeba, aby ho zkušený obchodník a lidumil (pro naše lidi) napravil.

Babiš, Tomio Okamura a další vzbuzují dojem vůdců, kteří se obracejí přímo k lidu přes hlavy zkorumpovaných představitelů systému, kteří se jen obohacují, jsou úplně neschopní a blábolí. Co na tom, že sami jsou schopní jen mocensky, ale jinak ničemu moc nerozumí? Výhod postavení si ovšem umí užívat luxusně.

On ten systém přitom třeba docela funguje a chtělo by to jen vyházet nějaké nekompetentní lidi, nebo ty neschopné aspoň o něco víc kontrolovat. Jenomže to nezní tak revolučně. V Česku lidé rádi mluví o defenestracích a zapomínají, že byly dvě a po obou to tu bylo horší než před nimi.

Když tedy není krize dost velká, je potřeba jí trochu pomoci. Lidé jednají podle pocitů a vzbudit negativní emoce není tak těžké.

A náprava je snadná, prostě to zařídíme. Abychom se vyhnuli opotřebovaným příkladům z dávné minulosti, může jako ukázka posloužit třeba venezuelský vůdce Hugo Chavez. Hodně toho napovídal o sociálních otázkách a jako u nás občas někdo použije kopec plný lithia za biliony, na kterém zbohatneme, jemu posloužila ropa. Prostě stačí rozdělit příjmy z černého zlata na sociální programy lidu. Výsledkem je krach a nedostatek potravin. Soudruzi někde udělali chybu. Podporu v lidu měl ale vysokou, protože rozdával, dokud to šlo.

Abychom se úplně nevyhnuli klasickému připomenutí Hitlera, dodnes lidé věří tomu, jak se za něj hospodářství zvedlo a stavěl dálnice a snížil nezaměstnanost. Ekonomika se ale rozjela díky zbrojnímu průmyslu na dluh, dálnice byly naplánovány už za Výmarské republiky a na jejich stavbě se zaměstnala jen část tehdejších nezaměstnaných. Když se postavily, nejezdilo po nich moc aut, protože dostupné vozy pro lidi nebyly. Hrozící problémy zamaskovala válka. Mýtus rozvoje ale žije dodnes.

V určitý okamžik je obtížné populistu porazit pouhou racionální argumentací. Lidé ji nechtějí slyšet, protože by přišli o vysněného spasitele a jiného nevidí. Pak je nutné udržet demokratické instituce v chodu, postupovat krok za krokem a vydržet do chvíle, kdy se garnitura začne hroutit svou vlastní slabostí a prázdnotou. Bylo by dobré, aby takové období bylo co nejkratší.