Při posledních dvou mediálních vystoupeních našeho pana premiéra v režii jeho marketingového týmu jsem si vzpomněl na komedii Františka Langera Obrácení Ferdyše Pištory. Kasař Pištora jde vykrást trezor ve vile bankéře Rosenštoka. V té chvíli však ve vile vypukne požár. Ferdyš zachrání dvě malé děti pana bankéře. Je oslavován jako hrdina. Ze dne na den se změní celý jeho život. Stane se z něj moralista a svým kázáním nepřetržitě „oblažuje“ celé okolí, včetně svých kumpánů z pražské galerky.

A podobné je to i s naším otcem vlasti, do něhož se v posledních hodinách proměnil Andrej Veliký. Předvedl dojemné představení plné pokory, tolerance, kajícných omluv, respektu a vzájemné úcty. To celé skoro česky. Pryč jsou jeho agresivní útoky, sebechvála a nenasytnost predátora. Tedy pochopitelně jen teď a tady. On už prostě myslí na svoje příští voliče. Jeho dovolávání se Boha od parlamentního pultíku bylo vrcholem spektáklu. Tohle se kdysi učili rozvědčíci: kumštu přizpůsobit se situaci, okolnostem a lidem, k nimž promlouvali. On však jde ještě dál. Už myslí na to, kterak mu bude pražský arcibiskup navrhovat akt beatifikace, kdy bude prohlášen za blahoslaveného. Lid ho bude chválit, lid mu bude děkovat a lid ho bude velebit.

Seriál jeho osobních kauz už nikoho nezajímá, ani to, že se ekonomika propadala ještě před koronavirovým nouzovým stavem. Nemůžete přece hanět spasitele národa. A že jenom přečetl, co mu někdo napsal? No a co? Měl pěknou roušku a nejednu babičku dojal k slzám. Snaží se, jak jen může. Za chyby se omluvil, pochválil všechny, které pokáral pan prezident, a jede se dál. Kdo neskáče, není Čech. Hlavně klid na práci. Spolu to zvládneme. Kritiku teď nechte u ledu a tleskejte vůdci.

Dále čtěte

Také se ptáte, jak z toho ven? Rozšířené vydání Obrany před Babišem nabízí odpověď

Když jsme v roce 2018 vydali knihu Obrana před Babišem, byla rychle vyprodaná a za pár měsíců nakladatelství objednalo dotisk.

Mnozí si říkají, že bychom měli být rádi, že to pochopil, a nyní nás čeká jiný, lepší, ten dobrý a laskavý vůdce. Ale kdepak. To jsou jen obranné mimikry latentního diktátora. Jen oddechový čas. Sebedůvěra schopných lidí bývá omezená, to jenom naprostým omezencům je vždycky všechno naprosto jasné, jako našemu nevzdělanému jájínkovi. Buď vládne vládce (se svojí kamarilou) a má monopol moci, anebo vládnou principy, které tento model uzurpátorovi nepřipustí. Platit to musí zejména ve výjimečných zlomových chvílích. Ona totiž moc chutná a ta absolutní chutná absolutně. Od svobody k nesvobodě to nebývá nekonečně daleko. To stačí jeden malý nenápadný puč a svoboda je fuč. Bude to třeba v jemném provedení čínského hedvábí, aby to nebylo na první pohled ani poznat. Nechci rušit atmosféru všeobecné národní pospolitosti, ale nemohu si dnes odpustit pár myšlenek českého filozofa a profesora Ladislava Hejdánka, které mi pře časem uvízly v paměti. Pronesl je v roce 2002 na jedné přednášce pro své studenty. Jsou aktuální i dnes.

„Demokracii tady teď máme, ale nemáme demokraty. Dokud je nebudeme mít, žádné volby nám nepomůžou. Když volí blbci, volí blbě… Instituce nás nezachrání. Potřebujeme vychovat vědomí a sebevědomí. A politicky gramotné občany… V demokracii jsou si všichni rovni. A je to pravda, že všichni občané jsou si rovni? Jak zabudovat do demokracie, že lepší je víc než horší, když víme již od presokratiků (raných řeckých filozofů), že v každé společnosti je většina horších? Jak chceme dosáhnout, aby ti horší volili ty lepší?“