Novinář Petr Vizina FOTO: Petr Vizina / se svolením
FOTO: Petr Vizina / se svolením
ROZHOVOR / Veřejnoprávní média čelí jednomu z největších tlaků v porevoluční historii. Vládní návrhy na zrušení koncesionářských poplatků jejich kritici označují za cestu k faktickému zestátnění České televize a Českého rozhlasu – tedy k modelu, v němž budou média existenčně závislá na aktuální vládní moci. S novinářem Petr Vizinou hovořil deník FORUM 24 o tom, proč jsou veřejnoprávní média pro demokracii důležitá, zda dnes ještě dnes umějí získat důvěru veřejnosti a co by znamenalo, kdyby o jejich financování začali rozhodovat politici každý rok znovu.
Působil jste jako vedoucí kulturní redakce zpravodajství České televize, v současnosti v Českém rozhlase Plus moderujete pořad Interview Plus a Hovory. Jak vnímáte aktuální snahy vlády o změnu financování veřejnoprávních médií?
Podle mého názoru Andrej Babiš svým vlastním voličům dluží vysvětlení, proč chce ničit dva velké podniky, které fungují v jejich prospěch. Od Tomia Okamury nebo Jindřicha Rajchla vysvětlení neočekávám, tam jsou motivy celkem průhledné, oni sami je přiznávají. Od Babišových lidí slyším jen to, že ANO mělo změnu veřejných médií v programu, s nímž vyhrálo sněmovní volby. Což, při vší úctě k vítězi voleb, není vysvětlení, které by dávalo smysl. Nečekám uspokojivé vysvětlení ani od ministerstva kultury, které má změnu na starosti. Je jasné, proč Motoristé, kterým ministerstvo připadlo, v téhle věci otočili, uvidíme, s čím nakonec ministerstvo přijde. A to říkám jako člověk, který má s Otou Klempířem chvílemi soucit. Pocit, že jsem vzal práci nad svoje síly a schopnosti, si dost přesně vybavuju.
Samozřejmě s tím vším nezačal Babiš. Od 90. let přece posloucháme úvahy o tom, že zvlášť Kavčí hory by bylo nejlépe zprivatizovat. Nové je tedy jen to, že je stávající vláda chce ČT a ČRo prakticky zestátnit. Podmanit si je už zcela nezakrytě cenzurou a samozřejmě možná ještě efektivnější autocenzurou u těch, kdo v nich pracují. Doposud se o to politici snažili více nebo méně úspěšně dosazováním spřízněnců do mediálních rad. Tvrzení, že převodem pod státní rozpočet jako společnost ušetříme, se pro svou neudržitelnost už ani neobjevuje. Častěji je slyšet argument, že je stávající systém poplatků nutné modernizovat. Dobře, ale odkdy se ničení nazývá modernizací?
Veřejnoprávní média mají řadu kritiků. Co byste řekl lidem, kteří dnes médiím obecně nevěří a mají je za neobjektivní?
Důvěra ve veřejnoprávní média přece není něco daného, něco jako přírodní zákon nebo pravda spadlá z nebe. Což říkám přesto, že se z „nedůvěry ve veřejnoprávní média“ stala prázdná floskule – data z veřejných průzkumů nic takového nepotvrzují. Balón je na straně hřiště těch, kdo v nich pracujeme, abychom si důvěru posluchačů a diváků denně získávali a obhajovali. Aby lidi měli pocit, že za své peníze dostávají dobrou hodnotu, že to je „dobrý deal“. Tím nemyslím, že bychom se měli podbízet nebo se neustále zaklínat svou vlastní prospěšností a svým významem pro demokracii. Což je obojí nejspíš pravda, ale nevzniká pouhým opakováním zmíněných slov.
Pokud jde o kritiku veřejnoprávních médií, málokterá disciplína mě tak baví. Opírat se do těch soukromých, že jdou naproti vkusu publika, že se snaží nabrat lajky na sociálních sítích, mi nepřijde fér. Nemají zaručený příjem, snaží se uživit. Ale podrobit kritice ty, kdo mají za veřejné peníze vyrobit užitečný, veřejné prospěšný obsah, mi přijde daleko zajímavější. Ovšem jen těžko budou kritizovat ČT nebo ČRo ti, kdo veřejná média nesnášejí tak nějak z principu. „Nesleduji je, protože nejsou objektivní“ – s tím se těžko polemizuje.
Co by podle vás zmizelo ze společnosti jako první, kdyby veřejnoprávní média výrazně zeslábla?
To bych taky rád věděl. Jsem přesvědčený, že z povahy věci by podmaněná média dokázala nabídnout ještě roztančenější Stardance, ještě voňavější Peče celá země. Ale nedokázala by zajistit sebevědomí a relevanci zpravodajství a publicistice. Skvěle to popsal bývalý generální ředitel ČT Petr Dvořák v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Ořezáním populárních a drahých pořadů přestanou mít média dostatečný společenský „výtlak“, jejich zpravodajství pak upadne do bezvýznamnosti, ať si potom říkají, co chtějí.
Myslíte, že lidé podceňují význam institucí, dokud o ně nezačnou přicházet?
Neumím to posoudit. Po roce 1989 jsme se, mám dojem, naše instituce snažili polidštit a polepšit kritikou, než je rušit. Můžu jen doufat, že věci, které máme za samozřejmé, a které třeba velmi často běžely na volnoběh, dokážeme znovu obhájit a nově si definovat jejich smysl. V tomhle ohledu přece nejde jen o veřejná média. Přesně tohle zkoumají vědci jako filosofové Alice Koubová nebo Martin Nitsche. Jestli je společnost natolik odolná a její instituce natolik bytelné, že je neohrozí ani momentální nápady a výstřelky právě panující moci.
Americký historik Snyder, s nímž jste nedávno vedl interview, v jedné ze svých knih s příznačným názvem Tyranie vyzývá k obraně a ochraně nezávislých institucí, jako jsou soudy nebo právě média, protože “se samy neochrání a začnou se hroutit jako domino, pokud je občané nebrání od začátku.” Je reakce české společnosti podle vás dostatečná?
Za prvního Trumpova období mi přišlo, že Snyder panikaří, jelikož USA v té době byly zemí, kde stále ještě dobře fungoval systém brzd a protivah. Když jsem mu to teď přiznal, odpověděl, že jsem jen pořádně nedával pozor na to, co už tehdy Trump dělal. Ve druhém prezidentském období je to jen zřetelnější, teď už mi to jako panikaření nepřipadá. Transparenty a petice mají smysl, přijde mi nepatřičné jimi pohrdat, ale daleko spíš mě zajímá, jak podporovat média dlouhodobě – právě třeba kritikou, setrvalou pozorností a vědomím, že dobrý obsah, zvlášť reportáže, podle mě nejdůležitější zpravodajský žánr, nevznikají bez peněz a zdarma.
Jak se podle vašich zkušeností novináři vyrovnávají s tím, že část politiků je nevnímá jako v demokracii důležitou složku kontroly moci, ale jako nepřítele? A nebylo tomu tak i v minulosti?
Myslíte, jak se vyrovnávají se svým propadem do bezvýznamnosti? Pardon, že opakuju zlomyslné klišé. Digitální přeměnou médií přece nezmizí společenské problémy a všechno najednou nebude zalité sluncem. Doufejme, že žádná moc, politická ani ekonomická, nebude umět společenskou rozpravu „hacknout“ a zamést všechno nepohodlné pod koberec.
Změna, kterou přinesly sociální sítě, je obrovská – Trump nemusel před volbami chodit do televizních debat, stačilo navštívit tři podcastery, kteří mu nastavili mikrofon. Tahle realita v plné síle přece zanedlouho přijde i k nám. Konečně, sedmdesátník Babiš skvěle pracuje se sociálními sítěmi, mluví se svými followery, tedy voličkami a voliči napřímo. Nese nelibě, když mu někdo oponuje, tak se konfrontačním situacím raději vyhne. Je to pochopitelné, na jeho místě bych udělal totéž. Ale neumím poradit sám sobě, svojí vlastní profesi, jak se na tuhle přeměnu adaptovat.
