Možná jste už také slyšeli to cynické vysvětlení činu Jana Palacha, které se nikdy z pochopitelných důvodů neříká veřejně a natož v médiích. Prý to byl blázen. Přece nikdo, kdo je psychicky normální, na sebe nevylije kanystr benzinu a nezapálí se. A pak k tomu ještě můžeme slyšet: Čeho tím vlastně dosáhl, že se upálil?
Dosáhl hodně a podržel duši národa v době normalizace. Nyní jde ale o to, zda tento odkaz bereme v současnosti již jen jako povinnou stránku z učebnice, nebo jako zcela konkrétní vzkaz pro tuto dobu.
Padesáté výročí sebeupálení Jana Palacha (16. 1. 1969) má právě tento zásadní rozměr. Je to otázka elementárního rozhodnutí, co je pro člověka vlastně víc. Jestli svobodný národ, nebo jeho spokojený život. Ano, je pravděpodobné, že se člověk, který odpoví na tuto otázku absolutním činem, vymyká normálu. Jenže co to jsou normy v nenormální společenské situaci?
Jan Palach ukázal na možnost zásadního odporu vůči zlu a jeho oběť posilovala svobodomyslnější část národa po celou dobu normalizační totality. Jeho morální vítězství nad sovětskou a komunistickou mocenskou mašinérií bylo tak jasné, že z něj měl režim oprávněný strach až do svých posledních dnů.
Odkaz Jana Palacha je právě dnes zcela aktuální. Zásadním problémem české společnosti je to, že v ní žije málo Palachů.
Nejde o to, že by se každý člověk, kterému se hnusí neustálé překračování pravidel, měl hned upalovat. Současné zlo také nemá ještě absolutní povahu a nevyžaduje si od nás sebezničující reakce. Stačilo by, kdyby tu bylo dostatečné množství lidí, kteří by se nezaprodali a dokázali by kvůli svobodě ve své zemi alespoň trochu riskovat své zaměstnání a hmotné jistoty.
Podívejte se třeba na takové autory Posledního slova Lidových novin. Kdyby v každém z nich bylo alespoň jedno procento Jana Palacha, tak vědí, že nemají psát do novin předsedy vlády, který se zcela vymyká standardům demokratického politika a zatahuje k moci komunistickou stranu. Pak tu je velké množství lidí na společensky zodpovědných postech v dalších institucích a médiích, kteří tvrdí, že prý potřebují platit hypotéky, a proto různými formami legitimizují moc, která poškozuje tuto zemi. Mnoho dalších lidí tvrdí, že současný prezident a současná vláda vzešly z demokratických voleb, a proto se nedá nic dělat, než takovou situaci tolerovat. Výsledky voleb respektovat máme i v situaci, kdy víme, že je provázely hrozné lži. To ale vůbec neznamená, že máme tolerovat konflikty zájmů, což je obzvláště nebezpečný druh korupční situace, a že máme tolerovat rozkládání právního systému tím, že hegemon moci provádí čistky v bezpečnostních složkách a přitom jeho kriminální kauzy podivně mizí mezi odloženými případy. A to se tu děje. Přitom společnost je podivuhodně klidná. A kdo není klidný, tak v této situaci působí nenormálně.
Česká společnost nutně potřebuje, aby tu byli lidé, kteří uznávají odkaz Jana Palacha tak, že jsou ochotni se vzdát svého pohodlí a klidu ve prospěch svobodné budoucnosti. Stačilo by přitom málo. Obrana před Babišem a obrana před Zemanem spočívá v nulové toleranci k jejich nehoráznostem. Stačí, když si třeba jen menší, ale relevantní část lidí v této zemi řekne, že se s žádnou jejich lumpárnou nikdy nesmíří a na žádnou jejich nehoráznost si nikdy nehodlá navyknout jako na něco normálního. A nebude jim v ničem pomáhat. Poznali bychom to ihned v televizi i v rozhlase. Kupříkladu.
Pro tento princip nulové tolerance vůči neregulérní moci a autoritářským praktikám se zapálil Jan Palach. Pro tento princip bychom měli v přeneseném významu zahořet i my. Teď a tady.
