Babišem to nezačalo, na cestu ke krizi jsme se vydali už v 90. letech

repro ČT

Andrej Babiš a Miloš Zeman | FOTO: repro ČT

Evropská varování před situací v Maďarsku a Polsku jsou mnohem intenzivnější než varování před populismem v Česku. Přitom se tuzemská verze populismu jeví jako výrazně nebezpečná a škodlivá i z evropského hlediska. „Náprava politicky rozpadlé společnosti bude neuvěřitelně obtížná – možná těžší a bolestnější než polistopadová transformace,“ píše v eseji, který přebíráme z HlídacíPes.org, Adam Drda.

Před „bujícím populismem“ dnes varuje kdekdo: evropští předáci v čele s Jean-Claudem Junckerem; třicet známých spisovatelů a intelektuálů, kteří v patetickém manifestu vyzvali k boji za evropskou myšlenku, neboť „jinak se budeme dívat, jak mizí pod vlnou populismu“; novinář Petr Fischer, který kandidoval do Evropského parlamentu a pravil, že „Evropou už zase obchází strašidlo, strašidlo populismu“; masmédia, která v titulcích hlásají, že „každý čtvrtý Evropan volí populisty“ atd. atp.

S frekventovaným termínem populismus je ovšem značná potíž: je natolik obecný a vejde se pod něj tolik jevů, že jeho nadužíváním se věci spíš zamlžují než osvětlují. Donedávna sloužil jako běžná charakteristika určitého typu vypočítavého a nezodpovědného politického jednání, dnes (zejména po uprchlické krizi a po brexitu) označuje navíc nový politický trend, šířící se po celém západním světě.

Nálepka, která ulehčuje život

Nelze jistě popřít, že populistické a antisystémové strany a hnutí v evropských zemích mají podobné rysy a strategie: k získání vlivu využívají kolektivní psychózy a pocity ohrožení, vystupují jménem „lidu“ („obyčejného“ či „rozhněvaného“) proti „elitám“ („selhávajícím“, „samozvaným“, „nadnárodním“), vymezují se vůči tradičním stranám, demokratickou diskusi považují leckdy za přítěž, přicházejí s jednoduchými recepty na složité potíže, jejich agenda bývá omezená na ústřední téma, z toho také vyplývá obtížná zařaditelnost na škále pravice-levice.

Současně se ale vůbec nedá tvrdit, že populismus v Evropě tvoří jednotu a vyznačuje se společnou ideou. Co země, to jiný příběh nebo příběhy – ve Francii se pod populistickou charakteristiku vejdou žluté vesty, Marie Le Pen a její Národní sdružení a v některých ohledech také En Marche! Emanula Macrona. Cíle jednotlivých stran a hnutí jsou často neslučitelné, intenzita odporu k Evropské unii a mezinárodně-politické postoje odlišné, politický vliv někde zásadní, jinde marginální.

Pak je tu další komplikace: vzrůstající tendence evropského intelektuálního a politického mainstreamu udílet nálepku populismu všemu, co se mu nehodí a co se s ním z různých příčin ideově rozchází. Odkazem na populismus se lze pohodlně „vypořádávat“ s otázkami, které vyžadují kritické myšlení a svobodnou rozpravu.

Přitom neochota pojmenovávat nepříjemné věci, protože by to mohlo vést k revizi dlouho prosazovaných ideologií a zvyklostí, má také populistický rozměr: je například zjevné, že narůstající antisemitismus v Evropě vychází m.j. ze současného islámu, ale přepjatá korektnost (vyžadovaná částí voličů, jimž je třeba se zavděčit) způsobuje, že se věc neanalyzuje buď vůbec nebo okrajově, přičemž za hlavního viníka je setrvačně (a populisticky) označována „krajní pravice“.

Táborák z našich svobod

Co se postkomunistické střední Evropy týká, je obvyklé strkat do jednoho populistického pytle například Maďarsko a Polsko, ačkoli rozdíly v politické situaci obou zemí jsou velké a odlišnosti mezi Fidesz a PiS přinejmenším stejně významné jako podobnosti.

Národně-konzervativní vlády Maďarska a Polska představují pro evropské elity aktuální komplikaci, tudíž se před jejich populismem (a nedemokratickými postupy) varuje nesrovnatelně intenzivněji, než například před tím českým. Zdá se to pozoruhodné, neboť český populismus se jeví jako výrazně nebezpečný a škodlivý, a to i z evropského hlediska.

Přesto se např. v citovaném manifestu intelektuálů píše o „žhářích duše a ducha“, kteří si „od Paříže po Řím, se zastávkami v Barceloně, Budapešti, Drážďanech, Vídni a Varšavě, chtějí udělat táborák z našich svobod“ – a o Praze tam není ani slovo.

Lze říct (jistě, velmi neobjevně), že západní, nejen evropské demokracie, procházejí těžkou krizí – a že nárůst populismu je spíš jejím projevem než příčinou. To ovšem neznamená, že se všude děje totéž. Nejsem politolog, ale myslím, že má-li se člověk ohledně krize a populismu k něčemu smysluplnému dobrat, nemůže mluvit en bloc, ale měl by se zodpovědně zabývat každou zemí a společností zvlášť.

A měl by si být vědom, že v rámci Evropské unie je mezi postkomunistickými státy a „starými“ zeměmi zásadní rozdíl: těm prvně zmíněným se rozkládá demokracie, kterou ještě ani pořádně nedokázali postavit – ti druzí mají za sebou demokratický vývoj, nenarušený devastujícím pobytem ve východní despocii, a tedy taky větší naději, že z krize přeci jen vyjdou s lepším výsledkem. Dál už se budu věnovat konkrétní české situaci a českému populismu.

Když jsme chtěli na Západ

Když se v roce 1989 zhroutil v Československu komunismus, stát se po desítkách let vymanil ze sovětského impéria a padla železná opona, bylo to jako zázrak. Desítky let nesměl čs. občan-pracující jen tak vycestovat do „kapitalistické ciziny“ a popřevratové, mnohdy vůbec první cesty do Německa nebo do Rakouska znamenaly pro většinu lidí naprostý šok.

Odjeli ze zbědované, špinavé, ekologicky zdevastované země, v níž jim propaganda do poslední chvíle vtloukala do hlav nesmysly o dosažených výdobytcích a strašlivém životě v kapitalismu – a ocitli se v kultivované krajině, ve vesnicích a městech s opravenými a udržovanými domy a uklizenými ulicemi, ve světě bohatství, drahých aut (každé západní auto bylo pro běžného občana ČSSR drahé) a obchodů plných spotřebního zboží, na které ovšem neměli peníze.

Příchozí si naplno uvědomil, do jakého marasmu komunistická vláda jeho zemi přivedla, uvědomil si svou bídu. Západní Evropu vnímala většina lidí z Československa vizuálně, málokdo uměl jiný cizí jazyk než ruštinu. Přesto nešlo jen o obdiv k pořádku a bohatství. Na ulicích se lidé netvářili zamračeně a sklesle, ale většinou přívětivě.

Když jsem jel poprvé vlakem na Západ, cestovali se mnou v kupé němečtí nebo rakouští studenti. Přišli celníci, já se bál, čekal jsem, co se zvrtne, co nebudu mít v pořádku, za co mě vyvedou na perón – návyk vystrašeného socialistického člověka, který se ocitne před uniformou. Ti kluci se neklepali, předstírali spánek, dělali si z celníků legraci, chovali se jako svobodní lidé, kteří vědí, že když nic neprovedli, nic jim nehrozí. Cítil jsem k tomu obdiv.

Vypadá to jako přehnané líčení, ale kontrast mezi Západem a Československem byl tehdy až strašlivý, mezi „námi“ a „jimi“ zela civilizační propast. Nebylo pochyb, že západní Evropa představuje vzor, člověk věděl, že by se k ní chtěl přiblížit, přesněji řečeno stát se její součástí.

Nepevné základy

Dnes je neobyčejně snadné to ironizovat jako projev naivity či tupého konzumerismu (a usrkávat přitom caffè latte v nějaké pražské trendy-kavárně), ale touha patřit k Evropskému společenství (od roku 1992 k Evropské unii) a k Severoatlantické alianci vyjadřovala přání mít lepší, bohatší a samozřejmě bezpečnější a spravedlivější život. Projevila se taky neobyčejně pozitivně: patnáct let zásadně ovlivňovala českou politiku, dávala jí cíl, do značné míry určovala reformy a budování právního řádu, zajišťovala shodu politických stran na základním státním a národním zájmu.

To vůbec neznamená idealizaci devadesátých let, v nichž se rodil počátek pozdější krize. Česká společnost (Slovensko nechám stranou) vyšla z komunismu nejen hmotně poškozená, ale především duchovně zbědovaná, ochuzená o elity a naprosto dezorientovaná. Neměla demokratické struktury, neměla skoro žádný spolkový život, neměla představu, co je svobodné podnikání, jak funguje praktická politika, jaký má být vztah ekonomické a politické moci atd. atp.

Podstatná část první disidentské garnitury v čele s Václavem Havlem vycházela zpočátku vstříc postkomunistické nechuti k politickým stranám (viz heslo z roku 1989 „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“) a preferovala vliv nezávislých osobností, což přispělo k tomu, že se tu prohloubila nedůvěra k osobnímu angažmá ve stranické politice, pohlíželo se na ně štítivě a s podezřením, jako na projev kariérismu.

Záhy se sice zrodily i nové „klasické“ strany, ale vždycky měly poměrně málo členů a jejich vedení o nějakou početnou a aktivní členskou základnu taky nijak zvlášť nestála, komplikovala by jim život. Později se to neblaze projevilo – strany, které by měly patřit k základním stavebním kamenům občanské společnosti, byly nezakotvené, tudíž slabé a snadno ohrozitelné (viz faktický zánik sociální demokracie).

90.  léta: „Augiášův chlév“ i naděje

Václav Klaus v době ekonomické transformace mimo jiné velmi vycházel vstříc lidem, kteří inklinovali k iluzi, že jim osobní prosperitu a šťastné životy nezajistí práce, nýbrž „spasitel“, do jehož rukou se svěří. Miloš Zeman zase už před nějakými pětadvaceti lety přišel s nenávistnou dryáčnickou rétorikou: je třeba vymést Augiášův chlév, který pravice stvořila (k tomu Zemanova sociální demokracie slibovala tzv. akci Čisté ruce) a potrestat viníky (Zeman chtěl „vázat členské legitimace do kůže členů ODS“).

Klaus se Zemanem zavedli pojetí zavilého politického soupeření, které mělo skončit totální porážkou protivníka – praxi, v níž politika není konfrontací ideí a přístupů, ale nenávistným bojem dobra a zla. V letech 1998-2002 se pak Zeman s Klausem navzdory vypjaté rétorice spojili „opoziční smlouvou“, v níž si rozdělili vliv ve státě a která (kromě spousty dalších věcí) představovala výsměch voličům.

Vedla k mocenským machinacím, ke korupci, ke znechucení z politiky a k rozsáhlé frustraci. Téměř všechny strany v čele s ODS a ČSSD navíc usilovně populisticky operovaly s nejrůznějšími tématy, například s údajným nebezpečím „sudetoněmeckého revanšismu“ a „revize výsledků druhé světové války“ (téma, bez kterého se dlouho neobešla žádná volební kampaň).

Téměř všechny také při různých příležitostech spolupracovaly s komunistickými extremisty (KSČM je živoucí pozůstatek české nechuti vyrovnat se s minulostí), politici ODS rovněž poměrně záhy začali s euroskeptickou rétorikou, která jim ale tehdy u voličů spíš škodila než prospívala.

Přes to všechno byla devadesátá léta obdobím naděje. Úsilí o vstup do NATO a EU podstatně přispívalo ke zmírnění politických excesů, lidé si dokázali vynutit změny zásadních věcí, čili demokracie obstála (opoziční smlouva se zhroutila, protože se proti ní zvedl masivní odpor), ekonomika se přes všechny obtíže zvedala, v zemi byla naprostá svoboda, zlepšovala se úroveň masmédií.

Evropu jsme dohnali ve špatný čas

A především měl člověk pocit, že problémy jdou na vrub minulosti – věřil, že se pomalu, ale pořád posunujeme od špatného k lepšímu. Pád komunismu tehdy mimochodem zásadně obohacoval i Západ, respektive Evropskou unii, která nějakou dobu žila v euforii z vítězství: pomoc osvobozeným zemím dávala evropské politice étos a smysl, budování silné Evropy po porážce „říše zla“ představovalo ideu, kterou stálo za to podporovat.

Zhruba po deseti letech euforie vyprchala a ukázalo se, že nenastal „konec dějin“. Kolem roku 2000 se západní svět začal zásadně měnit, v Rusku nastoupil Vladimir Putin, přišlo 11. září 2001, válka v Iráku, boj s terorismem. Evropský integrační proces se dostával do potíží, sílila averze vůči postkomunistickým zemím atd. atp.

Když pak v roce 2004 došlo k velkému rozšíření unie o devět států včetně České republiky, byl už svět úplně jiný. Česká společnost dosáhla mnohaletého cíle, ale dosáhla ho ve chvíli, kdy už zbohatla, kdy na ni Západ přestával působit jako nedostižný vzor (a kdy taky Západ v podstatě přestávala zajímat). Na komunistickou minulost se začalo rychle zapomínat, už nefungovala jako motivační faktor.

Václava Havla, těšícího se ve světě všeobecnému respektu, vystřídal na pražském Hradě Václav Klaus, který se ke vstupu do Evropské unie stavěl – mírně řečeno – vlažně, až se nakonec vyprofiloval jako hlavní český zakomplexovaný euroskeptik.

Klaus soustavně deklaroval obavu, aby Česká republika nepřišla v Evropské unii o svou suverenitu – nikdy to nehrozilo, zato se záhy ukázalo, že suverénní Česká republika nezadržitelně putuje k politické katastrofě, že už nemá podstatnou jednotící ideu.

Zemský ráj na dohled…

Není tu dost místa na detailní rozebírání politického vývoje, tedy jen pár důležitých věcí. V letech 2007-2008 se u nás vedla vypjatá debata o záměru Spojených států postavit v Brdech radar, součást americké protiraketové základny v Evropě. Podle průzkumů většina lidí radar odmítala, byl to od pádu komunismu první případ, kdy se větší část společnosti na základě nevěcných argumentů a populistických akcí postavila proti západním spojencům – a de facto na stranu protestujícího Ruska, které zřejmě část protestů financovalo.

Když v roce 2009 vypukla ekonomická krize, neprojevilo se to sice v České republice drastickým úpadkem životní úrovně, nicméně mnozí lidé propadli nejistotě a obavám.

Nejednalo se jen o psychózu, protože tisíce Čechů (a hlavně těch chudších) se už před krizí kvůli často banálním přečinům ocitly ve spárech exekutorské mafie (dodnes jsem přesvědčený, že exekuce přispěly k poklesu důvěry v tehdejší politickou representaci klíčovou měrou, neboť postihly obrovské množství rodin, přičemž žádná z významných politických stran nebyla ochotna iniciovat změnu asociálních exekučních pravidel).

V době krize také lidé mnohem citlivěji vnímali korupční aféry a provázanost různých lokálních bossů (kmotrů) s politickými stranami.

K základním úkolům demokratické politiky nepochybně patří snižování sociálního napětí – a v České republice v tomhle směru politika zcela selhala. V letech 2009-2013 nastaly nevídané populistické orgie, na nichž se rozhodující měrou podílela tehdy opoziční sociální demokracie a spolu s ní i různá občanská sdružení a společenské elity.

Ze všech stran bylo slyšet, že země je na pokraji katastrofy, symbolem doby se stal boj s korupcí (nepochybně existující, ale zveličenou a zhusta nedoloženou), prosadila se fanatická představa, že na ničem jiném, než na vymýcení korupce už nezáleží, že smyslem veškerého politického jednání je právě tato svatá válka, a až bude za pomoci „orgánů činných v trestním řízení“ korupce definitivně a navždy zlikvidována a viníci skončí za katrem, nastane zemský ráj.

Dělat populismus špičkově

V roce 2010 získala ve volbách do sněmovny asi deset procent hlasů strana Věci veřejné, první vlaštovka, první čistě populistické hnutí, jehož jedinou ideou bylo „dělání pořádku“, které se posléze dostalo do vlády a opíralo se o velmi podobnou protikorupční rétoriku jako později Andrej Babiš. Byla to matlácká verze špatné budoucnosti.

Pak už to šlo rychle, protože nebyl téměř nikdo, kdo by fanatismu a populismu čelil. Na začátku roku 2013 se konala první přímá volba prezidenta (zavedená, jak jinak, z čirého populismu – všichni věděli, že je to nesmysl, ale jen málokdo měl odvahu postavit se proti myšlence, že o něčem „rozhodne lid“).

S podporou exprezidenta Václava Klause vyhrál Miloš Zeman, který přitom využil snad všech představitelných podrazů a v devadesátých letech osvědčené protiněmecké rétoriky. Na Hradě se usídlil pomstychtivý nevychovaný podivín, nerespektující žádná pravidla a nepokrytě prosazující ruské (a později i čínské) zájmy. Všichni jeho voliči to věděli – a všem to bylo jedno. Zemanovo zvolení (a prohra Karla Schwarzenberga) symbolicky ukončilo českou jasně proevropskou a prozápadní polistopadovou éru, brzy se hlavě státu a jejímu týmu podařilo vpodstatě zlikvidovat prezidentský úřad.

V červnu 2013 proběhla „protikorupční“ razie na úřadu vlády a téhož roku získal ve volbách do Poslanecké sněmovny skoro dvacet procent hlasů multimilionář Andrej Babiš, který pozvedl populismus na špičkovou úroveň: zaměstnal profesionály, koupil si tzv. osobnosti veřejného života, novináře a masmédia, dokonale využil marketingové stratégy.

Vytvořil „hnutí“ bez politiků s vlastním názorem a důstojností – hnutí, sestavené ze zaměstnanců, politickou divizi svého obřího koncernu. Dokázal se prosadit bez jakýchkoli politických ideí, stačilo mu správně využít protikorupční hesla, která od té doby neobměnil: Pryč se starými pořádky – Je třeba zbavit se politiků, kteří nemakali a kradli – a řídit stát jako firmu.

Král všech korupčníků

V Hnutí ANO a v Babišovi se zhmotnily skoro všechny průšvihy české politiky devadesátých let.

Za prvé neochota postavit se kriticky ke komunistické minulosti: Babiš je někdejší nomenklaturní kádr, člen KSČ a spolupracovník StB, což mu není ani trochu na překážku. Za druhé iluze o „nepolitické politice“: tak jako Občanské fórum, i ANO tu bylo „pro všechny“ (a proti politikům).

Za třetí Klausovský mesianismus: Babiš přišel, aby napravil škody a spasil národ po pětadvacetiletém utrpení. Za čtvrté Zemanovské „antikorupční tažení“: Babišovy slogany jsou jen současnou obdobou akce Čisté ruce. Za páté politika jako nenávistný boj: vymezení se vůči politickým předchůdcům, které je třeba zničit, to je přímo esence Babišovy politiky.

Udál se jeden z dějinných paradoxů: ve volbách, které proběhly v atmosféře boje s korupcí, uspělo hnutí muže, jehož ústředním politickým zájmem je pouze rozvoj vlastního obřího impéria a který je v takovém střetu zájmů, že si to jeho předchůdci vůbec nedokázali představit.

Slovo korupce pochází z latiny, corrumpere znamená kazit, nalomit, oslabit, znetvořit, podplatit, podle běžně dostupných definicí rozumíme pojmem korupce „zneužití postavení nebo funkce v politice, veřejné správě a hospodářství k osobnímu prospěchu“ – v duchu citovaných slov a definice to chápu tak, že z velké protirevoluční revoluce vzešel král všech korupčníků.

Během evropské uprchlické krize, která vrcholila v roce 2015, zneužil Miloš Zeman bezpříkladným způsobem strach z migrantů. Posílil chaos, nejistotu a protievropské nálady, vyšel vstříc tomu nejhoršímu v české společnosti – úspěch extremistické a SPD Tomia Okamury ve volbách v roce 2017 byl nepochybně z velké části Zemanova zásluha.

Bude to těžší než po Listopadu

Přesto se mi zdá zjevné, že největší problém českého veřejného života nepředstavuje (a nikdy nepředstavoval) „pravicový extremismus“ a okamurovská xenofobie, ale především děsivý souběh několika populistických linií.

Miloš Zeman s Andrejem Babišem společně narušili nebo zlikvidovali všechno, o co se česká společnost po listopadu 1989 opírala, otevřeli cestu k moci lidem, zkompromitovaným za komunistického režimu, zavedli politiku úplné bezzásadovosti. Po téměř třicetiprocentním volebním zisku byl Babiš za podpory prezidenta ochotný vyjednávat a obchodovat s Okamurou i s komunisty – a teprve tím se z extremistů stala relevantní politická síla.

Vládnoucí Hnutí ANO dnes představuje vzorový moderní populistický útvar – přizpůsobí se čemukoli a komukoli podle potřeby. Je sice v rozporu s mnohokrát deklarovanými západoevropskými demokratickými zvyklostmi, Babiš je však zároveň „proevropský“, neboť jeho Agrofert dlouho vysával unijní dotace jak houba. Docela smutný konec polistopadového českého proevropského snažení: přísun financí pro oligarchu, který si ze státu vytvořil firemní základnu.

Česká republika je dnes prolezlá populismem ve všech jeho odrůdách: Hnutí ANO, Piráti, které vynesla k úspěchu podobná protikorupční hysterie jako Babiše, Okamurova SPD, Komunistická strana Čech a Moravy, hlava státu.

Masmédia jsou v úpadku, instituce v ohrožení, přičemž nikdo neví, nakolik je kupříkladu policie ovládaná Babišem, protože to zkrátka nelze zjistit. Zdá se, že jediné, co může Babišovu hnutí zlomit vaz, jsou ekonomické potíže (příliš mnoho věcí populisticky nasliboval a příliš málo jich dokáže splnit). Jenomže náprava politicky rozpadlé společnosti bude tak jako tak neuvěřitelně obtížná – možná těžší a bolestnější než polistopadová transformace.

Převzato z webu Hlidacipes.org.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner