Rozladěný premiér Babiš v posledních dnech odrážel kritiku za selhání ve vládní krizi a ustupování prezidentovi. Vytvářel přitom větší virtuální realitu, než obvykle. Krizi kolem jmenování ministra kultury prý vyřešil za den a půl a Zemana se neobává. Jaká je skutečnost?

Andrej Babiš se rozhodl po tříměsíční politické hibernaci, kdy byl označován za slabého a neschopného premiéra nejen opozicí, ale i koaliční sociální demokracií, přejít do protiútoku. Stručně shrnuto: On sám v ničem nepochybil, situaci řešil – na rozdíl od Hamáčka – razantně, a prezident Zeman Ústavu neporušil. Krize žádná nebyla, za všechny problémy může rozhádaná ČSSD.

Premiér rozhořčeně odmítá, že příliš podléhá protiústavním vrtochům hlavy státu, na jejíž libovůli je vzhledem k současným poměrům ve sněmovně závislý. Zároveň Zemana do krve hájí a slibuje, že ho nikdy nepodrazí. Je to už osvědčená metoda překrýt reálný svět vrstvami smyšlených legend a tiše předpokládat, že jim skalní voličské jádro ANO uvěří.

Za všechno může ČSSD

V rozhovoru pro deník Právo (31. 8. 2019) Babiš reagoval na vyústění trapných tahanic kolem jmenování ministra kultury stylem po bitvě je každý generál. „Jiné řešení než stažení Šmardovy nominace situace neměla. Celou dobu to měl v rukou pan Hamáček, který za dva týdny, co jsem byl na dovolené, to nedokázal s prezidentem vyřešit. Pak se vrátí z dovolené podle komentátorů ,slabý premiérʻ, a vyřeší to za den a půl,“ prohlásil.

Babiš si ověřil, že Hamáček vládu nikdy neopustí, nechá si líbit téměř vše, a proto může přitvrdit. Jeho příběh je však nutné uvést na pravou míru, jelikož vyvolává nepravdivý dojem, že v něm sehrál roli energického vůdce, který bouchl pěstí do stolu a cosi rozhodl. To je hluboký omyl.

Premiér v průběhu podivné vládní taškařice rezignoval na svoje ústavní kompetence, kdy ministry navrhuje předseda vlády a prezident je jmenuje. Ústava mu nedává velký prostor, proč tyto nominace odmítnout, a rozhodně jimi nejsou osobní animozity, jako v případě Michala Šmardy.

O nominaci Šmardy se Babiš dozvěděl koncem května. Ačkoli dával ve shodě s prezidentem najevo, že není nejvhodnější kandidát, veřejně ubezpečoval, že dodrží koaliční smlouvu a dohody s Hamáčkem, že si nebudou vzájemně kádrovat ministry. Což ČSSD dodržovala i v případě velmi sporných postav typu Taťány Malé nebo Marie Benešové. Jak to bylo dál?

31. května: Babiš poslal návrh na odvolání Staňka a nominaci Šmardy na Hrad. Tím začala téměř tříměsíční anabáze, ve které projevoval mizivé úsilí přimět prezidenta, aby dostál svým ústavním povinnostem. O tom svědčí řada dalších schůzek a vyjádření, ze kterých vyplynulo, že šéf ANO alibisticky vše ponechává na domluvě mezi Zemanem a Hamáčkem, aby si sám nepálil prsty.

30. června: Zeman dlouho odmítal Staňkovu demisi přijmout a Hamáček byl nucen vyzvat nečinného Babiše, aby začal konat. „Chci pomoci panu předsedovi Hamáčkovi prosadit jeho vůli nominovat na ministra kultury pana Šmardu,“ sdělil poté premiér. „Půjdu za panem prezidentem. Budu mu vysvětlovat, že je koaliční smlouva, a že by měl mému návrhu vyhovět,“ slíbil.

1. července: V podobné navenek bojovné náladě pokračoval i v následujících mediálních výstupech. „Budu se snažit. Je to moje profese. Jsem profesí obchodník a součástí obchodu je i vyjednávání a argumentace. A já budu chtít pana prezidenta přesvědčit, aby mé návrhy akceptoval,“ řekl premiér.

4. července: Společná schůzka Babiše a Hamáčka s prezidentem v Lánech žádný posun nepřinesla. Zeman se k nominaci Šmardy jasně nevyjádřil a vyžaduje její potvrzení předsednictvem ČSSD.

11. července: Ani následné setkání premiéra s prezidentem nepřineslo průlom. „Pan prezident samozřejmě má svůj názor na pana Staňka a na pana Šmardu, kterého nepovažuje za ideálního kandidáta na tento post. Na druhé straně jsem ho informoval o tom, že skutečně chci dodržovat koaliční smlouvu, že je potřeba tento problém do týdne vyřešit,“ řekl Babiš novinářům. „Respektuji, že je to nominant sociální demokracie,“ dodal. O den později Zeman přislíbil odvolání Staňka ke konci července.

16. července: Babiš se po jednání předsednictva ČSSD, které potvrdilo Šmardovu nominaci, dohodl s Hamáčkem na další schůzce se Zemanem. Nakonec z ní byl šéf ČSSD vyšachován, ale premiér ho ujišťoval, že učiní vše pro to, aby byla koalice zachována.

18. července: Premiér nečekaně oznámil, že pokud nevyřeší otázku náhrady Staňka na schůzce prezidentem, další se uskuteční až po srpnové vládní dovolené. V té době v ČSSD sílily hlasy k odchodu z vlády, jelikož Babišův laxní přístup stále nevedl k cíli. 

24. července: Před údajně klíčovou schůzkou v Lánech však premiér sršel optimismem. „Myslím, že se to vyřeší dneska,“ uvedl s tím, že by měl Zeman změnit názor na základě rozhodnutí předsednictva ČSSD. To se však nestalo a Babiš po jednání utekl před novináři zadním vchodem.

16. srpna: Premiér po návratu z dovolené oznámil, že si Šmardu jako ministra kultury nepřeje, ačkoli ho před dvěma a půl měsíci navrhl. „Za sebe říkám, že s tímhle pánem já ve vládě nebudu. Takže to není dneska problém pana prezidenta, je to i můj problém.“ 

Učinil tak dva dny poté, co prezident Zeman odmítl Šmardu jmenovat, jelikož prý není pro výkon funkce ministra kultury kompetentní. Vzápětí ovšem přijal nominaci Lubomíra Zaorálka, který v této oblasti není o nic kompetentnější, nemluvě o odvolaném Staňkovi.

Kdyby Hamáček necouvl a znechucený Šmarda sám nerezignoval, trvala by vládní krize dodnes. Babiš by se nemohl směšně chvástat, že ji vyřešil za den a půl, ačkoli se sám prohlásil za pouhého prostředníka. Dnes sice silácky tvrdí, že kdyby Šmarda neodstoupil, stáhl by jeho nominaci sám, ale tím by koaliční krizi vyhrotil ještě víc.

Ústavní žaloba je nesmysl

Tato stručná chronologie Babiše usvědčuje z absurdního přikrášlování reality. Stejně nevěrohodná je jeho obrana, že není ve vleku prezidenta republiky. Silně si přitom protiřečí.

„Nikdy jsem kolem pana prezidenta nijak nenašlapoval. Kolem výměny ministra kultury postupoval podle Ústavy,“ oponoval v Právu. Tím se dostal do rozporu s předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským a většinou ústavních právníků. S výjimkou profesora Aleše Gerlocha, neúspěšného Zemanova kandidáta na post ústavního soudce.

Nejenže Babiš odmítl podat kvůli prezidentově nečinnosti kompetenční žalobu, ale v pořadu Partie na TV Prima (1. 9. 2019) vyslovil přesvědčení, že poslanecký klub ANO nepodpoří ani senátní ústavní žalobu na prezidenta. „Nevím, proč bychom tady stále měli mít nějaké žaloby, nějaké spory. Já pevně doufám, že budou proti, protože je to nesmysl,“ prohlásil.

Nesmysl to z jeho pohledu rozhodně je. Stejně jako jím vytvářená virtuální realita.

Revue Forum Banner
Jiří Sezemský
Jiří Sezemský
Komentátor deníku FORUM 24
Další články autora