Andrej Babiš FOTO: Facebook Jiřího Ovčáčka
FOTO: Facebook Jiřího Ovčáčka
Ve středoevropských podmínkách představuje koaliční vláda Andreje Babiše jedinečný úkaz. Zemi kormidlovala uprostřed krize podle toho, co psaly nejvlivnější účty na Twitteru. Kvůli tomuto přístupu se vláda během jediného měsíce dokázala efektivně roztéct. Limity populismu byly objeveny, otevřela se cesta pro vládu pevné ruky. To je mimořádně zlá zpráva.
Populismus je definován jako politické nadbíhání voličské poptávce. Typický je pro režimy, které lze označit za gangsterské. Uspokojování tužeb voličské masy totiž slouží jako kouřová clona. Za ní populističtí politikové uskutečňují svoje partikulární, zejména ekonomické machinace. Ty slouží k obohacení jich samotných a spřízněných struktur, umožňují provádět majetkové přesuny, které by jinak nebylo možné uskutečnit. O tom, že právě takovou vládou kabinet Andreje Babiše je, netřeba vést diskuzi. Stačí se podívat na seznam „malých domů“ do Agrofertu, které proběhly jen během epidemie koronaviru.
Populismus a populistické vládnutí není v dějinách ničím novým. Obvykle ale bývá populistická politika spřažena s autoritářským způsobem vládnutí. Populistická vláda bývá ze své povahy restriktivní. Její snaha udržet se u moci je vedena snahou o ochranu investic a hrůzou ze ztráty vnějších atributů moci.
Kabinet Andreje Babiše ale pod tlakem okolností překročil mez, za kterou se snaha o aktivní agendu změní v chaos, jenž odhaluje skutečnou bezradnost.
Babišův elektorát ještě plně nezjistil, že jejich lídr ve skutečnosti neví, co dělat. Voličská podpora hnutí ANO podle posledních relevantních průzkumů přesahovala třicet procent. To je na první pohled hodně. Ve skutečnosti nejde o nijak závratný výsledek. ANO představuje amorfní politickou hmotu, která se ideově přelévá podle poptávky. Vzorem je třeba politika Viktora Orbána – a přiznejme si, že pro jeho Fidesz by třicet procent byl neúspěch.
Zatím se ještě voliči nechávají oslovit tvrzeními jako „zachránili jsme tisíce mrtvých“. Současně ale lidé začínají vnímat, že ke katastrofě kvůli pandemii sice nedošlo, zato ale došlo ale k zásadnímu chaosu v celém fungování státu.
A vláda, která připustí chaos, ukazuje vlastní slabost. Jak už bylo řečeno, populistická vláda ze své povahy nesmí ukázat slabost. Právě to se Babišovi stalo.
Opoziční strany tradičně očekávají, že právě toto bude okamžikem zlomu, který voliče přiměje opět věnovat přízeň tradičně ukotveným politickým subjektům. To je naivní. Takových „zlomů“ zažíváme každý týden několik, a voliče to nikterak neoslovuje. Opoziční rétorika nepřestává být neefektivní, nesrozumitelná, nepřitažlivá.
Voliči nicméně kvůli chaosu, který vláda Andreje Babiše vyvolávala svou neschopností přijímat jednoznačná rozhodnutí a potom je dodržovat, intuitivně vycítí, že paternalistický stát je přestal chránit. „Tak jak to tedy je, co je dovoleno, co smíme?“ ptají se a nenacházejí odpovědi. Respektive nacházejí – každý den jiné.
Voliči hnutí ANO patří k těm, kteří chtějí žít v silném, starajícím se státě, reprezentovaném silným vůdcem. Toho budou intuitivně vyhledávat. Role Andreje Babiše coby takového vůdce je nyní zpochybněna. Zapomněl, že v situacích, jako je epidemie koronaviru, je zejména z pohledu veřejné komunikace méně někdy více. Premiér nyní působí jako kapitán potápějící se lodi, který běhá s kbelíkem po celé lodi a vylévá vodu, místo aby stál na můstku a řídil záchranné práce.
Pokud je tedy teď možné něčím oslovit elektorát hnutí ANO, je to dominující klidná rozhodnost ve stylu westernových drsňáků, kteří vám to řeknou jenom jednou, a to také naposledy, a jejich slovo platí. Přichází chvíle politiků s pevnou rukou. Problematické mi přijde to, že Andrej Babiš ze sebe takového politika při svém hereckém talentu dokáže udělat. Koho proti němu postaví opozice?
