Vůdce hnutí ANO Andrej Babiš řeční na summitu Patriotů pro Evropu v Madridu (8. února 2025) FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / Zaznamenávám od slovenských přátel otázky, proč jsme se u nich nepoučili a s naší novou koalicí a staronovým premiérem Babišem se rychle propadáváme na degenerativní politickou trajektorii ve stylu premiéra Fica. Navíc zřetelně rámovanou jak geopolitickým rozkolísáním, tak vnitřními konflikty. Myslím, že je čas se nad touto otázkou zamyslet.
Protože až do říjnových voleb představovala Česká republika poměrně pevný bod v celém regionu jak z hlediska bezpečnostních a obraných agend v souvislosti s Ukrajinou, tak z hlediska vlivu na evropské postoje a intenzivní spolupráci s partnery, například právě v podpoře Ukrajiny a zbrojních iniciativách. Nyní se situace mění a některé kroky nové české vlády, v podmínkách krize transatlantických vztahů a oddělování západní Evropy od zemí jako je Slovensko nebo Maďarsko, by nás mohlo strhnout do nebezpečně se rýsující zóny mezi Evropou a Ruskem. V té leží i Bělorusko a bránící se Ukrajina.
Probíhající kolize například mezi prezidentem republiky a Motoristy, respektive ministrem zahraničí a prezidentem jsou samozřejmě nové. Obdobně odmítnutí dodávek letadel Ukrajině, odmítnutí společné spojenecké odpovědnosti za finance pro Ukrajinu rozmrazením ruských fondů, natož odmítnutí podpory Dánska ve věci amerického tlaku vůči Grónsku. Nejde tedy jen o spor Motoristů s Hradem, ale zahraničně politický obrat Česka.
V těchto sporech se projevují bezprostřední trable těchto dnů. S větším odstupem ale prožíváme něco, co je skutečně nové, a to koalici, která se pokouší Česko geopoliticky odklonit z dlouhodobé trajektorie od našich spojeneckých vazeb a neutralizovat naši pozici v blízkosti Slovenska a Maďarska. A i když je vidět, že přední politici ANO již začínají mít svých menších koaličních partnerů plné zuby, rozpad solidární evropské politiky je především dílem premiéra Babiše a jeho spolupracovníků.
Z perspektivy této změny představuje střet prezidenta s koalicí a zejména s Motoristy jasnou ústavní korekci geopolitické výchylky, včetně rozdílného bezpečnostního postupu ve věci podpory Ukrajiny, naší pozice v podpoře Dánska a další. Mimochodem Dánsko bylo jedním z významných finančních přispěvatelů do naší muniční iniciativy.
Ústavní korektiv je i v nepodání kompetenční žaloby premiérem u ústavního soudu, konkrétně v jeho veřejném vyjádření, že by patrně rozhodl v jeho neprospěch. Ministr Macinka to sice spojuje s rolí prezidenta ve výběru ústavních soudců, ale důvodem obav z toho, jak by asi vypadalo rozhodnutí, formuluje ústavní obavu zcela srozumitelně. Stále zřejmější jsou i postoje Senátu PČR, který má a bude mít k věci ústavnosti našeho vývoje také co říct.
Jinými slovy naše vnitropolitické konflikty zároveň určují působení ústavních pojistek vůči problematickým geopolitickým rozhodnutím vlády, která zahájila zahraničněpolitickou změnu. A nechám stranou, do jaké míry ji personifikuje Filip Turek, nebo nerozhodný premiér Andrej Babiš, nebo nepochopitelná agresivita ministra Petra Macinky. Nominování kompromitované osoby ministrem nepochybně je ústavní agenda.
A vlastně se ukazuje, že otevřená dikce ústavy z hlediska odpovědnosti za jmenování rozumně otevírá i prostor k dialogu hlavních aktérů nebo ke korekcím exekutivy, respektive koalice jako v tomto případě. Krize je projevem funkčnosti našich ústavních mechanismů, z nichž některé Slovensku chybí.
Kde se ovšem Slovensku blížíme nepochybně, a změna je to citelná, je to, že začínáme spotřebovávat více energie na domácí a ústavní stabilizaci poměrů a méně nám jí zbývá na působení na vnější bezpečnostní prostředí. A děláme tudíž chyby. Proto se nepostavíme za půjčku Ukrajině, prakticky vycouváváme z muniční iniciativy, nedáme Ukrajině letadla, ani nepodpoříme Dánsko, které by naši podporu potřebovalo. Premiér nemá dost politické rozvahy, energie, vůle a cílevědomosti, aby měl chuť tyto věci v koalici prosadit. Tak jako netlačí na náhradu za Turka, nebojuje ani za Česko a dělá vnitřní kroky k omezování našeho vnějšího angažmá.
Uvidíme, jak daleko budou ústavní korekce působit a co všechno vyvolají. Je fakt, že ztráta nervů a logiky postupu v případě ministra Macinky vůči prezidentovi ukazuje mizící sebekontrolu, nadvládu emocí a rozčílení. Nikdo by si nemohl myslet, že po takové komunikaci má ještě Turek šanci. Odepsal ho vlastně i jeho kolega Macinka, pod tlakem ústavních korekcí.
Nejsme na konci vývoje, ale stojí za to si říct, že chování opozice, prezidenta, senátu a ústavního soudu významně koriguje hloubku geopolitické změny, kterou prvně od roku 1989 prožíváme, protože jsme jí dali volbami šanci. I to je důležité, výsledek voleb nemůže zrušit některé ústavní parametry našeho civilizačního směrování a právních poměrů. Mějme to na paměti, protože žijeme nejen v demokratickém, ale také ústavním státě.
Kdysi jsme rozdělili Československo s pocitem, že my chceme více na Západ než Slováci. Dnes nás tam zbývající prozápadní Slováci zoufale potřebují tlačit, jenže my se suneme zpět.
