Europoslankyně Markéta Gregorová FOTO: Piráti
FOTO: Piráti
Evropský parlament se dnes bude zabývat problémy českého premiéra Andreje Babiše (ANO). Nejen o situaci na místě mluvila čerstvá europoslankyně Markéta Gregorová (Piráti) v rozhovoru pro deník FORUM 24. Sama žije poslední měsíce na ose Praha – Brusel – Štrasburk a přiznává, že ji zde mnohé překvapilo. Kde vzniká tvrzení o „diktátu Bruselu“? A jaká je situace v její domácí straně?
Paní europoslankyně, nacházíme se na pirátském fóru v Ostravě. Často se zde mluví o tom, že se straně nedaří překonat 15 % v předvolebních průzkumech. Proč?
Myslím si, že patnáct procent není skleněný strop. Akorát v aktuálním celospolečenském nastavení jde o maximální zisk, aniž bychom ztratili sami sebe. Měli bychom tedy předně pracovat na upevňování našich hodnot a postojů, a tím pádem i společnost více edukovat, pak se mohou i naše procenta zvyšovat. Podstatná je dlouhodobá práce, nikoli to, kolik procent budeme mít za týden.
Co pro vás tedy představují základní pirátské hodnoty?
Veskrze to nazývám pirátství… Ale když bych to měla přiblížit, tak v první řadě liberálnost v tom smyslu, že kde končí svoboda jednoho, začíná svoboda dalšího. A dále i otevřenost a transparentnost. V poslední době se to již hodně diskutovalo v souvislosti s naším fórem, protože se na něm probíraly věci, které vyvolaly opravdové pozdvižení. A navíc moc dobře vím, že novináři ho čtou velice pozorně… Ale skutečně si myslím, že jde o ukázku, jak to může fungovat.
Ale nemůžete se nakonec rozhádat definitivně?
Už fungujeme deset let a rozhádali jsem se tolikrát… Hodně věcí může na internetu taky vypadat dramatičtěji, než je to ve skutečnosti. Na fóru jsme v sedmi stech lidech, a ještě se tu nikdo nepopral (smích). Online prostor se navíc musí učit kultivovat, a právě proto to musíme aplikovat nejdříve na sebe, abychom společnosti ukázali, že se to takhle dá dělat, a to i celospolečensky.
I proto máme dále třeba registr lobbistických kontaktů či evidence smluv. Tohle bychom mohli převést i na státní správu… V Evropském parlamentu sice takový registr je, ale spíše na dobrovolnější bázi. Nikdo ale nikoho nemůže napadnout, že se s někým setkal potají.
Vraťme se ještě na chvíli k registru. Když bych to dohnala ad absurdum: kdyby měl některý pirát milostný vztah s někým z firmy, která by usilovala o veřejnou zakázku, měli by o tom ostatní straníci vědět? Zanesla byste to do registru?
Ano, kdybych s ním řešila pracovní věci, bude tam zanesen. Ale zároveň máme institut kontrolní komise, kterému můžete interně, ale stále vnitrostranicky sdělit takovéto citlivější záležitosti. Nyní už mohu zmínit, že jsem do evidence nezanesla schůzku s jedním bývalým politickým vězněm z určité země, protože by ho mohlo ohrozit, kdyby vůbec někdo tušil, že byl v České republice. Ale kontrolní komise to věděla, protože kdyby mě s ním někdo viděl, byla bych stále zaštítěna tím, že jsem to straně nahlásila, ale nechtěla ohrozit jeho život.
A úplně stejně bych se zachovala v případě pracovně-osobní roviny… To, že jsme transparentní, neznamená, že by každý měl vědět, kdo, co a s kým. Neusilujeme o to, aby byl osobní život veřejným, naopak jsme pro jeho soukromí. A ani u politiků se na tom nic nemění.
Aktuálně se pohybujete v Evropském parlamentu, co vás tam nejvíce překvapilo? Jaká témata EU vidíte aktuálně jako nejdůležitější?
Je jich spousta… Ale co se týče mých výborů – zahraniční věci, obrana a mezinárodní obchod, i Evropská komise se nyní bude zaměřovat na dezinformace. Myslím si, že jde o velkou výzvu současnosti, žijeme v postinformačním věku a lidi se občas neorientují v online prostoru, co je pravda a co ne, což samozřejmě napomáhá jiným aktérům, kteří chtějí zalhat… Ale stejně tak jde o nejrůznější autoritáře či populisty.
Co může EU v této oblasti podniknout?
Spoustu věcí! Rozhodně více než jednotlivé členské státy. Jde o online prostor, a jelikož evropské snahy směřují k jednotnému digitálnímu trhu a nejčastějším šiřitelem dezinformací jsou sociální sítě se sídly v Americe, šlo by o výraznější opatření. Nedává smysl, aby Česká republika vyjednávala něco s americkou korporací, když tu máme záštitu od EU jako nejsilnějšího ekonomického bloku… Pokud by třeba Facebook nebo Google zneužívaly data evropských občanů, tak můžeme udělat takové kroky, aby to tyto společnosti hodně bolelo a přizpůsobily se našim pravidlům. A upřímně řečeno, máme mnohem lepší pravidla než v Americe, i co se týče ochrany dat. Například GDPR, které je vnímáno v ČR často negativně, což je ale smutné, protože je to ve skutečnosti výborná směrnice… Opravdu chce data občanů chránit tak, aby je nemohly korporace zneužívat, jak se jim zachce, aniž byste věděli, co s nimi dělají nebo komu je prodávají. Akorát byla bohužel samotná implementace relativně chaotická.
Ale zdá se, že politikům dělá dlouhodobě problém komunikovat evropská témata. Proč se nedaří lépe prezentovat výhody našeho členství v EU?
Tak to částečně souvisí i s těmi dezinformacemi. Kdyby lidé věděli, jak ten systém funguje, tak nikdy neuvěří nejrůznějším tvrzením libovolných politiků o diktátu z Bruselu nebo čemukoli, co mohou populisticky tvrdit. Přitom systém rozhodování nefunguje na principu diktátu… Protože zaprvé jsou komisaři nominováni vládou. A pokud máte tedy problém třeba s Věrou Jourovou, ačkoli má držet linku společného unijního projektu, byla nominována vládou, a nikdo dnes nemůže říct, že ČR ostrouhala. Zároveň je Evropský parlament přímo volený občany, takže tam skutečně není žádný demokratický deficit. A pak je tu Rada, která je přímo složená z ministrů jednotlivých zemí nebo případně premiérů, dle tématu.
Jednoduše řečeno, Komise a Rada mají přímou účast vlád, které jsou demokraticky zvolené občany, přímo volení europoslanci, takže všechno je natolik navázáno na národní státy, že mi přijde naprosto bizarní, když mluví někdo o diktátu Bruselu.
Ale mnozí podotknou, že se to české vládě v čele s Andrejem Babišem kvůli jeho problémům hodí. Váš pohled?
Rozhodně se mu to hodí kvůli jeho problémům. Čeká nás i debata o českém premiérovi na plenárním zasedání Evropského parlamentu. A rozhodně není pravda tvrzení Andreje Babiše, že to vznášejí jenom čeští europoslanci. Kdyby to totiž byla pravda, tak si upřímně myslím, že budou mít hodně těžkou práci to prosadit. Zajímá se o to více lidí i proto, že to vytváří nějaký precedens pro další státy, a nemusí to být pak nutně premiér… Spadají do toho i další volení zástupci, kteří mohou mít podobné problémy. Evropský parlament, ani Unie jako taková, si zkrátka nemůže dovolit na takhle velkém případu udělat precedens, že je to vlastně v pořádku.
Výstupem evropské debaty by mělo být usnesení. Co myslíte, že by v něm mohlo zaznít?
To je velmi obtížné tipovat. Stále se opakuje systémový problém, že přišel premiér země z obřího byznysového prostředí a mohl to začít do určité míry ovlivňovat. Je pravda, že firmy sice převedl do svěřenských fondů, ale bylo by naivní si myslet, že vlastnění rodinou znamená, že od toho dal ruce úplně pryč… Ale i kdyby, morální člověk by to udělal tak, aby vůbec žádné nebezpečí střetu zájmů nehrozilo.
Bude Česká republika vracet peníze?
Můžu si dovolit zavěštit z křišťálové koule a říct, že nebude vracet nic do roku 2021. A pak uvidíme, jak dopadnou volby, protože dokud to bude záviset na této vládě… Ona si to ani nemůže dovolit, to by ji i stranu zničilo. A pokud vím, tak pan premiér ještě neplánuje odcházet z vlády.
Nezničilo by především Českou republiky, kdyby se soudila?
Samozřejmě, panu Babišovi však nezáleží na České republice, ale jeho firmách.
Pokud jde o vaši činnost v EP, nedávno jste se písemně obrátila na instituce EU s apelem na řešení situace kolem ruského zákona o zahraničních agentech. Nacházejí se členské země v hybridní válce?
Nechtěla bych sahat po těchto termínech… Ale je spousta studií, které dokládají, že do určité formy manipulace s informacemi a ovlivňování toho, co si společnost myslí, či voleb bylo zapojeno asi sedmdesát zemí. Samozřejmě hodně aktérů působí v rámci státu, ale pak jsou tu i ti, kteří ovlivňují informace v cizích státech. Ale je jich dokazatelně méně, asi kolem jedenácti. Často se sice mluví především o Číně a Rusku, ale překvapivě vysoko je například i Venezuela. Jelikož ale nejsou jejími cíli evropské země, tak se to neprobírá tolik jako třeba zmiňovaná Čína, kde víme všechno s panem Kellnerem, tedy respektive nevíme, což je taky problém… Ale nesoustředí se primárně na nás, orientuje se především na byznys. A to znamená, že nemanipuluje pouze informacemi, ale pracuje s nimi následně přímo uvnitř států nebo regionů.
A jak působí sama česká zahraniční politika navenek? Ohrožují směřování snahy Hradu?
Samozřejmě záleží, kam až tyto snahy sahají. Prezident může mít velkou moc, a jak vidíme, podle toho se taky chová, když například sem tam ohne Ústavu… Přitom si nemyslím, že by se na ní mělo cokoliv měnit. Naopak je na místě lidi více informovat o tom, co role prezidenta přesně znamená, a s tím je spojené, jakého člověk by tam vlastně měli chtít volit. Opravdu je to totiž hlavně reprezentativní funkce. A nemusí to být tedy ani „ideologické“, co by udělali tady pravicově nebo levicově, to je pouze určitá osnova toho, abych věděla, s kým mám tu čest, ale měla bych se zároveň soustředit i na jiné faktory. Pokud tedy bude lidi více informovat o tom, jak funguje naše zastupitelská demokracie, tak třeba začnou i volit jinak, a ten prezident nebude zneužívat Ústavu, protože si bude sám uvědomovat, jaký má mandát od lidí… Ale vím, že zním hrozně optimisticky (smích).
