Premiér Andrej Babiš přichází do sídla KSČM orodovat za přijetí státního rozpočtu FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Sedmdesáté výročí politické vraždy Milady Horákové přináší zvláštní paradoxy. Odsoudil ji i premiér Andrej Babiš, který svoji vládu opírá o toleranci KSČM, jež se dodnes hlásí k odkazu Vítězného února a stále je v ní mnoho vyznavačů gottwaldovské éry.
„Milada Horáková. Statečná žena. Každý musí obdivovat její neskutečnou odvahu a sílu. A každý musí odsoudit tohle totální zvěrstvo režimu. Vraždu nevinné ženy. Obdivuhodné ženy. Stalo se to před 70 lety a věřím, že si na to dnes všichni vzpomeneme,“ napsal premiér na Twitter, přičemž nikoli náhodou vynechal slovo „komunistického“ (režimu). Výstižná slova, která ovšem v jeho případě mají hořkou pachuť.
Symbol stalinistických čistek
Je namístě důstojně si připomenout výročí zvěrstev totality padesátých let, kdy komunisté pod dohledem sovětských poradců zinscenovali politické procesy, které stály život stovek nevinných lidí a další stovky tisíc byly zavírány a perzekuovány. Z doktorky Horákové se stal symbol stalinistických čistek zločinecké garnitury, která potřebovala upevnit svoji moc a neštítila se ničeho.
O to více je to nutné právě dnes, kdy relativizace předlistopadových poměrů a snaha nakreslit tlustou čáru za minulostí zachází tak daleko, že se vede společenská debata, zda byla Horáková „zavražděna komunisty“ a zda se to sluší takto prezentovat.
Pokud tyto temné dějinné události připomíná Andrej Babiš, je vhodné opáčit, že právě on legitimizoval KSČM na celostátní úrovni a označil ji za „demokratickou stranu“, která poprvé v historii České republiky ovlivňuje vládní politiku. Ještě nikdy se nestalo, že by předseda české vlády a jeho ministryně financí chodili do sídla KSČM orodovat za přijetí státního rozpočtu, jako naposledy loni v říjnu.
KSČM – pevný pilíř vlády
Bez komunistů by šéf ANO nemohl vládnout. Podařilo se mu Filipovo pragmatické křídlo ochočit natolik, že se z něj stal pevný pilíř jeho vládní politiky. Že tato mesaliance komunistům kromě několika prebend nic nevynáší, je jiná věc, a i proto se jejich dlouholetý předseda Vojtěch Filip dostává pod tlak tvrdého jádra strany.
To se ovšem odráží i ve stále radikálnější rétorice komunistických představitelů, kterým narostl hřeben. Otevřeně horují za údajné výdobytky padlého režimu, od kterého se nikdy dostatečně neodstřihli. Proč to připomínat zrovna dnes?
Sedmdesáté výročí popravy Milady Horákové je současně připomínkou všech obětí komunistické éry. Na jejím počátku byl převrat v únoru 1948, který zavedl sovětský model řízení společnosti se všemi z toho vyplývajícími negativy.
Hlásíme se únorovému odkazu
KSČM se sice formálně od tehdejších „deformací“ a „nedostatků“ distancovala, nikoli však od samotného Vítězného února. O tom svědčí její čtyři roky staré prohlášení, pokoušející se o revizi tehdejších dějů.
„Výročí Února 1948 přináší každoročně příležitost k oživení dlouholeté kampaně, jejímž úkolem je vnutit široké veřejnosti minimálně nepřesnou interpretaci tehdejších událostí, vysvětlit zásadní politické změny jako mocenský puč, popřít věrohodnost skutečnosti, že se na změnách podílely široké vrstvy občanů,“ uvádí text.
„KSČM se k revolučnímu základu února 1948 hlásí. Oceňuje práci a obětavost generací budovatelů první formy socialismu,“ pokračuje prohlášení. Komunisté se nevzdávají myšlenky budování socialismu, i když se nehodlají vracet k jeho „již překonané formě“.
To je „sympatické“ ujištění, že už prý nehodlají zavírat a popravovat politické odpůrce, ale jejich kremelské nebo čínské vzory ukazují cestu, jak utáhnout šrouby a zakroutit demokratům krkem. Jako vždycky, vždyť to mají v krvi. Nikdo soudný nemůže pochybovat, že pokud by komunisté dostali do rukou podstatně více moci, podobně jako v roce 1946, dokázali by si náležitě užít revanš za dlouhodobou „politickou karanténu“.
Oslavy Vítězného února jsou jen špičkou ledovce. Mnozí představitelé KSČM nadále vzhlížejí s respektem ke Klementu Gottwaldovi, který odstartoval jejich čtyřicetiletou nadvládu, a kladou věnce k jeho hrobu. Deformace nedeformace.
Ke všemu se přiznala
Premiér Andrej Babiš odsuzuje vraždu Milady Horákové, a přitom jeho vládu podporuje nemálo těch, kteří si nemyslí, že byla zavražděna ve vykonstruovaném politickém procesu.
Bývalá poslankyně KSČM Marta Semelová poskytla v únoru 2014 památný rozhovor České televizi, ve kterém řekla arogantně, naplno a nahlas, co si dodnes myslí mnozí její soukmenovci. „Tady se neustále zveličují represe, ale nemluví se o úspěších té doby,“ odrážela tehdy námitky na nedostatečné vyrovnání s minulostí.
Popravu doktorky Horákové vnímá jinak, než známé historické prameny. „Milada Horáková se ke všemu přiznala sama. Dost o tom pochybuji, že to byla vynucená přiznání. Je potřeba to vnímat v té době. Jednou by to měli zhodnotit objektivní historici a ne s ideologickými klapkami na očích, jak to vidíme v současné době,“ dodala.
Přestože slova Semelové vzbudila velký rozruch včetně trestních oznámení, dodnes na nich trvá. V rozhovoru však zazněly i jiné nehoráznosti. Invazi vojsk Varšavské smlouvy by „v žádném případě nenazvala okupací, ale internacionální pomocí“. Autor kolaborantského zvacího dopisu Vasil Biľak pro ni byl „významný politik a pozitivní postava československých dějin“, a tak dále.
O tom, že skandální názory Semelové na neblahou historii padesátých let nejsou v řadách KSČM ojedinělé, svědčí vyjádření prvního místopředsedy strany (sic!) Petra Šimůnka. „Vše, co Marta Semelová říká o Miladě Horákové, je podložené, v žádném případě nehovořila nepravdu,“ řekl loni v srpnu.
Komunisté? Co slovo, to lež
Tyto souvislosti ovšem Babiše netrápí. Sám pochází z kované komunistické rodiny, patřil k privilegované nomenklaturní vrstvě a upsal se službám tajné Státní bezpečnosti. Vládní zmocněnkyní pro lidská práva jmenoval Helenu Válkovou, která na rozborech kontroverzního ochranného dohledu spolupracovala s nejobávanějším prokurátorem Josefem Urválkem, který se podepsal pod trestem smrti Milady Horákové a mnoha dalších nevinných lidí.
Ze všech výše uvedených důvodů lze premiérovo aktuální vyjádření považovat za nestoudné a pokrytecké. Závěrem lze připomenout slova českého válečného hrdiny, letce Františka Fajtla: „Komunisté? Co slovo, to lež. Co čin, to zločin.“ To platilo vždycky, a platí to i dnes.
