Jiří Paroubek neochvějně pokračuje ve své „politice mnoha azimutů“, což v praxi znamená, že se o Rusku bude prostě mluvit hezky a kritika se nepřipouští. Pouští se do historických výkladů a vyvrací názory, které buď nikdo nezastává, nebo názory odpůrců zkresluje.
V článku na webu Vaše věc se rozepsal: „Před pár dny jsem hovořil s některými svými přáteli a dostali jsme se pochopitelně také na rusko-české vztahy i na současné Rusko. Netvrdím, že to byl převažující názor, ale slyšet od jinak poměrně rozumného člověka, že za 27 milionů sovětských občanů, kteří zahynuli na bojištích II. světové války anebo v jejich zázemí, může z velké části Stalin, je neuvěřitelné. Je to ale bohužel výsledek působení současného českého mediálního mainstreamu. Ten byl přesvědčen, že je jeho svatou povinností vykreslovat Rusko a předtím Sovětský svaz v těch nejhorších barvách. A to i v souvislosti s II. světovou válkou. Také nastupující, nová generace českých politiků i novinářů vidí roli Sovětského svazu ve válce pod vlivem svého ideologického přesvědčení. Tedy buď jako zcela podřadnou, anebo dokonce jako nevýznamnou.“
Pak hned přechází na už zaužívanou frázi, kterou mají rádi komunisté a kremelští propagandisté. Jde o „pokus o revizi“ a tak dále: „Je to prostě pokus o revizi výsledků II. světové války. A tak i u nás slyšíme nesmysly o tom, jak se Praha v květnu roku 1945 vlastně osvobodila sama. A ne díky Rudé armádě. Anebo že Prahu vlastně osvobodili vlasovci. S těmito nesmysly nemá smysl polemizovat. Když si někdo myslí, že jedna plus jedna nejsou dvě, tak co s tím uděláte? Prostě ho nepřesvědčíte. Jde o to, abychom si říkali fakta, a to pravdivá fakta.“
Pokud jde o fakta, není skutečně třeba polemizovat s Paroubkem nebo někým jiným. Poslední dny války v Praze jsou docela přesně zdokumentované, včetně role vlasovců. Napsalo se dost o tom, jak vlasovci vznikli a proč, na čem všem se podíleli a jaká byla jejich role při pražském povstání. Mluví se o nich dnes víc prostě proto, že se to objektivně čtyřicet let dělat nesmělo. Stejně tak se za panství komunistů nesmělo mluvit o mnoha lidech, co pražské povstání vedli, ani o tom, jak po příchodu do Prahy NKVD začala pilně zatýkat exulanty, co do Československa prchli před bolševiky. „Revizi historie“ prováděli komunisté, nedělá ji ten, kdo připomíná, o čem bylo zakázáno veřejně mluvit. Nemůžeme ani za to, že maršál Koněv krvavě potlačoval v roce 1956 maďarské povstání. Totalitní režim nemůže nikoho plně osvobodit a my jsme to měli záhy poznat. Jan Masaryk by mohl vyprávět.
Paroubek dál pokračuje ve svých interpretačních kouscích: „Sovětský svaz v předvečer začátku II. světové války uzavřel s Německem pakt o neútočení, kterému se říká zkratkou pakt Molotov-Ribentrop. To byl nejen pakt o neútočení, ale také smlouva o rozdělení sfér vlivu ve střední a východní Evropě, o rozdělení Polska a o hospodářské spolupráci. Stalo se tak poté, co západní mocnosti (Francie a Británie) hrály se Stalinem při vyjednáváních o případném spojenectví proti Hitlerovi hru na schovávanou. Stalin pochopil, že obě dvě západní mocnosti nemají ve skutečnosti zájem na uzavření reálpolitické dohody se Sovětským svazem. A přijal německou nabídku k vyjednávání. Západní demokracie si hrály se Stalinem prostě proto, že byly antikomunistické.“
Předně bylo správné, že západní mocnosti byly antikomunistické. Proč by měly být jiné. SSSR měl v té době za sebou už roky stalinského teroru s miliony mrtvých a inscenované procesy, kde Stalin nechal likvidovat staré bolševické vůdce ještě z Leninových dob. Stalin byl v té době už masový vrah a nedalo se mu věřit, ostatně stejně jako kdykoli jindy. V době Bitvy o Anglii pilně dodával Hitlerovi strategické suroviny. O tom se dnes v putinovském Rusku nesmí mluvit, stejně jako se zlehčuje ekonomická pomoc, kterou SSSR poskytly Spojené státy a bez které by nejspíš Stalin se svou armádou dopadl bledě.
Nesmí se ani připomínat, kolik mrtvých má na svědomí neschopnost sovětských maršálů a generálů při vedení války, vedení vojáků do útoků, které se nedaly vyhrát, zákaz ustupování, které by leckdy bylo rozumné, řádění jednotek SMERŠ, jež střílely vojáky Rudé armády, kteří by chtěli couvnout. Zajaté rudoarmějce považoval Stalin za zrádce a po „osvobození“ je čekaly lágry doma a celoživotní posměch a ústrky. Přitom odpovědnost za jejich zajetí nesli často lidé, co se nechali ověšovat řády a oslavovat, včetně generalissima samotného.
Dnes máme být podle Paroubka zřejmě za porážku nacismu vděční současnému vedení v Kremlu, kde není nikdo, kdo by za druhé světové války bojoval byť jen vteřinu. Posílat mladé Rusy bojovat za hranice a pak je doma v tichosti pohřbívat, to by jim šlo. Odvážný Putin ze strachu před covidem (a nejspíš i lidmi) moc nevylézá ze svého bunkru a rozkazy k další devastaci svobod v Rusku vydává přes své četné monitory.
Jiří Paroubek by rád působil jako vzdělanec, ale než se něčemu takovému aspoň na amatérské úrovni přiblíží, měl by si hodně věcí dostudovat. Nebo by se přinejmenším neměl chtít zalíbit ohavným autoritářům. Je s podivem, že se mu ty podivné výklady vyplatí, když ani nedostal od Putina pořádnou trafiku, jako se to povedlo jeho „příteli“ Gerhardu Schröderovi.