Novinářka a autorka knihy Na svém místě, Barbora Černošková FOTO: Jana Mensatorová / se souhlasem
FOTO: Jana Mensatorová / se souhlasem
Dlouholetá sportovní novinářka a moderátorka Barbora Černošková přichází s knihou Na svém místě, v níž otevírá téma ženské síly, odvahy a rovnosti v prostředí, kde stále převládají muži. Kniha obsahuje osm rozhovorů se ženami, které vynikají v typicky mužských profesích. Autorka v ní zkoumá, jaké to je prosazovat se v profesích, kde se od žen očekává víc, a přitom se méně odpouští. Feminismus je pro ni přirozeným úsilím o férové podmínky pro všechny. „Není to kniha o stěžování si, ale o inspiraci. Chci ukázat, že rovnost je přínosná pro ženy i muže,“ říká autorka.
Když přišla nabídka na napsání knihy, váhala. „Nechtěla jsem napsat něco, kde si budu stěžovat na chlapy, to nikdy nebyl můj záměr,“ vzpomíná Barbora. Po telefonátu s kolegyní Martinou Hynkovou Vrbovou a následujícím rozhovoru s redaktorkou Albatros Media Petrou Havelkovou se začal rodit nápad, který Báře dával smysl.
Na svém místě FOTO: Kniha Na svém místě / se souhlasem
FOTO: Kniha Na svém místě / se souhlasem
„Říkala jsem si, že existuje specifická skupina žen pracujících v převážně mužském prostředí. Tudíž by rozhovory s nimi mohly být inspirací pro každodenní život jakékoliv ženy, ale i muže,“ popisuje. Nápad přišel v době, kdy ještě pracovala jako sportovní redaktorka České televize. „Tehdy nikdo nevěděl, že mám v plánu odejít. Jen já.“
Odchod z televize po dvaceti letech úspěšné kariéry vzbudil velký rozruch. „Byl to pro mě obrovský krok. Nikdy jsem na volné noze nepracovala, takže jsem nevěděla, co mě čeká.“
Kariéru ve veřejnoprávní televizi se rozhodla ukončit na pomyslném vrcholu, po letních olympijských hrách v Paříži. S Českou televizí však spolupracuje dodnes. Moderuje pořad Sama doma, ale jako externí spolupracovnice. Současně moderuje pořad Ženské podání na platformě Sport.cz a věnuje se i pedagogické činnosti na Karlově univerzitě, kde jako odborník z praxe učí na katedře žurnalistiky.
Ženy na gymnastiku, muži na fotbal
Sportovní žurnalistika je jedním z těch profesních zaměření, kde dominují muži. Díky tomu mohla při psaní knihy vycházet i z vlastních zkušeností. „V mužském prostředí musíte neustále dokazovat, že na to máte, odvádět skvělou práci a své místo si oddřít. Měla jsem v průběhu let spoustu šikovných kolegyň, které mohly dosáhnout vysokých pozic, ale byly z toho unavené,“ říká Barbora.
Dnešní mladší generace má podle ní, alespoň v mediální sféře, více možností. „Občas mám pocit, že některé věci, co se dříve odehrávaly, snad ani nejsou pravda. Například když jsem začínala, bylo mi řečeno, že ženská redaktorka prostě na fotbal nepojede, protože tam musí jet muž a ona pokryje gymnastiku. To už dnes neplatí.“
Barbora East, chiruržka FOTO: Jana Mensatorová / se souhlasem
FOTO: Jana Mensatorová / se souhlasem
Z našeho rozhovoru plyne, že během své kariéry toho musela Barbora takzvaně hodně spolknout a opravdu dřít, aby si mezi muži vydobyla rovnocenné místo. „Doufám, že i díky mojí práci to mají dnešní mladé ženy jednodušší, protože stejně jako já stojím na tom, co udělaly ženy přede mnou, ony mohou jít dál díky tomu, o co se zasloužila moje generace.“ Označení šílená feministka, kterého se jí občas dostává, jí přijde úsměvné. „Jsem za něj vlastně ráda. Mám kolem sebe spoustu šílených feministek a feministů.“
Rozmělnění patriarchátu
Podle Barbory je rovnocennější zastoupení mezi pohlavími na všech možných pozicích přínosné pro obě strany. „Spoustě mužů není dobře ve světě, v němž se pohybují. Jenže si ho sami vytvořili. Pokud tuto řekněme patriarchální strukturu trošku rozmělníme, bude lépe všem,“ uvažuje. Ze současného fungování společnosti podle ní profitují jen predátoři. Po mnoha rozhovorech s muži z jejího okolí lze toto prohlášení potvrdit. „Mám kolem sebe opravdu dobrý chlapy,“ usmívá se.
Eliška Hromková, šéfkuchařka FOTO: Jana Mensatorová / se souhlasem
FOTO: Jana Mensatorová / se souhlasem
To, že je společnost na změnu připravená, ukazují i letošní volby do parlamentu. Kromě mladých poslanců tvoří třetinu sněmovny ženy. „Jsem ráda, že mladá generace pochopila svoji sílu. Chápu i ty starší, kteří nyní mají obavu o svoji pozici ve společnosti. Rozumím naštvanosti starších chlapů, co vyrůstali v prostředí, kde měli jako muži autoritu a nemuseli pro to nic udělat. Jenomže doba se mění. Nemyslím to ironicky. Naopak. Vážím si toho, když to umí moji starší přátelé a kolegové přiznat.“ Jedna třetina poslankyň je skvělý úspěch, jenže ženy tvoří společnost z poloviny. „Stále máme co dělat.“
Normální život
Při tvorbě knihy ji zaskočilo, že je téma úspěšných žen stále vnímáno jako feministické. „Vnímám to jako téma společenské, normální život, kde je někdo úspěšný, tak se ho chci zeptat na to, jak se mu to podařilo.“ Něco jako čistě ženská profese podle Barbory neexistuje.
V jednom z knižních rozhovorů se šéfkuchařky Elišky Hromkové zeptala, zda je opravdu nějaká objektivní překážka, proč žena nemůže být kuchařkou. „Třeba neutáhne těžké hrnce,“ přemýšlela. „Řekla mi, že pokud člověk není naprostý idiot, tak je mu jasné, že žena čtyřicetikilový hrnec neutáhne. Stačí přizvat na pomoc kolegu či kolegyni a vzít jej společně.“ Fyzická síla je často určující, ale nemusí být nutně překážkou.
Tematika „ženského“ povolání se často týká školství a zdravotnictví. „Znám spoustu žen, které bych jako opatrovnice nikdy nechtěla, a spoustu mužů, již by se o nemohoucího uměli skvěle postarat,“ tvrdí Barbora. Některé práce už dnes navíc zastanou stroje. Klasický argument opírající se o příběh horníka také ztrácí na relevanci. „Nezaznamenala jsem boom žen v hornickém odvětví. Pojďme to řešit tam, kde ženy pracovat chtějí.“
Jak už název napovídá, ženy, s nimiž Barbora v knize mluví, jsou na svém místě. Na místě, jež si vybojovaly a právem si jej zaslouží. „Nepříjemně mě překvapily poměry v medicíně, doufala jsem, že to je lepší,“ přiznává autorka. Jakmile pochopila realitu provozu velkých nemocnic, uvědomila si, proč se jako pacienti setkáváme s nepříjemnými a přepracovanými sestrami a lékařkami.
„Mají šíleně nastavené směny, některé musí mít i dvě zaměstnání, takže občas pracují i sedmdesát dva hodin v kuse. Nedivím se, že pak nemají náladu se usmívat.“ Co by chtěla, aby si čtenářky z její knihy odnesly? „Aby si nenechaly namluvit, že něco nejde. Že není vhodné být zápasnicí nebo stát se chiruržkou.“