HISTORIE / V roce 1942 se vydalo přibližně 76 000 amerických a filipínských válečných zajatců na pochod dlouhý 128 km. Tisíce z nich nepřežily. Málo známým faktem je, že v Bataanském pochodu smrti byli i Čechoslováci.

Japonské válečné zločiny jsou již dnes uspokojivým způsobem zdokumentovány. Za válečný zločin se považuje rovněž Baatanský pochod smrti z roku 1942, který zorganizovali Japonci. Asi 76 000 zajatců mělo urazit 128 km. Nicméně nikdo jim neřekl, jak dlouhou cestu nakonec budou muset absolvovat. Není divu, že tisíce z nich v mučivých podmínkách nepřežilo. Nedostatek jídla, pití, odpočinku a k tomu Japonci, kteří se bavili tím, že jen tak popravovali zajatce, a to navíc velmi krutě.

Statečných čtrnáct

V pochodu smrti byli Američané, Filipínci, ale rovněž Čechoslováci, jichž bylo celkem 14, jak bylo historiky zdokumentováno. Většina z nich pracovala pro světoznámou značku obuvi Baťa. Obuvnický gigant začal na Filipínách působit ve 30. letech. Byla zde otevřena továrna a první prodejny obuvi. Část z Čechoslováků pracovala jako personál honorárního konzulátu ve filipínské Manile, jenž byl otevřen v roce 1927. Někteří z nich byli židovského původu a tito Češi uprchli ze své vlasti, kterou v březnu 1939 okupovali nacisté.

Statečná čtrnáctka neváhala a sama se přihlásila na konci roku 1941 do americké armády, aby bránila Filipíny proti výbojným Japoncům, byť měla možnost uprchnout do bezpečnějších končin. Není bez zajímavosti, že právě 14 nebojácných Čechoslováků představovalo jedinou zahraniční skupinou, která bojovala bok po boku Američanů a Filipínců. A bojovala podle dostupných zpráv chrabře. Někteří Čechoslováci zemřeli přímo během bitvy.

Baatanský pochod smrti

Japonci provedli invazi na Filipíny v roce 1941, jen pár dnů po napadení americké tichomořské základny Pearl Harbor. Cílem bylo obsadit strategické základny pod velením generála Douglase MacArthura. Po kapitulaci Baatanu v dubnu 1942 se Čechoslováci, kteří přežili, ocitli znovu ve velmi složitých podmínkách, kde šlo o holý život.

Stejně jako jejich američtí kolegové a Filipínci museli čelit krutému zacházení Japonců. Jedním z Čechů, kteří pochod přežili, byl i Frank J. Cilek (František Čílek). Cilek emigroval do USA, vstoupil do americké armády, po válce podal dramatické svědectví o bití a zabíjení zajatců. Jiným přeživším byl Adolf Urban, který rovněž vstoupil do americké armády a přežil pochod smrti. Následně jej Japonci věznili v zajateckých táborech. Urban měl stejně jako Cilek štěstí a válku přežil. Emil Kubát takové štěstí neměl a podle záznamů zemřel v japonském zajetí po pochodu smrti.

Karel Aster

Jedno české jméno přece jen vyčnívá. Karel Aster patřil do skupiny skupiny 14 Čechů, kteří se v listopadu 1941 dobrovolně přihlásili do řad filipínské a americké armády. Byl předtím zaměstnancem manilské Továrny Baťa. Aster po bojích skončil v zajateckém táboře Cabanatuan, kde se necházelo přes 10 tisíc Američanů, a následně v tzv. lodi smrti, kde panovaly otřesné podmínky.

Aster byl jako mnozí další určen na nucené práce v uhelných dolech v Japonsku. „Podmínky byly tak strašné, že je pro mě těžké to popsat,“ napsal v dopise svým rodičům. „Už jsme se nechovali jako lidské bytosti a jedinou věcí, která nám pomáhala přežít, byl pud sebezáchovy. Ukazuje to, že člověk dokáže vydržet více než většina zvířat,“ psal dále. To už se blížil konec války a právě zde jej čekalo toužebné osvobození. Aster zemřel v roce 2017 ve věku 97 let ve svém domově na Floridě.

7 Čechoslováků buď zahynulo v těžkých podmínách během Bataanského pochodu smrti, nebo v japonském zajetí. Jsou dodnes připomínáni nejen u nás pro svou statečnost, ale vysoce si jich váží také v USA, na Filipínách, které kdysi pomáhali bránit proti Japoncům.