Filozof Václav Bělohradský napsal různé věci, některé vyvolaly nadšení, jiné zděšení. Je to tak od počátku 90. let, když přišel do našeho nepřipraveného prostředí s ideami postmoderny.

Držet krok s Bělohradským je pro běžného člověka asi takové, jako kdyby chtěl sledovat ve sněhu stopu za zlatou medailistkou Ledeckou a vidět jí aspoň záda. Jedna věc je ale pravděpodobná, nikdo by nemohl Bělohradského podezírat, že jeho myšlenkové rozpoložení je liberální a představa nějakých výborů, které druhým nadiktují, co si mají myslet, by mu připadala nechutná. Zřejmě právem tuší, že v takovém světě by přišel v rámci „řešení“ na řadu jako první. (Pozoruhodná je samozřejmě jeho přítomnost jednou u vznikající ODS, pak zase u ANO. Jako by všechno byla taková nezávazná intelektuální hra.)

Teď ovšem žijeme v době, která je nějakým způsobem zlomová a místo sociálního napětí, které se povedlo demokracii udržet v přijatelných mezích, se debatuje o budoucnosti planety. To už je větší sousto, protože třídní boj se týkal jen lidí a tady už jde také o zvířátka a rostliny a debata o stavu planety trochu připomíná apokalyptické vize pozdního středověku.

Bělohradský teď k tématu napsal článek v Právu (29. 8.), kde současnost charakterizuje. Píše, že v demokratických systémech je sice společnost rozdělená, „ale baví nás to, vládne ironický odstup od vlastních i cizích fanatismů, víra v reformismus, který rozpory mezi námi vyřeší kompromisem“. Vítězné většiny ‚neberou vše‘, ale jen to, na čem se občané předem dohodli, že vítěz má právo brát.“ Odpůrci v takovém systému nejsou nepřátelé, které vítězové po svém vítězství vyloučí ze společnosti.

Pak Bělohradský popisuje současný stav, kde už podle něj nejde o nějaké spory o výši daní a podobně, ale o zásadnější otázky: „Apokalyptické instance – například nesmiřitelné rozkoly etnické, ideologické či třídní – polarizují společnost nesmiřitelně, vítězství jedněch je katastrofou pro druhé, žít nadále pospolu už nelze. Nevyřešená polarizace společnosti podél „osudových“ zlomových linií – například třídní nerovnost, identitární rozkoly (Němci vs. Češi v našem státě) nebo rozkoly náboženské (katolíci vs. protestanti v době pobělohorské) – vyvolává studenou občanskou válku, která se nepředvídaně může změnit v horkou.“

Podle něj dochází k polarizaci společností „podél nové ‚osudové zlomové linie“. „Bojovníci za (současný model) ekonomického růstu proti bojovníkům za právo lidstva žít na planetě Země. Na jedné straně manažeři ekonomicko-vojensko-byrokratického komplexu, který chce neomezeně růst, na druhé zástupci veřejného statku Země, kterému musí být trh se statky soukromými podřízen.“ „Spor o veřejný statek Země charakterizuje apokalyptický tón – soupeři se mění v nepřátele, kteří spolu bojují na život a na smrt. Doslova! Odpůrci ‚klimatických alarmistů‘ odmítají vzít vážně argument, že v sázce je přežití lidstva na Zemi.“

Autor soudí, že „cílem demokratické levice by v novém tisíciletí měla být integrace boje za podřízení ‚signálů trhů‘ ‚signálům o stavu planety Země‘ do demokratického reformismu, a zastavit tak studenou občanskou válku, k níž apokalyptický diskurz o ‚klimatické budoucnosti pozemšťanů‘ směřuje.“

Autor připomíná „masový pokles důvěry v racionalitu demokratických institucí“, který trvá už desítky let a vede k tomu, čemu se říká „zelené vize světa“. Ty hlásají vzpouru proti systému, což má být podle těchto hlasatelů „jediná naděje“ v boji proti ekologické katastrofě. Stoupenci takové vize mají pocit, že byli „zle zrazeni“ a proto se musí uchylovat „drastickým akcím“, aby „ochránili náš společný zájem“.

Zdá se, že Bělohradský nehlásá revoluci, ale ptá se, jak jí předejít v rámci demokratických mechanismů. Na závěr se ptá: „Dokáže demokratická levice Západu sehrát stejnou roli v otázce ničení planety, jakou sehrála v otázce nerovnosti? Dokáže nalézt masový konsensus pro legitimizaci programu zásadních změn našeho chování vůči Zemi, a vykázat tak apokalyptický diskurz definitivně do sféry metafyzických pověr? Těžko říci, ale začít o to usilovat je nutné.“

Tolik Bělohradský. Tady se vynořuje několik otázek. Ta první je, zda je stav světa skutečně tak mizerný a zda je budoucnost opravdu tak potenciálně temná. To je otázka, kde se můžeme opřít jen o vědecké výpovědi, které ze své podstaty mají podobu teorií, nikoli dogmat. Dogmata se z nich dají vyrobit dodatečně, ale to už je jiný problém.

Stoupenci teorie o vlivu člověka na klimatické změny mluví o výrazném konsensu vědecké obce, která tento vliv považuje za velmi pravděpodobný. Popírači tvrdí, že až zas takový soulad tam není a že disidentské hlasy jsou umlčovány. Obě strany pak vytahují své vlastní křivky zanesené v grafech a napadají křivky konkurenční. Obviňují se z podvodů, nepřesností, sledování osobních a skupinových zájmů („mají na to stipendia“ kontra „slouží uhlobaronům a ropným společnostem“). Do toho vstupují se svými výroky politici, u kterých není občas zřejmé, že by rozuměli čemukoli odbornému.

Kalkulace rizik

Co se občas přehlíží je problém kalkulace rizik. I v běžném životě platí, že nějaké riziko může být statisticky nízké, ale pokud by na nepříjemnou událost došlo, byly by následky tak katastrofální, že je lepší s ní tak jako tak počítat. Každý to snad pochopí na principu ruské rulety. Pětkrát zmáčknete spoušť a nic se vám nestane, na šestý pokus budete mrtví. U náhodného pokusu ale nevíte, který pokus je ten šestý, takže normální člověk si s tím ani nezačne, pokud k tomu nemá vážný důvod. (Když si s námi nezahrajete, popravíme vám manželku.) Cestovní pojištění je to samé. Nejspíš se domů vrátíte v pořádku, ale pokud byste měli problém, mohly by být následky fatální, takže je lepší se pojistit.

U klimatických změn jde v podstatě o to, jestli máme být předběžně opatrní, byť to může přinést nepříjemné následky (dejme tomu zpomalení ekonomického růstu a snížení životního komfortu), nebo to risknout. Na to si lidé nejspíš odpoví podle svého emočního rozpoložení a tady to teď nevyřešíme.

Při četbě Bělohradského se ale objevuje další otázka a to praktická. Kde je u nás ta moderní levice, která by mohla apokalyptický tón celé hádky převést do něčeho racionálního. Máme tu komunisty, kteří momentálně svou levicovost proměnili v podporu trestně stíhaného miliardáře v čele vlády a sympatie k zaostale kapitalistickým režimům v Rusku a Číně. Pak je tu zcela paralyzovaná sociální demokracie, která se víc než o přežití planety stará spíš o své přežití a to ještě špatně. O Zelených není jasné, jestli ještě existují.

Pokud jde o zbytek spektra, ANO není normální politická strana ale účelová organizace svého majitele. U dalších stran je patrná hrůza už jen z vyslovení nějakých slov a ekologie je stejně toxické téma jako uprchlíci. Zůstává se u vzývání „selského rozumu“, což není moc plodné, protože nežijeme v 19. století a 70 procent národa netvoří sedláci žijící ve světě, který byl den co den stejný a jistý. Extremisty můžeme klidně vynechat, tam se ničeho, co by připomínalo myšlenku, nedobereme.

Osud politické scény nevypadá v nejbližší době moc růžově a to nejen u nás. Pokud se objeví nějaký politický génius, nedá se ani předem předvídat, jestli to bude na pravici, nebo na levici. V každém případě by to byl zázrak. Pokud jde o zázraky, je to ovšem ještě nepředvídatelnější než ve vědě.