Ruský diktátor Vladimir Putin s běloruským vůdcem Alexandrem Lukašenkem FOTO: Kremlin.ru / CC BY 4.0 / Wikimedia Commons
FOTO: Kremlin.ru / CC BY 4.0 / Wikimedia Commons
KOMENTÁŘ / Jednou ze standardních námitek proti srovnávání putinovského režimu se sovětským imperiálním předchůdcem je tvrzení, že současný ruský vládce údajně nezavedl závaznou státní ideologii. Ačkoliv tvrzení samo je pochybné – Moskva sice oficiálně státní ideologii nemá, to však ještě neznamená, že ji neuplatňuje de facto – zdá se, že se nyní otřásají samotné jeho základy. V satelitním Lukašenkově Bělorusku, kde si ruský režim v minulosti předběžně testoval kontroverzní mocenské praktiky, totiž státní ideologii právě zavedli.
Devátého dubna byla zveřejněna Lukašenkova Direktiva č. 12 týkající se „realizace základů ideologie běloruského státu“. Dokument nastiňuje obsah povinné státní ideologie a její závaznost pro všechny části běloruské společnosti.
Podívejme se na dokument blíže. V preambuli výslovně uvádí, že počítá se „schválením pojmových základů ideologie běloruského státu, podporou chápání státnosti běloruského lidu sdílenou celou společností, sjednocením přístupů k ideologické práci s obyvatelstvem a k jejímu hodnocení, povinností realizovat ideologii běloruského státu ve všech sférách a podnikatelských subjektech bez ohledu na formu vlastnictví, zajištěním zapojení občanů zaměstnaných v prostátní informační a ideologické oblasti v soukromém sektoru národního hospodářství“.
Jinými slovy je úplně jedno, ve které části běloruské společnosti poddaný žije – v každém případě se jej dotkne povinná ideologická práce. Zde už nemáme co do činění s autoritativním zřízením řekněme ve stylu frankistického Španělska, které by se snažilo většinu společnosti uzavřít do sféry depolitizovaného soukromí. Dokument jasně říká, že se státní ideologie týká úplně všech. V běloruské společnosti nezůstává žádné místo pro jiný než oficiální názor. Direktiva č. 12 vznáší zřetelný totalitní nárok.
Ironií osudu je, že Alexandr Lukašenko podepsal zmíněný dokument navzdory mnohaletému úsilí východoevropských postkomunistických revizionistů a jejich západních souvěrců dokázat, že prý nic takového jako totalitní společenské zřízení „vlastně“ neexistovalo, a to údajně ani v dobách komunismu.
Sovětská tlama se stopovým množstvím tržního pudru
Jednotlivá ustanovení oficiální běloruské státní ideologie přesvědčivě ukazují, že z celé postkomunistické historie má režim v úmyslu ponechat v platnosti jedinou věc: namísto starého sovětského monopolu státního vlastnictví na okraj svých snah vyhlašuje, že v něm zůstane zachováno také „soukromé vlastnictví výrobních prostředků“.
To ovšem nemusí být nutně v rozporu dokonce ani s původním komunistickým projektem, natožpak s „vylepšenými“ variantami. V samotném SSSR v období „Nové ekonomické politiky“ účelově tolerovali soukromé vlastnictví. V omezené míře se soukromé vlastnictví zachovalo například v komunistickém Polsku. A samozřejmě komunistická Čína nemá zásadní problémy s existencí soukromě vlastněných korporací, protože stranickou kontrolu nad nimi dokáže vykonávat i bez 100% zestátnění.
To by mělo být snadné i pro běloruské ideologické tajemníky. Přijetí plurality vlastnických forem totiž nijak neruší platnost ustanovení, podle nějž je Bělorusko zásadně antiindividualistické: „Konsolidace běloruské společnosti je usnadněna kolektivismem jako formou života“. A výslovně se hovoří rovněž o státním řízení ekonomiky „v zájmu člověka a společnosti“.
Dalším klíčovým ustanovením direktivy je, že za jediný přípustný model ústavního uspořádání vyhlašuje prezidentský systém. A namísto ke svobodné Běloruské republice vzniklé v roce 1918 se hlásí k tradici sovětského Běloruska dobytého Rudou armádou. Pokud jde o starší historii, zmiňují se „Polocké a Turovské knížectví … starý ruský stát, Litevské velkoknížectví, Rusko a (starolitevská) Samogitia, Polsko-litevská unie, Ruské impérium“.
Jestliže vás napadá drzá a všetečná otázka, jaké místo běloruský režim vlastně vymezuje lidem, kteří se cítí být proevropskými individualisty a dejme tomu příznivci parlamentní republiky, existuje jednoduchá odpověď: takoví lidé jsou a priori ideologicky vyobcováni a kromě kriminálu či popraviště pro ně v Lukašenkově hájemství nezbývá žádný prostor.
Zdroj ideologické nákazy v rusko-běloruské unii?
Od podepsání příslušné smlouvy dne 8. dubna 1999 virtuálně existuje svazový stát spojující Rusko s Běloruskem. Dokument je přitom formulován tak, že umožňuje přistoupení dalších státních entit k unii. Analytici již dlouho upozorňují, že pro Putina může být právě tento projekt vhodným nástrojem k obnovení někdejšího Sovětského svazu na novém půdorysu. Vždyť, jak ruský diktátor opakovaně tvrdí, rozpad SSSR byl „největší geopolitickou katastrofou 20. století“ a obnovení stavu před rozpadem představuje Putinovu klíčovou imperiální ambici.
Od roku 2000 dodnes formálně stojí v čele společného státu Putinův běloruský klient Lukašenko, který se ovšem po loutkových prezidentských volbách v roce 2020 a vlně opozičních protestů proti jejich ukradení stal na Moskvě naprosto závislým. Deklarovaným cílem společného státu je mimo jiné dosáhnout další úrovně integrace se společnou hlavou státu, zákonodárným sborem, vlajkou, erbem, hymnou, ústavou, armádou, občanstvím a měnou. Uvedené ambice svazového státu zůstávají k letošnímu roku nenaplněny. To ovšem nutně neznamená, že by takový stav musel trvat i nadále.
Původní Lukašenkovou ambicí při založení unie bylo vymanévrovat nepopulárního Jelcina a propracovat se na jeho místo v Moskvě. Dnes je ovšem situace přesně opačná: to Putin sedí v sedle jistě, zatímco běloruský vazal by bez jeho vydatné pomoci nedokázal potlačit a rozložit rozsáhlé lidové protestní hnutí. Kdyby nebylo Putina, Lukašenko by nevládl ani v Minsku. A co se týče projektu unijního státu, o něm už v žádném případě nerozhoduje.
Jako už několikrát v minulosti může být dnes běloruská půda polygonem pro testování Putinových mocenských praktik, které zatím pokládá za příliš riskantní zkoušet přímo doma. Znamenalo by to, že co se osvědčí, bude časem aplikováno také v Moskvě, zatímco si Kreml dá záležet na tom, aby neopakoval běloruské chyby a omyly. Přitom příliš neriskuje, protože pokud se Lukašenkův režim v důsledku zavádění povinné státní ideologie ve výše nastíněné formě dostane do potíží, jen dále prohloubí závislost minského místodržícího na moskevském patronovi.
A strategický spojenec v komunistickém Pekingu, na němž je pro změnu stále závislejší zase ruský diktátor, od počátku neomezené ruské invaze na Ukrajinu dává zřetelně najevo očekávání, že se mu Moskva ideologicky přizpůsobí a její vládní systém postupně napodobí čínský vzor.
Zavedení závazné státní ideologie by bezesporu představovalo důležitý krok tímto směrem.
