REPORTÁŽ / Její syn Dmytro padl loni u Vuhledaru, ale paní Iryna nadále slouží v Ozbrojených silách Ukrajiny. Nadále jezdí za dětmi padlých a navštěvuje je, aby věděly, že oběť jejich tátů nebyla zapomenuta. Jedno jí ale dělá starosti. „Bez dodávek dělostřelecké munice zahyne mnoho Ukrajinců,“ říká. Ukrajinci budou ale bojovat za všech okolností. Nic jiného jim nezbývá.

Je větrný, ale slunečný den v malém městečku v Kyjevské oblasti. Jdeme po pískem vysypaném plácku, který vroubí alej. Netvoří ji stromy, ale portréty padlých ukrajinských vojáků. Jdeme tzv. „Alejí hrdinů“. Po boku mi kráčí paní Iryna, důstojnice 47. dělostřelecké brigády. Míjíme fotografie padlých. Je tu i fotografie fotoreportéra Maksyma Levina, jehož Rusové zastřelili během dokumentování invaze u Kyjeva na samém počátku války.

Dále čtěte

Pitbul mě celou poslintá a děti vidí, že nejsem hrozba, říká psycholožka. Malé oběti války léčí i vařením

REPORTÁŽ / „Mnoho dětí, které přijely z okupace a mají negativní zkušenosti s nepřítelem, nejvíc objímá právě psy. Bohužel mnoho…

„Manžel slouží v jednotce protivzdušné obrany. Sestřeluje drony Šáhid v Čerkaské oblasti. Syn byl důstojník 72. brigády (72. samostatná mechanizovaná brigáda „Černých Záporožců“ je elitní jednotka Ukrajinských pozemních sil, pozn. red.) Byl mladší poručík, velitel čety a padl 1. dubna 2024,“ říká mi paní Iryna. Je to již více než rok, ale v jejích očích čtu, že bolest nezmizela. Těžko si lze představit bolest matky, která ztratila syna.

„Syn padl u Vuhledaru. Vyváděl své chlapce z pozice pod dělostřeleckým ostřelováním. Jako správný velitel kryl své chlapce. On padl, ale jeho muži zůstali naživu,“ popisuje věcně Iryna. Ona sama pokračuje ve službě. „Zabývám se podporou těžce raněných. A také rodinami vojáků, kteří padli,“ vysvětluje mi, zatímco míjíme plakáty mužů, kteří obětovali životy za obranu svých blízkých. Někteří jsou starší, jiní jsou mladíci, kteří se teprve nedávno začali holit.

„Řešíme jejich dokumenty. Celkový sociální doprovod těchto rodin. Je extrémně důležité, aby naši ranění a rodiny padlých neměli pocit, že se na ně zapomnělo. Proto jejich podporu zařizujeme takto sami, v rámci naší brigády,“ vysvětluje. „Jezdíme do nemocnic. Připravujeme dokumenty. Kontrolujeme jejich výplaty. A jezdíme i k rodinám. K rodinám padlých vojáků. Teď u nás probíhá akce ,Ucti matku hrdinku´. Naši zástupci brigády objíždějí všechny rodiny padlých. A každé matce předáváme růže s patriotickou stuhou. A také každý rok za nimi jezdíme na svatého Mikuláše. Navštěvujeme rodiny padlých, kde jsou děti do 18 let. Snažíme se tyto děti navštěvovat. A podpořit je,“ líčí.

„V naší brigádě je zhruba 35 takových dětí. A ony na nás čekají. Protože je to jedna nit, která je spojuje s realitou. Tato nit je spojuje s jejich otci, kteří padli. Musíme je navštěvovat a také to děláme každý rok. Vozíme jim dárky od brigády. Čekají na nás,“ říká mi paní Iryna. Zeptám se jí jako dělostřelkyně na to, jak důležité jsou pro ně dodávky munice zprostředkované skrze tzv. Českou muniční iniciativu.

Dále čtěte

Opilý výsadkář se v noci potácel v centru Kyjeva. Za elitními jednotkami až do srdce Ukrajiny

REPORTÁŽ / Namol opilý voják přechází mezi zákazníky restaurace a přisedá si k nim. Vysvětluje. Je hlučný. Nakonec vytáhne z…

„Munice je velice důležitá a je také moc důležité, aby ji Ukrajina dostávala včas. Je nezbytná pro dělostřelectvo, protože sloužím u dělostřelecké brigády, která je nasazená na jednom z horkých směrů a zadržuje nepřítele. Je to právě naše dělostřelectvo, které pomáhá naší pěchotě zadržovat nepřítele,“ říká mi s vážnou tváří paní Iryna. Dál se jí už nemám odvahu na nic vyptávat. Mlčím a přemýšlím, obklopený ukrajinskými hrdiny.