Ruští vojáci. Ilustrační foto. FOTO: Ministerstvo obrany Ruské federace, wikimedia, CC A 4.0
FOTO: Ministerstvo obrany Ruské federace, wikimedia, CC A 4.0
Zprávy o tom, jaké poměry panují v ruské armádě na ukrajinské frontě, přicházejí také od manželek nasazených vojáků. Ženy se celé měsíce nemohou dopátrat svých partnerů, nedostanou potvrzení ani o jejich smrti, někdy ani oficiální potvrzení, že muž je nezvěstný. Armáda posílá do první linie lidi nemocné a také prakticky bez výcviku. Na stížnosti žen úřady nijak nereagují. Případy o zacházení s vojáky popsal ruský nezávislý web ASTRA.
Voják Vladimir během prvního měsíce služby přišel o levé oko. Jeho manželka Lidija říká, že neměl „žádný výcvik“. Vladimir podepsal smlouvu 3. října a na střelnici strávil asi dva týdny. Podle lékařské dokumentace byl Vladimir zraněn 21. října, když ukrajinský dron shodil bombu do zákopu. Utrpěl poranění celé levé strany těla a „těžké pohmoždění levé očnice“ se zničením levé oční bulvy. Během evakuace zdravotníci Vladimirovi řekli, že po takovém zranění se do bojové zóny nevrátí. Na lékařské komisi mu byla přidělena kategorie „G“ – dočasně neschopen. Nakonec dostal oční protézu a stejně skončil znova na frontě. Sebrali mu telefon a od té doby s ním není žádné spojení. Jednotka na dotaz manželce jen řekla, že je „nezvěstný v akci“.
„Lidia je jednou ze signatářek kolektivní stížnosti příbuzných a přátel vojáků. Seznam stěžovatelů zahrnuje příbuzné 83 vojáků. Až na několik výjimek jsou všichni uvedeni jako nezvěstní – buď formálně, nebo pouze slovy velení (například podle horké linky ministerstva obrany je Lydiin manžel stále v řadách). Zároveň se některým ženám podařilo potvrdit smrt svých blízkých prostřednictvím kolegů vojáků.
Většina vojáků uvedených ve stížnosti jsou smluvní vojáci, 20 z nich bylo mobilizováno. Jejich příbuzné si stěžují, že muži ‚bez ohledu na svou předchozí vojenskou specializaci byli převeleni k bojové jednotce. V 25. brigádě si vojáci museli na vlastní náklady kupovat auta a náhradní díly, uniformy, léky a mnoho dalších věcí‘, uvádí se ve stížnosti,“ píše ASTRA.
Poté, co vojáci zmizí, jejich příbuzní nejsou schopni po celé měsíce získat ani neformální uznání pohřešované osoby.
„Naprostá většina z nich neopustila bojiště po prvních bojích na kupjanském směru: vesnice Sinkivka, vesnice Olšany a Liman První. Chtěli bychom poznamenat, že v těchto oblastech se evakuace těl mrtvých prakticky neprovádí,“ uvádí se v kolektivní stížnosti.
Dalším popisovaným případem je voják Nikita. Ten podepsal smlouvu 10. dubna letošního roku a okamžitě se dostal do 25. brigády. Nestačil se před odchodem ani nechat narychlo oddat s přítelkyní Olesjou. V den odjezdu Nikita zavolal a řekl, že „mu berou telefon a posílají ho na frontu – bez jakéhokoli výcviku, a dokonce ani stmelení jednotky“, říká Olesja.
Nikita šel do války zdravý, ale podle dokumentů mu už 23. dubna diagnostikovali žloutenku typu C. V té době byl v nemocnici. „Jak se nakazil, nevíme. Nechci nikomu nic vyčítat, ale na ‚frontové linii‘ nesl zakrváceného chlapce s nefunkčníma nohama, pak v polní nemocnici bylo hodně raněných, zdravotníci se snažili všem pomoci, někde používali stejný instrument a tak dále,“ říká Olesja.
Se žloutenkou typu C měl být Nikita propuštěn na léčení, ale místo toho byl ještě několikrát vrácen do první linie. Nyní leží v nemocnici a čeká na návrat na frontu. „Když jsme napsali první zdravotní zprávu, přístup se okamžitě dramaticky změnil k horšímu. Podle Nikitových slov mu velitel řekl, že ho žloutenka vůbec nezajímá, ať si jde umřít – to je všechno.“
„Setkal jsem se s vojáky se žloutenkou, kteří byli posláni do ‚první linie‘ s různými zraněními, o berlích. Ano, viděl jsem vojáka doslova o berlích. Nevím, kam přesně byl poslán,“ řekl agentuře ASTRA jeden aktivní voják z 25. brigády.
Tento přístup se vysvětluje tím, že 25. brigáda je útočná jednotka, řekli ASTŘE příbuzní vojáků. K útokům velení posílá pestrou skupinu mobilizovaných, smluvních pracovníků a vězňů. „Velení nezáleží na tom, v jakém stavu člověk je. Chtějí jen tělo, nic víc,“ řekla Lidija.
Není neobvyklé, že vojáci z jiných jednotek jsou posíláni do 25. brigády za porušení kázně. Podle ASTRY se často „trestanci“ dostávají do 25. brigády přes mučírnu v Zajcevu, „Luhanské lidové republice“. Jde o nelegální vězení pro „odmítače“ a narušitele kázně, kde jsou vojáci zpracováni před odesláním do útoku.
Jakmile se vojáci ocitnou v místě působení 25. brigády, náhle se s nimi ztratí kontakt. Sergej, smluvní voják, zavolal své ženě Marině z cvičiště a řekl, že velení „odebírá telefony a rozbíjí je o zeď“. Žena tvrdí, že její choť strávil na výcviku pouhé tři dny. „Co se dá naučit za tři dny! Říkal mi, že tam většinou běhali po cvičišti a stříleli po sobě slepými náboji. Trochu se poflakovali kolem tanku a pozorovali, jak střílí. Ptala jsem se na drony. Říkal, že jim řekli, ‚když uvidíš dron, padni k zemi a předstírej, že jsi mrtvý, možná to přežiješ, jinak po tobě poletí a zabije tě‘. A to je celý výcvik,“ říká Marina.
