FOTO: Admiralis-generalis-Aladeen, wikimedia, CC BY-SA 4.0
Čeští zbrojaři mají jednoznačně Česku i světu co nabídnout. Nedívejme se na ně skrz prsty. V ideálním světě bychom zbraně nepotřebovali. Jenže žijeme ve světě, kdy pod chabou záminkou vojenský gigant napadl svého zdánlivě slabšího souseda. Ve světě, který umí být krutý. A je potřeba v tomto světě nebýt bezbranní bez zbraní.
Zhruba před rokem jsem v jednom rozhovoru zmínil, že „přestože patříme na Západ, geograficky jsme příliš blízko agresorovi z Ruska“. Ruský vliv se tady objevoval dlouhodobě, úspěšně tlačen hradní suitou. Bohužel až vrbětická kauza nám všem bez příkras ukázala, jak nebezpečný ten vliv může být. A to jsme tehdy ještě neměli ponětí o plném rozsahu šílenství Vladimira Putina. 24. únor zcela změnil náš svět. Rozpustil iluzi trvalého míru a blahobytu v Evropě. Konec dějin se nekoná a naopak jsme zřejmě odsouzeni si některé kapitoly zopakovat. Na novou situaci je třeba se adaptovat. Naše vláda v rekordním čase zcela změnila přístup k obranné politice. A po osmi ostudných letech probudila ministerstva k činnosti.
Už před válkou od naší vlády přišel jasný vzkaz, že Česko 2 % HDP na obranu plnit bude. Po nevyprovokovaném útoku Ruska na Ukrajinu tento záměr ještě nabral na naléhavosti. A to v situaci, kdy tu máme po vládě Andreje Babiše doslova past vedle pasti. Předlužený stát, rozbujelou byrokracii, populistické dárečky. A kdyby tehdy na obranu i přes všechny krátery v rozpočtu ještě zbývalo něco navíc, tak tady byli v záloze komunisté. Vzpomeňme na handl, kdy si ANO koupilo hlasy KSČM za snížení prostředků pro resort obrany. Kdy si ANO koupilo hlasy za bezpečí našich občanů. Opětovné narovnání prostředků na obranu tak beru hlavně jako nápravu předchozí rozpočtové katastrofy.
Přes veškerá příkoří není český zbrojní průmysl ve světě popelkou. Zmíním jen několik málo příkladů. Díky pardubické firmě ERA patříme ke špičce v pasivních sledovacích systémech. Technologie společnosti MESIT využívají legendární americké námořní speciální jednotky SEAL. Máme tu i výrobu munice a ručních palných zbraní, které jsou srovnatelné s těmi nejlepšími světovými firmami. Kopřivnická Tatra se bude podílet na velké zakázce na dodávku armádních vozidel pro belgické ozbrojené síly a začíná se prosazovat i nový podzvukový letoun L39NG z vodochodského Aera. Naše „čtyřistadesítky“, neboli letouny L-410 NG z kunovické společnosti Aircraft Industries, zase zprostředkovávaly humanitární pomoc během pandemie ve Francouzské Guyaně, Kolumbii, Nepálu, Slovinsku, na Mauriciu a na mnoha dalších místech. Pomáhají s dopravou v těžko dostupných oblastech po celém světě. Navíc lze tato letadla použít i v ozbrojených složkách. To dokazuje i zastoupení letounů v české armádě.
Jsem rád, že s nástupem naší vlády se český zbrojní průmysl opět vrací do výkladní skříně našeho umu. Jako člen sněmovního bezpečnostního výboru jsem si vědom všech těžkostí, které v tomto musí překonávat. Obzvlášť v aktuální mezinárodní situaci je nutné hledat cesty podpory českým firmám v obranném průmyslu. Čeští zbrojaři mají jednoznačně Česku i světu co nabídnout. Nedívejme se na ně skrz prsty. V ideálním světě bychom zbraně nepotřebovali. Jenže žijeme ve světě, kdy pod chabou záminkou vojenský gigant napadl svého zdánlivě slabšího souseda. Ve světě, který umí být krutý. A je potřeba v tomto světě nebýt bezbranní bez zbraní.
Autor je poslancem Poslanecké sněmovny PČR za TOP 09
