Americké a švédské stíhačky během cvičení nad Baltským mořem v květnu 2020 FOTO: ČTK/Antonia Sehlstedt/Us Air
FOTO: ČTK/Antonia Sehlstedt/Us Air
Rusové kupí chyby. Útok na jadernou elektrárnu byla jedna z nich. Kreml, který evidentně není schopen zvrátit průběh války tak, aby dosáhl svých cílů, měl jít úplně jinou, deeskalační cestou. Poskytnout humanitární koridory a soustředit se na udržení nějakých zisků v jednáních s ukrajinským vedením, které bude chtít ukončit utrpení obyvatel.
Útokem na jadernou elektrárnu vyvolalo Rusko strach a hněv. Pod tlakem veřejnosti teď budou muset Rusko opustit i zbytky západních firem a zvyšuje se pravděpodobnost, že Putina opustí i Čína. Útok nakonec může být bodem zlomu, ale rozhodně ne pozitivním pro Rusko. Zároveň ale ukázal, že ani dosavadní neúspěch na válečném poli ani sankce nedokázaly změnit ruské chování. Je čas na odložení opatrnosti a vystupňování pomoci Západu trpící Ukrajině. Bezletová zóna již nemůže být tabu.
Bezletová zóna
Ve vzdušném prostoru má ruská armáda nadále obrovskou převahu, ačkoliv nedokázala ukrajinské letectvo a protivzdušnou obranu zcela zničit. Ukázalo se navíc, že se nebojí použít vzdušnou převahu proti civilnímu obyvatelstvu. Zcela pochopitelně teď ukrajinští představitelé žádají vytvoření bezletové zóny. Jejich požadavek je oprávněný a legitimní.
Za stávající situace je ovšem vytvoření bezletové zóny náročné z právního hlediska a téměř nemožné z hlediska strategického i takticko-operačního. Bezletová zóna nad celou Ukrajinou by nepochybně vyžadovala nasazení velkého množství letadel a další techniky, což může dát k dispozici pouze Severoatlantická aliance. Vynucení bezletové zóny by přineslo střety s ruskými letouny a znamenalo by válku mezi NATO a Ruskem. NATO by tím popřelo i svůj charakter obranné aliance. Žádný z jejích členů totiž nebyl napaden.
Omezená bezletová zóna
Lze si však představit úzce vymezenou leteckou zónu nad humanitárními koridory na západě země, tedy v místech, kde se nebojuje a ruská letadla tam, zdá se, neoperují. Vyžadovalo by to menší počet letadel, a pokud by přispívaly také státy mimo NATO, nemohlo by to Rusko považovat za eskalační krok Aliance. Ukrajincům prchajícím na západ a humanitárním konvojům směřujícím na východ by to dodalo potřebnou jistotu a bezpečnost.
Jednalo by se převážně o symbolický krok, mimo oblast bojových operací. Geograficky by mohlo jít o určité pásmo podél západní hranice nebo koridor o šířce několika desítek kilometrů podél hlavní trasy z Kyjeva na západní hranici Ukrajiny.
Vymezilo by to určitou oblast, kam by se boje neměly rozšířit – pokud by tam chtělo Rusko operovat, bylo by vystaveno dilematu, zda skutečně použít sílu proti rovnocenné nebo ještě vyspělejší vzdušné technice a dále proti sobě vyvolávat hněv světa. K tomu by rozhodně útok na úzce definovanou, čistě humanitární operaci zcela jistě vedl.
Právním základem by bylo pozvání od přijímajícího státu, tj. Ukrajiny, které má stejnou právní váhu jako použití síly podle rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN (RB OSN), nebo právo na sebeobranu. Aby se předešlo možnému zneužití Ruskem k eskalaci, byl by Rusku nabídnut dekonfliktní mechanismus. Státy účastnící se operace by se formálně obrátily na RB OSN s tím, že na základě volání orgánů OSN po humanitárních koridorech přijaly okamžité opatření k zamezení dalšího utrpení a předávají RB OSN situaci k dalšímu řešení v souladu s Chartou OSN. Bezletová zóna bude udržována, dokud RB OSN nerozhodne o dalším postupu (což se kvůli nemožné shodě mezi stálými členy RB nestane).
Realizace bezletové zóny
Vytvoření takto úzce definované zóny by nevyžadovalo velký počet letadel. Je málo pravděpodobné, že by Rusko vedlo na tuto sílu okamžitě rozsáhlý útok. V takovém případě by však byla provedena nezbytná sebeobrana ze strany letectva zúčastněných států.
Na realizaci omezené bezletové zóny by se musel podílet jeden ze států v bezprostřední blízkosti Ukrajiny, který by poskytl základnu pro vzlet i dotankování letounů. Ve vzduchu by se účastnila letadla z alespoň 4 nebo 5 zemí, z nichž ideálně jedna nebo dvě by nebyly členskými zeměmi NATO.
Všechny však musí disponovat letouny 4. generace, schopností rozmístit a udržet letouny mimo své území a zkušeností s mnohonárodními operacemi. V úvahu připadá například Švédsko či Finsko, případně Izrael (pro nějž by to však bylo bezprecedentní zapojení) nebo státy Zálivu.
Zapojení nealiančních zemí a pouze části členských zemí NATO je naprosto zásadní. Severoatlantická aliance nemůže být v této operaci jakkoli považována za válčící stranu. Spojenci už rozhodli, že válku NATO s Ruskem nechtějí. Zóny by samozřejmě platily i pro ukrajinskou stranu. Musely by proto být pečlivě zkoordinovány, aby nebránily ukrajinským vzdušným silám v operacích proti agresorovi.
Realizace takto omezené zóny je šancí i pro Česko. Naše vláda se může ujmout tohoto úkolu a prosadit jej jako diplomatickou iniciativu vůči dalším přispěvatelům, zejména nealiančním zemím. Reálně můžeme přispět letouny JAS-39 Gripen a důstojníky do velícího štábu celé operace.
Martin Svárovský (@martinsvarovsky) je vedoucím Programu bezpečnostních strategií v Bezpečnostním centru Evropské hodnoty. Působil v Kanceláři prezidenta republiky (za Václava Havla), poté v diplomatických službách jako zástupce velvyslance v Budapešti (2002–2006) a Varšavě (2010–2014), jako zástupce ředitele Odboru střední Evropy a posléze Odboru analyticko-plánovacího MZV ČR. Je autorem koncepce Česko-polského fóra, poradcem místopředsedy Poslanecké sněmovny PČR a předsedy jejího Výboru pro evropské záležitosti z KDU-ČSL.
Spoluautor textu Karel Ulík působí ve Stálé delegaci ČR při NATO jako obranný poradce, v minulosti byl součástí misí v Kosovu, Afghánistánu, Iráku a Mali. Rovněž pracoval v mezinárodním sekretariátu Severoatlantické aliance.
Vznik těchto textů můžete podpořit ve veřejné sbírce (ZDE) nebo předplatným Týdeníku FORUM (ZDE).
