Dějiny se prý sice opakují, ale podruhé už jako jako fraška, napsal Karel Marx. Teď se opakují, ale fraška je to bohužel jen napůl. V době krize máme nemohoucího prezidenta a nekompetentní vládu, a to je přes komické rysy jejich počínání dost vážné.
Když se na podzim 1938 uvažovalo o volbě Emila Háchy prezidentem, řekl předseda vlády Rudolf Beran, že „pan prezident se nedostane do situace, aby musel o něčem rozhodovat“. Pak se doktor Hácha dostal do situace, kterou si nezasloužil, totiž že v Berlíně rozhodoval úplně o všem. Bylo to ovšem taky naposled, kdy o něčem rozhodoval, pak už to jaksi moc nešlo.
Byl to typický příklad chvíle, kdy se nedalo moc dělat, protože se všechno pokazilo předem. Ne všechno naší vlastní vinou, to bychom byli k tehdejším otcům lidu nespravedliví. Pohromy přišly zvenku a dolehly i na jiné, než jsme byli my. Zpackalo se toho ovšem hodně předem.
Výročí nacistické okupace 15. března jsme letos přešli bez povšimnutí, protože média jsou plná jiných zpráv. Ty drobné paralely s virovou pohromou ale za zmínku stojí. Prezident ve špatné kondici a vláda, která není na úrovni dané chvíle.
Jak to vypadalo tehdy, popisuje hezky šéf naší prvorepublikové tajné služby František Moravec ve svých pamětech. Dostal od svého legendárního agenta A-54 zprávu, že Československo bude za několik dní okupováno. Moravec se pokoušel vyložit vládě, že zpráva je jistá a že by se měla udělat aspoň taková opatření, aby z toho země vyšla se ctí. Narazil na naprostou ignoranci a nepochopení. Dne 11. března, tedy čtyři dny před okupací, přišel na vládu:
„Dodal jsem, že při této příležitosti bych chtěl upozornit na určitá opatření, která i v tuto pozdní hodinu mohou být udělána. Vláda může nařídit branný odpor, i když jen symbolický, jako symbol postoje československého lidu. Vláda může uprchnout do Londýna nebo do Paříže na znamení protestu a jako demonstraci světové veřejnosti, jaké je cítění československého lidu. Řekl jsem, že budova hlavního štábu mohla být vyhozena povětří a všechny papíry a zařízení zničeny. Všechny letouny by mohly odletět ze svých základen. Nejdůležitější a nejtajnější zbraně by se měly přesunout do zahraničí nebo zničit. Důvěrné archivy všech ministerstev měly být odstraněny nebo spáleny.“ A tak dále.
Nestalo se nic. Bylo mu řečeno, že pánové mají lepší informace a zcela opačné.
A po letech zase znova
Po více než 80 letech máme zase vnitřní i mezinárodní krizi. A v čele státu je bezmocný stařec, který ještě navíc oproti Emilu Háchovi postrádá jakýkoli morální základ. Premiérem je agent komunistické Státní bezpečnosti, který se rozhodl, že si z republiky udělá rejdiště svých podnikatelských aktivit, a obklopil se neschopnými přikyvovači. Místo aby zapůsobil na odhodlání veřejnosti, hovoří zmateným a nesrozumitelným jazykem, takže střídavě vzbuzuje pobavení i zoufalství.
Tahle situace nenastala ze dne na den, je to výsledek chátrání české politiky, které má hluboké kořeny a sahá až do dob, kdy voliči uvěřili nesmyslným řečem Miloše Zemana o spálené zemi a frázím o Akci čisté ruce. Pak jsme se všichni dočkali opoziční smlouvy uzavřené s údajným Zemanovým hlavním protivníkem Václavem Klausem. Tím samým Klausem, který Zemana s celou svou rodinou podpořil při prezidentské volbě. Takže zatímco jsme dvakrát mohli mít slušného demokratického prezidenta, máme alkoholika, lháře a hulváta, který se klaní cizím mocnostem a navíc ještě těm, které představují pro naši zemi bezpečnostní hrozbu.
Pak tu máme voliče, kteří podlehli antikorupčním kázáním Andreje Babiše a pomohli dostat se k moci člověku s fatálním střetem zájmů, produktu husákovské komunistické normalizace a prapodivných byznysových kejklů 90. let.
Teď jsme dost v pasti, protože kdybychom se přece jenom zbavili této neschopné vlády (což skutečně nehrozí, protože Sněmovna už byla zcela vyřazena ze hry), dočkali bychom se nějaké vlády odborníků najmenované Zemanem. To by dopadlo stejně strašně, jak jsme to už jednou zažili. Horší kombinaci by si snad nikdo nevymyslel, ovšem vymyslela si ji část našich občanů, odhadem zhruba asi tak polovina.
Málo už se cituje, co tam Marx ještě o historii říkal: „Lidé si vytvářejí své vlastní dějiny, ale nedělají to ze své vlastní svobodné vůle, nikoli za okolností, které si sami vybrali, ale za okolností, které předem nacházejí, jsou dané a předané. Tradice všech mrtvých pokolení spočívá jako můra na mozku živých.“
Ať už to v konkrétní historické situaci své doby myslel jakkoli, docela to sedí. Prvorepubliková demokracie, kde větší váhu než parlament měly dohody stranických šéfů, protektorát, 40 let komunismu, to všechno zanechalo stopy v myšlení lidí a naučilo je určitým vzorcům chování. Pokud nebude tahle nemoc vyléčena, bude propukat stále znova. Lidé si budou svobodně volit vlády, které se je budou snažit vytlačit do role komparsu, jenž nemá při vládnutí moc překážet.