KOMENTÁŘ / Nebude příliš velkým přeháněním, když hned úvodem tohoto článku napíšu, že se Nejvyššímu soudu Spojených států podařilo během pár dnů třemi rozhodnutími rozbít velkou část priorit administrativy Joea Bidena, ale i americké liberální levice jako takové.

Vraťme se ale na začátek. Proč je Nejvyšší soud tak důležitý? Autoři americké ústavy si zřejmě nikdy nepředstavovali, že získá takové postavení, jakému se těší dnes. Soudní moc je ostatně v ústavě zakotvena až jako třetí ze tří, za mocí zákonodárnou a výkonnou. Přesná odpověď na tuto otázku by si vyžadovala důkladnější analýzu, alespoň stručně lze ale říct, že od roku 1803, kdy si soud v rozhodnutí Marbury v. Madison „přisvojil“ pravomoc posuzovat ústavnost zákonů a rušit je, jeho moc enormně vzrostla.

Složení devítičlenného soudu a nominace nových soudců jsou tak extrémně výbušným politickým tématem a výjimkou nejsou ani rozsáhlé obstrukce v Senátu, který o nich rozhoduje. Dávno minuly doby, kdy byli kandidáti schvalováni téměř jednomyslnými většinami – a to i tak vyhranění soudci, jako byla liberální ikona Ruth Bader Ginsburg nebo ultrakonzervativec Antonin Scalia. Celá věc je o to vypjatější, že soudci jsou prezidentem jmenováni do funkce doživotně. 

Trumpův odkaz

Většina komentátorů se shoduje, že jednou z největších a nejtrvalejších změn Trumpova prezidenství je, že jmenoval během jediného funkčního období hned tři soudce – Neila Gorsuche, Bretta Kavanaugha a Amy Coney Barrettovou. Tato možnost se mu naskytla kvůli úmrtí dvou soudců a odchodu jednoho na odpočinek. Pro srovnání: Bidenovi se prozatím podařilo jmenovat jen soudkyni Ketanji Brown Jacksonovou, a to po odchodu soudce Stephena Breyera.

Často se tak udává, že soud momentálně ovládá konzervativní většina 6:3. Situace ale není tak jednoznačná, protože např. předseda soudu John Roberts, počítaný mezi konzervativce, má poměrně blízko ke středu a často je spíše „swing vote“. Na aktuálním složení je také zajímavé, že ve Spojených státech, kde je protestantství stále nejčastějším náboženstvím, je šest soudců katolického vyznání (ke kterému se hlásí „jen“ pětina americké populace).

Převaha konzervativců každopádně oživila mezi progresivní částí Demokratické strany úvahy o tzv. court packingu. Tento termín se zpravidla používá jako označení plánu Franklina D. Roosevelta ze třicátých let na rozšíření počtu soudců. V té době totiž konzervativní Nejvyšší soud často rušil jeho zákony týkající se New Dealu. Počet soudců je totiž stanoven pouhým zákonem (z roku 1869), na jehož změnu není nutná ústavní většina. Podobná změna ale čelí tvrdému odporu republikánů a jejím příznivcem podle všeho není ani Joe Biden.

Podařilo se tedy americkým konzervativcům dosáhnout toho, co si od nového soudu slibovali? Soud (a zejména jeho předseda John Roberts) byl zpočátku spíše kritizován. Poslední dobou však mají konzervativci více důvodů ke spokojenosti. Pravděpodobně největším trnem v oku jim bylo vysoce kontroverzní rozhodnutí Nejvyššího soud z roku 1973 Roe v. Wade, které spolu s následujícími rozhodnutími v praxi vedlo k povolení potratů v celých Spojených státech, a tím pádem i k jedné z nejliberálnějších potratových úprav na světě (restriktivnější byla třeba i současná česká právní úprava). Toto rozhodnutí bylo v červnu loňského roku překonáno rozhodnutím ve věci Dobbs v. Jackson Women’s Health Organization. V reakci na něj řada států přistoupila ke zpřísnění potratové legislativy. 

Bidenovo neklidné léto

Další tvrdý úder ze strany Nejvyššího soudu přišel na přelomu letošního června a července. V rozhodnutí Students for Fair Admissions v. Harvard rozhodl, že pozitivní diskriminace etnických menšin při přijímání na vysoké školy odporuje americké ústavě. V daném případu nebylo několik uchazečů asijského původu (které celý proces znevýhodňuje pravděpodobně nejvíce) přijato na Harvard. Odmítnutí studenti se následně neúspěšně bránili u několika amerických soudů. Zastání našli právě až u Nejvyššího soudu. Rozhodnutí je každopádně velkým triumfem pro Clarence Thomase, pravděpodobně nejkonzervativnějšího soudce a zároveň teprve druhého soudce afroamerického původu, který vystupoval jako ostrý kritik pozitivní diskriminace již od svého jmenování v roce 1991. V současném rozhodnutí mj. napsal, že ústava ztělesňuje jednoduchou pravdu, že dvě diskriminační křivdy nemohou vytvořit spravedlnost.

Nejvyšší soud vynesl i rozhodnutí ve věci 303 Creative LLC v. Elenis. V ní se na něj obrátila webová designérka, která údajně chtěla vytvářet webové stránky ke svatebním oznámením (byť je sporné, jestli její zájem nebyl zinscenovaný pro potřeby soudního řízení). Její víra jí ovšem bránila ve vytváření podobných stránek stejnopohlavním párům (stejnopohlavní manželství je v USA legální ve všech státech po zásahu Nejvyššího soudu ve věci Obergefell vs. Hodges v roce 2015), a proto se rozhodla umístit na své stránky upozornění, že takové webové stránky vytvářet nebude. Její postup však odporoval antidiskriminačním zákonům. Nejvyšší soud každopádně potvrdil širokou míru svobody slova a náboženské svobody, když rozhodl v poměru 6:3 ve prospěch designérky.

Posledním výrazným rozhodnutím je Biden v. Nebraska. Nejvyšší soud v něm vystavil stopku Bidenovu plánu na odpuštění části studentských půjček. To představovalo jedno z hlavních Bidenových témat během jeho kandidatury a mělo být tahákem (respektive úplatkem) pro progresivní voliče. Plán, který měl daňové poplatníky vyjít přibližně na 430 miliard dolarů, zastavil Nejvyšší soud především kvůli absenci pravomoci exekutivy ve věci rozhodovat. Rozhodnutí přivítali republikánští politici, kteří plán dlouhodobě označují za nepřiměřeně nákladný a neférový. Joe Biden naopak Nejvyšší soud nazval „nenormálním“ a aktuálně promýšlí jiný způsob, kterým by mohl odpuštění půjček prosadit.

Je každopádně více než pravděpodobné, že nás ze strany Nejvyššího soudu v brzké době čekají ještě další výrazná rozhodnutí. Nejvyšší soud, který je v nejkonzervativnější sestavě za mnoho desítek let, může výrazně promluvit do toho, jak budou Spojené státy v následujících letech vypadat.

Vyšlo na webu Pravý břeh.