Joe Biden a Vladimir Putin během summitu v Ženevě (16. 6. 2021) FOTO: ČTK/AP/Patrick Semansky, PS
FOTO: ČTK/AP/Patrick Semansky, PS
Už dlouhé týdny před jedním z nejdůležitějších summitů tohoto roku se hodně mluvilo o tom, že od něj nelze nic očekávat, že úspěchem bude už osobní setkání Joea Bidena a Vladimira Putina, ale jinak platí a dál bude platit, že vztahy mezi Spojenými státy a Ruskou federací se ocitly na nejnižším bodě od konce studené války.
Nakonec to však alespoň zčásti bylo jinak a finále schůzky ruského a amerického prezidenta 16. června 2021 v Ženevě lze považovat za důvod k opatrnému až mírnému optimismu. Summit sice byl oproti plánu o něco kratší, ale jinak docela úspěšný.
Jak už v průběhu této schůzky konstatoval zpravodaj DW, původně kamenné tváře prezidentů postupně změkly a po předběžné vzájemné dohodě je na oddělených tiskových konferencích dokonce ozdobily úsměvy. Obě strany přitom poté konstatovaly, že jednání byla pragmatická, konstruktivní, nekonfrontační – atd. atp.
Příčiny k podobným soudům tu samozřejmě byly: prezidenti se dohodli na návratu odvolaných velvyslanců do sídel jejich diplomatických misí (což už se děje) a do několika týdnů by se měla rozběhnout práce odborných komisí pro další postup kontroly strategických jaderných arzenálů. To je obzvlášť důležité, protože Spojené státy a Ruská federace disponují více než 90 % všech zásob jaderných zbraní, co jich na světě je.
Vytyčeny byly také červené linie, či chcete-li nepřekročitelné hranice, za něž by se ani jedna, ani druhá strana neměly pouštět. To platí především o ruských hackerských výpadech proti USA, které jsou mimořádně nebezpečné a k nimž se Rusko paličatě nehlásí.
Joe Biden ovšem neopomněl svému ruskému partnerovi předložit seznam šestnácti útoků na různé americké objekty včetně součástí kritické infrastruktury, proti kterým byly vedeny kybernetické útoky prokazatelně z ruského území.
Většina témat, která byla určitě či s největší pravděpodobností probírána, byla ovšem konfliktnější – ať už jde o další osudy Alexeje Navalného (v této souvislosti ostatně USA i přes relativní ženevský úspěch připravují další sankce) a ruské politické opozice vůbec, o územní nezávislost Ukrajiny či o již zmíněné hackerské útoky. Podívejme se na některá zajímavá hodnocení ženevského summitu.
Známky, vystavené oběma prezidentům světovou mediální scénou, nejlépe shrnuje titulek z New York Times, který jsme parafrázovali i v názvu tohoto textu – Promiň, Bidene, ale Putinovi je to naprosto putna! V tomto článku americká dopisovatelka známého a respektovaného ruského listu Kommersant Jelena Černěnková přemítá o tom, proč Putin přijal pozvání od muže, který ho, marná sláva, docela nedávno, sice nepřímo, ale přece jen označil za zabijáka. Proč do Ženevy cestoval, ačkoli mohl předpokládat, že schůzka se ze strany amerického partnera může proměnit v moralizující přednášku o demokracii a lidských právech?
Faktem je, že Kreml na pozvání nereagoval okamžitě, ale nějaký čas vyčkal. Není vyloučeno, že Putin chtěl nakonec využít šance na deeskalaci vzájemného napětí, ale je tu ještě jeden zcela očividný důvod – ruský prezident se prostě Bidena nebojí, a to ani v nejmenším. Ať šéf Bílého domu řekne cokoli, ať jeho lidé zavedou, jaké chtějí sankce, Putin dobře ví, že jeho postavení doma je neotřesitelné a že jeho popularita v Rusku po posledních útocích na opozici, jež na Západě vyvolaly takové zděšení, ještě vzrostla. Biden zkrátka podle Černěnkové mluví do prázdna a Putinovi je to zkrátka putna…
Týž list ovšem v jiném článku soudí, že iniciací summitu Biden sledoval své vlastní cíle a výsledky Ženevy může být nanejvýš spokojen. „Vykonal jsem přesně to, kvůli čemu jsem do Ženevy cestoval,“ cituje NYT amerického prezidenta a dál analyzuje jeho počínání na summitu: Diplomatický protokol byl striktně dodržen, zazněla případná slova o spolupráci a zájmech obou stran, ale jakmile došlo na vzájemné výhrady obou zemí, Biden upozornil Putina, že na každý ruský nepřátelský krok se najde patřičná americká reakce. Včetně již zmíněných ruských kybernetických útoků, které do čela hlavy USA vyrývají obzvlášť hluboké vrásky.
Britský list The Guardian si všímá další věci, totiž jak se Putinovi stále ještě daří vést dialog se Západem – bez ohledu na anexi Krymu a vpád na východní Ukrajinu, pokus o travičskou vraždu novičokem v britském Salisbury, pronásledování a věznění Alexeje Navalného, neurvalé zásahy do amerických prezidentských voleb či podporu Alexandra Lukašenka.
I přes tento přímo obžalobný výčet se ruský prezident během ženevského jednání viditelně cítil silný v kramflecích: působil přirozeněji a samozřejměji než jeho partner, citoval Tolstého a dokonce si dovolil témata pro sebe nepříjemná ignorovat – třeba po zmínce o možném vstupu Ukrajiny do Severoatlantické aliance jen suše poznamenal, že o něčem takovém jednoduše vůbec nehodlá debatovat…
Joe Biden musel při tomto vývoji debaty být neustále ve střehu, poznamenává The Guardian. Samozřejmě si byl vědom toho, že v žádném případě nesmí připustit opakování situace z Helsinek v roce 2018, kdy Putin „Trumpem vrtěl, jak se mu zlíbilo“.
Zajímavé jistě je, že ruská média jakékoli myslitelné kontexty ženevské schůzky na nejvyšší úrovni téměř nekomentovala – snad s výjimkou zvláštního zpravodaje Kommersantu v Ženevě Andreje Kolesnikova. Ten si myslí, že „Putin si setkání s Bidenem vzal k srdci, i když to zpočátku nechtěl přiznat“. Popravdě řečeno ovšem netuším, na základě čeho tento proslulý a velmi zkušený novinářský kolega k podobnému závěru dospěl…
Pokud ovšem chceme hrát hru na vítěze a poraženého (což ovšem nemusí být vždy korektně vypovídající), k případnému vítězství měl nakonec zřejmě blíž Vladimir Putin, který tak osvědčil své mimořádné mezinárodněpolitické zkušenosti – však už také za své více než dvacetileté působení na vrcholu ruské státní moci měl co do činění s pěti americkými prezidenty! Což ale na druhé straně hodně vypovídá o hlavních rozdílech v ruském a americkém politickém systému…
Vraťme se ale přímo do Ženevy. Tento summit samozřejmě nevedl a ani nemohl vést ke skutečnému uvolnění dlouhodobého napětí mezi oběma zeměmi, ale náznaky zlepšení tu rozhodně jsou, byť Spojené státy společně s Českou republikou dál zůstávají na ruském seznamu „nespřátelených“ zemí.
Důležitá je ale jistě místopisná symbolika této schůzky na nejvyšší úrovni: v ženevské vile La Grange se před 36 lety sešli americký prezident Ronald Reagan a otec perestrojky, generální tajemník ÚV KSSS Michail Gorbačov. Situace však byla jiná – reálnými supervelmocemi byly tehdy obě země.
Reagan tenkrát do Ženevy přijížděl s představou Sovětského svazu jakožto „říše zla“, již je třeba přinejmenším neutralizovat, kdežto Gorbačov měl už tehdy evidentně plán vztahy se Západem normalizovat a východní a střední Evropu z tohoto důvodu vyklidit. Ve vlastní zemi ho proto dodnes mnozí považují za zrádce národních zájmů – přestože objektivně vzato společně s Reaganem zahájili proces ukončení studené války.
Dnes je studená válka víceméně zpět, a my bychom tak mohli být rádi už za to, kdyby ženevský summit znamenal návrat alespoň částečné důvěry mezi Ruskem a západní částí světa. Jakkoli je to málo pravděpodobné – spíš nám, a alespoň v to doufejme, ještě dlouho vydrží to, co stálý zpravodaj České televize v Paříži Jan Šmíd označil velmi případným inovativním souslovím „studený mír“.
Libor Dvořák je rusista, moderátor a komentátor Českého rozhlasu Plus, v němž se podílí na přípravě pořadů „Názory a argumenty“ a „Den podle…“. Z ruštiny přeložil mimo jiné díla Michaila Bulgakova, Vladimira Sorokina, Eduarda Limonova či Sergeje Lukjaněnka.
