Takzvaný obrat k Asii, který v zahraniční politice učinil prezident Barack Obama, po sobě zanechal spíš pachuť. Bylo to dáno tím, že byl vykoupen marnou snahou o usmiřování Ruska v Evropě. Jeho nástupce v úřadě pak také odmítl americkou účast v tzv. Transpacifickém partnerství. Tato dohoda o volném obchodu byla přitom klíčovým prvkem omezování ekonomického vlivu Číny. Současný prezident, který dělal Obamovi viceprezidenta, ale v Asii slaví diplomatické úspěchy, kterých Obama dosáhnout nestihl a Trump nechtěl. Vyjádření vrcholných představitelů všech tří zemí po setkání v Camp Davidu sice obsahují formulku, že jejich spojenectví není namířeno proti Číně, ale je zjevné, že jde o protiváhu její ekonomické i vojenské síle.

Klíčovým prvkem společného prohlášení, tzv. Principů z Camp Davidu, je snaha dát spolupráci těchto tří zemí institucionální rámec. Mají se tak například konat pravidelná společná vojenská cvičení. Všechny tři státy také chtějí více sdílet zpravodajské informace. Tato snaha je vedená především obavou o budoucnost. Tokio i Soul se obávají, jak by dosavadní bilaterální vztahy fungovaly v případě vítězství Donalda Trumpa v roce 2024.

Spojit nespojitelné

Bidenovi k tomuto nespornému úspěchu paradoxně alespoň trochu pomohl Donald Trump, jehož v roce 2020 v prezidentských volbách porazil, a který se mu chce za rok znovu postavit. Japonsko a Jižní Koreu totiž sice pojí obava z dominance Číny a fakt, že profitují ze světového řádu utvořeného po roce 1945. Zároveň je ale také rozděluje tragická minulost mnoho desetiletí trvající okupace.

Dále čtěte

Nový Týdeník FORUM upozorňuje na jeden takový nešvar: na výběrovou rusofobii

Nový Týdeník FORUM si všiml tanců kolem pražského koncertu ruské zpěvačky Anny Netrebko. Jeho organizátoři volají po veřejné diskuzi, ale…

Korejský poloostrov byl totiž první obětí japonských tužeb po vlastním impériu, které dostaly po vítězství nad Ruskem v roce 1905 poměrně volný průchod. Zemi pak císařská armáda ovládala až do roku 1945. Vyrovnání s vlastní tragickou minulostí ovšem v Japonsku neproběhlo tak důsledně jako v Německu.

Čína ano i ne

Je zjevné, že nově utvořené partnerství je motivováno obavou ze dvou možných hrozeb. Tou první je Severní Korea a tou druhou rostoucí agresivita Číny. Již zmiňované principy tak třeba výslovně mluví o nutnosti zachovat mír v Tchajwanské úžině a odsuzují pokusy změnit status quo silou. To je přitom něco, o čem Peking čím dál tím častěji mluví jako o svém právu.

Zároveň je ovšem patrná i snaha Čínu si úplně neodcizit. I díky Trumpovu vystoupení z Transpacifického partnerství je totiž Říše středu nejvýznamnějším obchodním partnerem jak Japonska, tak Jižní Koreje. Celkem obecné fráze o odstraňování bariér v ekonomické spolupráci na tom v dohledné době mnoho nezmění.

Ve stopách Quad a AUKUS

Snaha o vytvoření spojenecké sítě, která by čínskou agresivitu brzdila, je přitom patrná. Současnou trojstrannou dohodu je třeba vnímat v kontextu již domluvené bezpečnostní architektury. Jde především o tzv. Quad, tedy čtyřstranný bezpečnostní dialog mezi Austrálií, Indií, Japonskem a Spojenými státy, a AUKUS, což je bezpečnostní pakt, v jehož rámci Austrálie bude s Británií a Spojenými státy spolupracovat na vývoji ponorek s jaderným pohonem.

Biden si dobře uvědomuje, že vytvoření jakési tichomořské obdoby NATO je momentálně nemožné. Proto se snaží aktivně vytvářet vznik úžeji zaměřených svazků, které ale budou propojovat ty nejvýznamnější hráče v regionu. Důraz na význam spojenců je po Trumpově éře vítanou změnou. To samozřejmě neznamená, že bude k odstrašení Pekingu stačit.

Co kdybychom neudělali nic?

Důležitější než slova jsou totiž činy. Největším testem odhodlání bránit mezinárodní pořádek založený na pravidlech OSN je v současnosti ruská agrese proti Ukrajině. Principy z Camp Davidu se k chartě OSN a jejímu dodržování jasně hlásí, byť Rusko ani Ukrajinu nezmiňují. To je ale logické, protože dohoda se týká oblastí Tichomoří.

Nicméně onu zjevnou spojitost zmínil prezident Biden, když se novinářů zeptal, zda si dovedou představit, co by se stalo, kdyby tehdy Spojené státy nic neudělaly. I díky aktivitě Spojených států jak Tokio, tak Soul Ukrajinu podporují. Jižní Korea dokonce nedávno po návštěvě jihokorejského prezidenta na Ukrajině přislíbila i vojenskou pomoc.

Peking se dívá

V poslední době se zdá, že by si Čína přála konflikt na Ukrajině ukončit. Možná je to jen zdání a rozhodně se bude všemožně snažit, aby to pro Rusko neskončilo zjevnou porážkou. Nicméně je minimálně otevřenější jednání, jak ukázal summit v Džiddě v Saúdské Arábii.

Peking pravděpodobně chce působit dojmem mírotvůrce. Jaké jsou jeho skutečné záměry, v tuto chvíli asi spolehlivě říct nelze. Je ale jisté, že sleduje jak ruské kroky, tak reakci Západu, k němuž se řadí i Japonsko a Jižní Korea. Na základě této zkušenosti bude hodnotit i své vyhlídky při případné invazi na Tchaj-wan.

Je proto v zájmu Japonska i Jižní Koreje, aby Čína pochopila co nejdůkladněji, jak riskantní a ztrátový podnik válka je. Biden zase správně chápe, že bezpečnost v Evropě a v Asii jsou z tohoto pohledu spojité nádoby. Zdá se, že o tom přesvědčil další země.