ilustrační foto FOTO: Tasnim News Agency / Wikimedia Commons / Public Domain
FOTO: Tasnim News Agency / Wikimedia Commons / Public Domain
KOMENTÁŘ / Rok po vypuknutí války, v níž jsou izraelské síly od počátku vázány přinejmenším na pěti frontách, Bidenova administrativa vzdala snahy „deeskalovat“ konflikt s Íránem. Tato válka je z podstaty komplexní a nikdy ji nebylo možné redukovat na vedlejší operaci v Gaze, jak to dělala senzacionalistická západní média fandící teroristům.
V Bílém domě zřejmě konečně pochopili, že pokusy utlumit probíhající široký konflikt, za nímž stojí íránský program územní expanze a zničení Izraele, nepřinesou nic dobrého.
Američtí politici obhajující funkce nemohou potřebovat velkou krizi na Blízkém východě. Ta by před volbami hrozila růstem cen benzínu, který se tradičně promítá do průběhu hlasování. Svět se však nutně neřídí potřebami a přáními politiků, byť mluvíme o vedení „jediné zbylé supervelmoci“. Ale také se podle dostupných zpráv zdá, že scénář vážné ropné krize nejspíše nehrozí, protože proti němu působí jiné síly.
Izraelský ministr obrany Jo’av Galant ve středu 9. října odlétá na čtyřiadvacetihodinovou návštěvu Washingtonu. To s největší pravděpodobností ukazuje úzkou vzájemnou koordinaci při plánování izraelské odvety proti Íránu za raketové útoky z posledních dní. Implicitně by tím Washington uznal krach „Obamova odkazu“, který měl na dekády zajistit bezjaderný status Íránu. Neboť hlavním cílem izraelských úderů se s velkou mírou jistoty stanou právě íránská jaderná a raketová zařízení.
Raketovým útokem na Izrael, který měl být pomstou za zabití šéfa libanonského Hizballáhu Hasana Nasralláha, se Teherán dopustil zásadní chyby. Eliminace „korunního klenotu“ mezi arabskými proxies by pro ajatolláhy byla mimořádně bolestná – a připočtěte fakt, že nejvyšší duchovní vůdce Chameneí měl k mrtvému Nasralláhovi takřka otcovský vztah. Nicméně pokus pomstít Nasralláha způsobil destrukci jednoho z největších propagandistických aktiv Teheránu.
Tím byla iluze, že jednotliví íránští proxies v Libanonu, Sýrii, Iráku, Gaze, Jemenu či Bahrajnu se těší strategické autonomii – a jejich sponzor nenese odpovědnost za akce těch, které financuje, cvičí, vyzbrojuje, předává jim technické know-how a zpravodajsky je podporuje. V rámci tzv. plausible deniability mohlo velení íránských revolučních gard pro část publika věrohodně tvrdit, že poskokům jen pomáhá, ale nenese za ně odpovědnost. Možnost schovávat se za proxies je však definivtivně vyřízena.
Jak Izrael „rozšířil válku“
Íránem řízené šíitské milice Hizballáh zahájily útok na Izrael z libanonského území hned 8. října loňského roku. Do této chvíle odpálily více jak 8 000 raket a stovky protitankových řízených střel, přičemž ze severního Izraele vyhnaly nejméně 80 000 civilních obyvatel.
Když Izrael spustil přípravu možné ofenzívy s cílem vynutit Rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 1701 z roku 2006, začali mediální a aktivističtí fanoušci Íránu po celém světě pokřikovat o „rozšiřování konfliktu“ údajně způsobeném Izraelem. Po těžkých ztrátách Hizballáhu se teď řevem doslova zalykají.
To odráží jakousi perverzní logiku sdílenou ve zmíněných kruzích. Podle ní jakékoliv ozbrojené útoky proti Izraeli – ani nejbestiálnější zločiny Hamásu během loňského pogromu – nikdy nepředstavují válku, ale „legitimní odpor proti okupaci palestinských území“. Válkou se každý ozbrojený střet s Izraelem pro fanoušky jeho nepřátel stává teprve tehdy, když židovský stát přestane být čistým příjemcem ozbrojeného násilí a začne rány vracet.
Tak je tomu i tentokrát. Propagandisté bojující za teroristy z Hamásu vynaložili nezměrné úsilí při líčení fiktivního příběhu, v němž slabý a osamocený Hamás stojí proti ohromné izraelské válečné mašinérii, zatímco ostatní milice Íránem organizované v „Ose odporu“ i samotný Teherán nedělají dohromady nic.
Neplatilo to loni v říjnu a neplatí to ani letos. Operace v Gaze byla z pohledu izraelského velení vedena „levou rukou“, protože pravá musela být neustále přítomna na severní hranici. Uskupení vojsk tam bylo v každém jednotlivém okamžiku nesrovnatelně silnější než jednotky operující v Gaze. A s postupem času, jak pokračovalo ničení vojenských kapacit Hamásu a dalších teroristických uskupení, stále další a další jednotky odcházely na sever.
Můžete mít tisíce výhrad k izraelské armádě, jejímu postoji k rozhodnutím jednotlivých velitelů, k premiéru Netanjahuovi osobně a jeho extrémistickým ministrům zvlášť. Nehledě na vše ale tvrdit, že Izrael „nebyl“ ve válce s Hizballáhem hned druhý den po útoku Hamásu a teprve nyní válku „rozšířil“ na Libanon, znamená drze lhát a předvádět naprosté bezcharakterní křiváctví.
To vše zaznívá od lidí, kteří si nestydatě nárokují morální superioritu a tepou do všech údajně „pokryteckých“ zastánců legitimních bezpečnostních zájmů Izraele (které v žádném případě nejsou totožné s osobními zájmy politiků typu Netanjahua či dokonce Smotriče).
Jak by mohl vypadat další průběh války?
Útok stovek íránských balistických raket na Izrael otevřel unikátní okno příležitosti pro degradaci íránského jaderného programu, která je objektivně v zájmu celého mezinárodního společenství. V současnosti západní zpravodajské odhady udávají, že všechny potřebné komponenty jsou připraveny a Teherán by dokázal vyrobit jadernou nálož v době o málo delší než týden od politického rozhodnutí.
Vrhnout íránský jaderný program nazpět ovšem představuje vpravdě herkulovský úkol. Zapomeňte na jediný elegantní nálet typu zničení iráckého reaktoru v Osiraku. V tomto případě jde o desítky různých instalací rozprostřených po celé zemi, často zodolněných a/nebo záměrně umístěných v těsné blízkosti civilních objektů. Část těchto zařízení je navíc zřejmě utajována i před inspekcemi Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Vážné škody na íránském jaderném programu mohou vyžadovat spíše týdny trvající útoky, při nichž by útočící letouny závisely na rozsáhlé podpůrné infrastruktuře, zejména leteckých tankerech.
Pokud dojde také na pozemní operaci v Libanonu – a přednost mají nepochybně jiné scénáře než urputné boje v tunelech – není příliš pravděpodobné, že by probíhala paralelně s náročnými nálety na Írán. Jako věrohodnější se jeví její spuštění až ve chvíli, kdy Teherán v nastalém chaosu už nebude moci Hizballáhu významněji vojensky pomáhat.
Část pozorovatelů očekávala velkou izraelskou akci již počátkem týdne. Nyní však víme, že o něco chytřejší nejspíš budeme nejdříve ve čtvrtek.
