Biografie myšlení Friedricha Nietzscheho

Friedrich Nietzsche okolo roku 1869 (Wikimedia Commons)

Friedrich Nietzsche okolo roku 1869 | FOTO: Wikimedia Commons

Je známo, že ve filozofii, na rozdíl například od přírodních věd, není – přísně vzato – žádný pokrok. Pokladnice filozofie jsou sice bohaté poznáním, ale fundus vědy, který by bylo možné jednoduše převzít a stavět na něm, je stále omezený, a vlastně ani není tím, co by bylo na filozofii nějak obzvlášť přitažlivé. Filozofie začíná stále znovu, od počátku. (Přetištěno z revue Kontexty.)

Platí to pro účinně do sebe uzavřené systémy s propracovanou myšlenkovou architekturou, do jisté míry pevné budovy, nebo, řečeno postmoderním jazykem, velké „příběhy“. To jsou ony systémové stavby od Platóna přes Hegela, Schopenhauera až po Blocha. Taková díla jsou příbytky ducha, které mohou zastarat a jsou vydány na pospas úpadku, tedy historičnosti, ale vzájemně se nevylučují a konec konců ani nevyvracejí. Často jsou spolu tato díla propojena, ale nepředpokládají navzájem svoji existenci. Chtějí vždy tvořit nový počátek.

(ČTK)

Touhu po filozofii v tomto smyslu nelze podceňovat jak u filozofů samotných, tak ani u publika. Také Nietzsche občas snil o takovém uzavřeném, systematicky rozpracovaném díle stojícím na pevném základě. Poháněla ho při tom ctižádost nalézt univerzální klíč pro řešení složité otázky tajemství světa. Jak známo, toto dílo se mělo jmenovat Vůle k moci. V poznámkách k tomu nacházíme následující věty: „Tento svět je vůle k moci – a kromě toho nic víc! A také vy sami jste tato vůle k moci a kromě toho nic víc!“1

Nietzsche si tedy příležitostně přál existenci velkého systému, přičemž mu nechybělo sebevědomí k tomu poměřit se s biologií, fyzikou a antropologií své doby. Plánované velké dílo, kterým měla být vyřešena záhada bytí, se nakonec přece jen nekonalo. Nietzsche si uvědomil, asi na štěstí pro něj, že jeho filozofická vášeň je namířena jinam. On sám ji definoval jako „posvěcení a přetvoření celého jádra člověka“ (3,298). Tedy filozofie jako sebeutváření, přetváření, sebestupňování; nikoli filozofie jako účinně uzavřený a na vlastních pevných základech postavený výklad světa, nýbrž filozofie duchapřítomnosti s nejvyšší bdělostí vůči vnitřním procesům a dobovému dění, do nějž je člověk vtažen daleko za hranice přítomnosti. V kontrastu k pracovnímu typu výkladu světa postaveného na pevných základech se zde jedná o jakousi „plynulou“ filozofii. Pohybuje se v prostředí reflexe, proměnlivých názorů, pozorování a idejí. Jde zde více o činnost než o výsledky, jichž sice může být opravdu mnoho, ale které přesto nenacházejí pevné místo v systému. Také tato filozofie se chápe jako filozofie začínající stále znovu. Nehledá žádný solidní myšlenkový příbytek. Začíná od začátku pokaždé, když na sebe život upozorní. Je rozjasněním existence, jak to jednou nazval Jaspers, která také začíná stále znovu s každou novou existencí, a přitom neusiluje o stavění a konstruování, nýbrž o to, aby následovala události myšlení spojené s životem.

Nietzsche byl neustále na cestách nejen ve svém životě, ale i ve svém myšlení. Nemůže být připoután k určitým výsledkům, je neustále někde jinde, hledá a získává nové perspektivy. Na svět pohlíží mnohýma očima. Nietzsche je zajisté jedním z největších umělců proměny filozofie. Ocitáme se u něj ve víru jiskřivých nových poznatků. Jedna myšlenka stíhá druhou. Myšlenkový let se občas jeví jako myšlenkový útěk. Ani sám Nietzsche nedokázal udržet všechno pohromadě, už vůbec ne na konci. Avšak již předtím si při množství svých nápadů nejen vychutnával pocity nadšení, často si nad nimi i zoufal. Proto si stále znovu připomínal biografii vlastního myšlení, například v nových předmluvách ke svým knihám a naposledy v Ecce homo.

(123rf)

Několik ukázek z víru jeho nápadů: předně jsou to grandiózní psychologické objevy, například že paměť se podvolí, když pýcha rozhodne: to jsi neudělal. V tomto postřehu je obsažena – ještě před Freudem – celá teorie vytěsňování. Nebo poznání, že jasné rozlišování mezi dobrým a špatným je konvenční konstrukce a že ve skutečnosti existuje pouze nezřetelná směsice: „Mezi dobrým a špatným jednáním není rozdíl rodu, nanejvýš stupně. Dobré činy jsou sublimované špatné; špatné činy jsou zhrubělé, zhlouplé činy dobré.“2 Nebo jeho pregnantnější formulace k aktuálnímu fenoménu takzvaného dobročlověčenství. „Všechno, co se samo dnes cítí jako „dobrý člověk“, je naprosto neschopno postavit se k nějaké věci jinak než nepoctivě-prolhaně, propastně prolhaně…, důvěřivě-prolhaně, modrooce-prolhaně, ctnostně-prolhaně“.3 Nebo ten drzý, ale zcela realistický útok na Kantův kategorický imperativ – podle Nietzscheho platí ve skutečnosti zcela jiné zásady: „Co vám chci učinit já, to byste mi nesměli učinit vy! A co nechci, abyste mi učinili, proč bych vám to neměl učinit ?“4 Nebo poznání, že svědomí zřejmě není nic jiného než civilizační krocení lidského zvířete, realizované obrácení krutosti, původně směřující navenek, proti sobě samému. Nebo výklad askeze jako účinné kulturní techniky dávající smysl nevyhnutelnému utrpení v triumfu sebeovládání; tedy askeze jako výraz převahy ducha. Působivá je také věta, která přetíná gordický uzel problému pravdy: „Pravda je druh omylu, bez něhož by určitý druh žijících bytostí nemohl žít.“5 S tím souvisí i ­Nietzschův výklad našeho prožitku skutečnosti v metaforách filologie: chybí nám absolutně závazný text, máme jen interpretace. Nebo Nietzschova vyhrocená charakteristika obou elementárních kulturních mocí jako „dionýské“ a „apollinské“, tedy na jedné straně princip pudový a opojný a na druhé utvářející, racio­nálně disciplinující. Později tento rozdíl přeformuluje v myšlenku dvoukomorového systému kultury: vyšší kultura podle něj musí u člověka zapojit obě mozkové hemisféry. „V jedné oblasti leží zdroj energie, ve druhé regulátor: iluzemi, jednostranností a vášněmi se musí roztápět, pomocí poznávající vědy je pak třeba předcházet zhoubným a nebezpečným následkům přetopení.“6

Tímto poznáním charakterizuje Nietzsche téměř jakoby mimochodem rytmus a formu průběhu biografie svého myšlení. Krátce tuto formu zrekapituluji, abych připomněl její základní vzorec.

Vojenská přehlídka v Moskvě ke Dni vítězství, 2018. (kremlin.ru)

Začíná přísnou filologií, disciplinovaně, racionálně, oddaný vědeckému étosu. Avšak právě v srdci klasické filologie, při analýze řecké tragédie, se ho zmocní nadšení pro Wagnera. Probouzí se vášeň pro smysluplný mýtus, a poznání pro něj neznamená nic jiného než uvést v pohyb celé „vojsko metafor“.7 I v záležitostech poznání jsme vlastně umělci, aniž bychom si to uvědomovali.

Pak přichází chladivý protiúder: konec s přeceňováním umění, pryč s tušeními, s opájením neurčitými city, nábožným rozjímáním nad metafyzickými zásvětími, romantizováním. Nietzsche si předepisuje kúru střízlivosti, racionality a chladné psychologie. Neexistuje žádný rozumný důvod, prohlašuje, zavrhovat poznatky jen proto, že neposkytují žádnou absolutní jistotu. Je třeba umět žít bez záruky. Očekávání jistoty není ničím jiným než metafyzickým dědictvím. Teprve když se od něj osvobodíme, budeme svobodní.

Pak zase z chladu zpět k pramenům horké vášně myšlení. Proč vůbec myslet, ptá se, která vitalita v tom koluje a kam nás pohání? Hledá nový styl myšlení, ztělesněné myšlení, při němž už jde o všechno. To již nejsou ty vznešené, vysoce patetické otázky: „K čemu člověk? Jaký osud ho čeká po smrti? Jak se smíří s Bohem?“ Místo toho se cítí být vyzván oním druhým požadavkem, pro nějž nachází slavnou formulaci: „Musíme se opět stát dobrými sousedy nejbližších věcí…8 Přijít blíž znamená: Nietzsche se s velkolepou vzletností obrací k bohatství zjevujícího se světa – jako fenomenolog impresí. Prohlédl sebepřeceňování empirické vědy, jejíž empirický základ je pro něj příliš úzký. Chce uchopit neuvěřitelnou plnost poznání neupra­veného předpisy, individuálního, neomezeného konsenzuálně, a zpevněného. Jeho ideálem je v této době naprostá bdělost a duchapřítomnost i ve všedním životě. V této životní epoše, která začíná Ranními červánky, se Nietzschovo psaní stává výrazem nedozírného, živoucího proudu vědomí. Udržuje si odstup od jakéhokoli druhu systematiky, svět pro něj sestává ze samých jednotlivostí a on sám se také chápe jako taková jednotlivost. Důležité jsou okamžiky a události nutící k zamyšlení. K čemu je vůbec ctižádost přemýšlet o všem nebo o nějakém celku? Každý celek je přece jen konstrukce a byl by příliš úzký pro bohatost jednotlivostí.

Václav Klaus a Miloš Zeman jsou dlouholetí podporovatelé Putinova Ruska (Pavel Beneš / Týdeník FORUM)

To, co zde vzbuzuje vášeň myšlení, je ve skutečnosti utrpení. V Ranních červáncích se praví: „Nesmírné vypětí intelektu, který chce bolesti vzdorovat, způsobuje, že vše, nač nyní hledí, je ozářeno novým světlem.“9 Je to fáze přímo euforického vzrušení. Občas je ohromený štěstím, že má pro to vše k dispozici jazyk přizpůsobující se těm nejjemnějším drobnostem a nuancím, a je schopen co nejpřesněji vylíčit každý záhyb citů.

Pak opět změna. Z jemné empirie zpět na území robustního všezahrnujícího vysvětlení světa. Vůle k moci nepovoluje, a Nietzsche, ještě před chvílí usilující o pravdy přicházející „na nohách holubičích“, začíná nyní filozofovat „kladivem“. Látka je žhavá – universum a v něm pulzující vůle –, pohled na ni je však chladný, nemilosrdný a naprosto oproštěný od morálního rozostřování, neboť o každém ztělesnění vůle k moci platí, že v každém bodě a v každém okamžiku bezohledně vyvodí jakékoli možné důsledky. „Dejme tomu však, že někdo vidí dokonce i v afektech nenávisti, závisti, lakoty a panovačnosti afekty podmiňující život, tedy něco, co musí být v celkové ekonomii života zásadně a podstatně zastoupeno, a tudíž také dále stupňováno, má-li být dále stupňován život – ten trpí touto tendencí svého úsudku jako mořskou nemocí.“10 Má-li být tato vize „vůle k moci“ pravdou – kolik jí člověk vydrží? Nietzsche se tváří heroicky – je tak povinován divadlu, které chce uvést před světem i sebou samým.

Nietzsche – myslitel na jevišti, a v této roli se k polaritě mezi přetopením a ochlazením přidává ještě další: mezi komorní hrou a světovým divadlem. Komorní hra není u vůle k moci nic jiného než sebeovládání, získání moci nad sebou samým, využití veškerého svého umu a také schopnost něco si odepřít a mít své touhy pod kontrolou. Nietzschův velký vzor je Goethe. Jde o sebeutváření, o dařící se život v jednotlivém případě. Potud komorní hra.

Vůle k moci jako světové divadlo však má být „vysokou politikou“, k níž chce mít filozof možnost říct alespoň slůvko, dokonce i velmi závažné. Krátce před zhroucením píše Georgu Brandesovi: „Vstoupili jsme do vysoké politiky, dokonce do té nejvyšší… Připravuji událost, která s největší pravděpodobností rozetne dějiny na dvě poloviny“ (prosinec 1888).11 Vůle k moci se podle Nietzschovy prognózy morálně bezuzdně vyřádí, bude ničivá, krutá, ale také tvůrčí, a přitom bez orientace na přesahující smyslové dění, a přirozeně bez víry v Boží dozor a vedení.

Nietzsche se v posledních týdnech před svým zhroucením skutečně viděl jako filozof na jevišti světového divadla, například když vyhlásil jménem „bitvy duchů“, které nyní velí, válku dynastii Hohenzollernů. Avšak význam tohoto finálního vojenského trumfování bude ještě v poslední chvíli znehodnocen, když se nazve „hloupým Honzou“ a vyzve k bouřlivému smíchu.

Hrdinství ukrajinských vojáků vzbuzuje úctu Ukrajinců i celého svobodného světa (Kyjev, 3. 3. 2022) (ČTK/ABACA/Lafargue Raphael/ABACA)

„Nepleťte to!“ napsal jednou Nietzsche, a v bio­grafii svého myšlení udělal tolik kliček, že je skutečně obtížné jej pochopit. Bizarní účinek jeho díla je toho odrazem, neboť téměř každá světonázorová tendence si na něm něco našla. Nietzsche disponoval širokou škálou působnosti a dokázal toho s patřičnou sebeláskou využít – s tím výsledkem, že o jeho díle platí, co sám kdysi připisoval řecké tragédii: „Je kouzlo těch bojů, že tomu, kdo je zří, je též souzeno být jejich bojovníkem!“12 K biografii jeho myšlení nás poutá také toto kouzlo vcítění.

Nicméně: Nietzsche, tento Próteus filozofie, sleduje na svém divokém, neohroženém lovu také celou řadu témat, kterých se nedokáže vzdát. Jsou to stále ještě ona velká stará témata západní filozofie: problém Boha a nihilismu, problém svobody, problém poznání a problém morálky. Podobně jako už jiní před ním se zapletl do rozporů, kterým se na tomto poli dá vyhnout jen se zjevnými obtížemi. Popřel existenci svobody, aby ji využil jako tvůrčí sílu, použil tedy svobodu k tomu, aby ji vysvětloval tak dlouho, až se vytratí. Za každou „pravdu“ umístil velký otazník, avšak již samotný tento otazník byl pro něj absolutní pravdou. Zvěstoval smrt Boha, pak ale na jeho místo přece jen přesunul své nejvyšší hodnoty. Zkoumal nemorální prameny morálky a přednesl její kritiku, která byla sama o sobě do značné míry morální. To vše ukazuje, že s kritikou poznání, morálky, Boha, metafyziky a s kritikou svobody se člověk uzavírá do kruhu vlastní rozporuplnosti: implicitně používá to, co přesto explicitně odmítá – totiž poznání, morálku, Boha, svobodu. Avšak Nietzsche se v tomto kruhu alespoň pohybuje virtuózně a nápaditě, což úroveň čtivosti jeho filozofie zvyšuje.

U Nietzscheho se sbíhají mnohé faktory, které ho činí přitažlivým a skvostným. Různé role, styl, geniální nápady, elegance a zuřivost Berserků, sardonický úsměv a ironie, myšlenky na nohách holubičích a údery kladiva. Toto duševní bohatství a tato pružnost nejsou pouze výsledkem obdivuhodného talentu a vášnivé zvídavosti, nýbrž jsou také výrazem skutečnosti, že nábožensky hluboce založený člověk jako Nietzsche nemůže být v posledku lhostejný vůči takzvané „smrti Boha“. Aby tuto mezeru zaplnil, muselo ho napadnout hodně věcí. A právě tato nápaditost dodnes fascinuje celý svět. Nietzsche je v této době snad nejčtenější filozof vůbec.

Nietzsche se upsal svéhlavosti všeho živoucího, svéhlavosti, která filozofický výklad vyvolává, ale zároveň ho odmítá. V pozůstalosti Georga Simmela se k této aporii myšlení nachází následující zamyšlení: „Pro hlubšího člověka existuje jen jedna možnost, jak snést život: určitá míra povrchnosti. Neboť kdyby se zhluboka zamýšlel nad protikladnými nesmiřitelnými impulzy, povinnostmi, úsilím a touhami, prociťoval je absolutně až do konce, jak to jejich i jeho povaha vlastně vyžaduje – pak by se musel rozložit, zešílet, utéct ze života. Za určitou hranicí hloubky kolidují linie bytí, chtění a nutnosti tak radikálně a násilně, že by nás musely roztrhnout. Když nedopustíme, aby se dostaly pod onu hranici, můžeme je udržovat od sebe tak daleko, že je pak život možný. Je to přesně opačně, než jak to chápe monistický optimismus: že by člověk musel protiklady sledovat jen právě tak hluboko, aby dospěl k jejich usmíření.“

Vojenská přehlídka v Moskvě na Rudém náměstí ke Dni vítězství (9. 5. 2021) (ČTK/AP/Alexander Zemlianichenko)

Filozofie, dalo by se v souvislosti s touto myšlenkou říct, dosud vcelku nedělala nic jiného, než že sledovala tyto různorodé a protichůdné „linie bytí, chtění a nutnosti“ až do nejvzdálenějších a nejhlubších důsledků, a v základě všeho hledala vždy velkou jednotu. Při tom si pak svého filozofa a svoji filozofii našlo každé úsilí, každý temperament a každé poznání hloubky. Existuje filozofie setrvávajícího bytí a dynamického dění; spravedlnosti a vůle k moci; odpírání světa a velkého přitakání; lásky a násilí; smrti a života. Co však neexistuje, je jedna velká, vše spojující myšlenka. Kdybychom si měli představit ideální ucelený subjekt západní filozofické tradice, musel by to být subjekt rozpadající se pod nesmírným napětím oddělených „linií bytí, chtění a nutnosti“. Zatím tento ideální ucelený subjekt neexistuje; je však značně překvapivé, kolik různorodého a rozkladného je schopen chápat duševně bdělý člověk. Ještě překvapivější je, kolik z toho, tedy kolik různorodých prvků, nalezlo pregnantní výraz – ovšem nikoli jednotu – v takovém umělci myšlenek, jakým Nietzsche bezesporu byl. Přitom se i jako čtenáři stáváme dějištěm protichůdné rozmanitosti, která snad může být myšlena, jenže prožít, přivtělit se nedá. Také Nietzsche musel dospět k elementárnímu poznání: To, co myslí, je něco jiného než to, co žije. Pro Nietzscheho to bylo k uzoufání.

Jeho čtenářům však mohou tyto geniální myšlenky pomoci ke zcela svéráznému seznámení se sebou samým. Člověk si totiž uvědomí, že není jen dítětem své doby, ale sahá do hloubky mnoha časových vrstev. Nietzsche otevírá přístup k filozofickému archivu jako k laboratoři, kde se experimentuje s možnými postoji k životu a ke světu s výsledkem, že člověk může ve svém konání a zříkání se, ve svých perspektivách a rozhodnutích spatřovat svůj odraz a cítit se pochopen v duchovním prostoru, kde sice problémy nelze s konečnou platností vyřešit, ale dá se pro ně nalézt jazyk, jemuž není nic lidského cizí – v dobrém i ve zlém.

Poznámky

  1. Vůle k moci. Cit. z F. Nietzsche: Sämtliche Werke. Studijní vydání v 15 svazcích. Vyd.: Giorgio Colli und Mazzino Montinari. München 1980 (dtv-Ausgabe); s. 714.
  2. Lidské, příliš lidské. Citováno z F. Nietzsche: Sämtliche Werke, c. d.; sv. 2, s. 104.
  3. Sämtliche Werke, c. d.; sv. 5, s. 386.
  4. Tamtéž, c. d.; sv. 10, s. 554.
  5. Tamtéž, c. d.; sv. 11, s. 506.
  6. Tamtéž, c. d.; sv. 2, s. 209.
  7. O pravdě a lži ve smyslu nikoli morálním. Citováno z Sämtliche Werke, c. d.; sv. 1, s. 880.
  8. Sämtliche Werke, c. d.; sv. 2, s. 551.
  9. Tamtéž, sv. 3, s. 105.
  10. Tamtéž, sv. 5, s. 38.
  11. F. Nietzsche: Sämtliche Briefe. Kritické studijní vydání v 8 svazcích. München 1986 (dtv-vydání), sv. 8, s. 500.
  12. Sämtliche Werke, c. d.; sv. 1, s. 102.

Text je Doslovem knihy Nietzsche: Biografie jeho myšlení, která vyšla na konci roku 2021 v nakladatelství CDK.

KONTEXTY / Jako bonus čtenářům serveru Forum 24 pravidelně přetiskujeme články z časopisu o kultuře a společnosti Kontexty. Tištěný časopis si lze objednat zde.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]