Bionafta druhé generace konkuruje Babišově řepce. Proto se v Česku nesmí prodávat

kpi.cz

Moderní výrobní linka liberecké společnosti Oleo Chemical. Bionafta druhé generace se zde vyrábí výhradně z odpadních tuků. | FOTO: kpi.cz

Ve vyspělých západních zemích odchází zpracování řepkového oleje na palivo pomalu do historie a trend se stále více zaměřuje na výrobu biopaliv druhé generace z odpadních tuků. Proč se bionafta druhé generace vyráběná u nás nesmí v Česku prodávat? Odpověď je jednoduchá: Protože biopaliva druhé generace chybějí v portfoliu Andreje Babiše. Zato v něm nechybějí všudypřítomné lány žlutě kvetoucí řepky olejky a rozsáhlé průmyslové kapacity pro její zpracování na biopalivo. A nechybějí ani politické prostředky k ovlivňování příslušné legislativy ve prospěch vlastního byznysu. Přinášíme článek týdeníku Euro, který jsme převzali s laskavým svolením redakce i autora.

Západní Evropa již dávno využívá modernější biopaliva druhé generace, která jsou navíc šetrnější k životnímu prostředí. I v České republice už tato biopaliva vyrábíme. U nás se ale nesmějí prodávat, přestože bez nich od příštího roku nesplníme emisní limity oxidu uhličitého (CO2).

Biopaliva jsou již řadu let často skloňovanou komoditou zejména na poli vědeckém, průmyslovém a politickém. Hlavní propagovanou myšlenkou pro jejich využití je úspora neobnovitelných palivových zdrojů a v současné době představují povinnou složku motorových paliv. Biopaliva pro automobilové motory jsou bioetanol a FAME (u nás známé jako MEŘO).

Proces výroby bioetanolu je založen na kvašení různé cukerné biomasy. V případě bionafty jde principiálně o chemickou přeměnu tuku, přičemž jeho zdrojů je mnoho.

Počátek výroby bionafty se opíral o využití rostlinných olejů. V Evropě jde zejména o řepkový olej. Mohutný nárůst produkce řepkového oleje, indikovaný „zežloutnutím“ polí zejména u nás v České republice, asi není nutné nikomu zdůrazňovat. K výrobě bionafty lze však využít jakýkoli tuk. V chudších oblastech světa, odkud pochází obrovský podíl celosvětové produkce rostlinných olejů, si ale kvůli nedostatku jídla nikdo nedovolí přeměňovat tuto surovinu na palivo. Bionafta se v těchto zemích vyrábí mimo jiné právě až z odpadního jedlého oleje.

Evropa ovšem nedostatkem jídla netrpí, a tak tedy asi není s podivem, že si dovolíme čerstvý řepkový olej přeměňovat na palivo. Velikost potravinových zdrojů by však v zásadě neměla být důvodem tohoto „plýtvání“, obzvlášť v situaci, kdy rostlinný olej zdaleka nepředstavuje jedinou možnou surovinu pro výrobu bionafty.

K výrobě metylesterů mastných kyselin (FAME) je možné využít prakticky jakýkoli materiál bohatý na tuky, v nichž jsou mastné kyseliny vázané. Mezi ně patří i různé odpadní tuky a oleje nebo tuky ze speciálních druhů řas. S rozvojem procesů uplatňujících i tyto alternativní zdroje přišlo ruku v ruce rozdělení bionafty na tzv. první, druhou a třetí generaci. První generace využívá jako surovinu čerstvý rostlinný olej, druhá generace odpadní tuky a oleje a třetí generace zmíněné řasy.

Na poli výzkumném je v současné době největší pozornost věnována třetí generaci. Průmyslové využití této suroviny je však na základě soudobých poznatků stále nerentabilní kvůli vysokým nákladům spojeným s pěstováním řas. Zajímavější variantou je zmíněná druhá generace, jejíž produkce se opírá o využití odpadních tuků, které se jinak spalují. Výroba bionafty z odpadních tuků v současné době zdaleka není jen myšlenkou. Jen v Evropě najdeme již několik továren zpracovávajících kafilerní tuk, z nichž asi největší je jednotka v Amsterdamu s výrobní kapacitou 100 tisíc tun za rok.

Trendem je podpora biopaliv druhé generace

V západní Evropě dochází k pomalému ústupu zpracování rostlinných tuků na palivo a trend podpory Evropské unie stále více sleduje právě biopaliva druhé generace. Efektivita výrobního procesu se pohybuje nad 90 procenty a produkt kvalitou bez výrazných problémů konkuruje bionaftě první generace.

Snad jedinou nevýhodu oproti jiným má bionafta vyrobená z kafilerních tuků. Tou je vyšší bod tuhnutí způsobený vyšším obsahem nasycených mastných kyselin ve srovnání s rostlinnými oleji. Proto není možné uplatnit tuto bionaftu v arktických podmínkách. Na druhé straně tato bionafta právě díky vyššímu obsahu nasycených mastných kyselin na úkor nenasycených vykazuje vyšší stabilitu, dále neobsahuje popeloviny a má i jiné výhody.

Pro využití odpadních tuků mluví nejen samotný fakt, že jde o odpad a zároveň náhradu potravinového zdroje, ale i emise oxidu uhličitého spojené s přípravou této suroviny. V případě výroby řepkového oleje dochází k emisím CO2 již při osívání, orání, sklízení řepky olejné a nemělo by se zapomínat ani na spotřebu neobnovitelných zdrojů energie při získávání oleje zpracováním semen.

V případě odpadních tuků přirozeně část těchto úkonů odpadá. Úspora emisí CO2 v případě využití bionafty druhé generace je podle evropských směrnic ve srovnání s řepkovou bionaftou dvojnásobná. Není tedy divu, že se v západní Evropě k výrobě bionafty čím dál více využívají právě odpadní tuky.

Jeden výrobce se nachází i u nás v České republice. Bionaftu druhé generace z kafilerního tuku vyrábí firma Temperatior v produkci kolem 45 tisíc tun za rok, což by při sedmiprocentním obsahu biosložky v motorové naftě činilo zhruba 15 procent podílu ročního množství spotřebované bionafty u nás.

Proč to u nás nejde?

Zatímco v Německu, Nizozemsku, Dánsku atd. se tato bionafta již běžně využívá, v České republice tuto komoditu, i když ji vyrábíme, prodávat nelze. Z nějakého důvodu je vyřazena z českého trhu a našemu výrobci nezbývá nic jiného než ji vyvážet do Německa, Itálie atd.

Tato skutečnost by nás měla přimět k tomu, abychom se začali zabývat legislativními podmínkami pro obchod s bionaftou. Posledním argumentem, který bude asi daňové poplatníky zajímat nejvíce, jsou již jednou zmíněné emise CO2. Tím mám na mysli emisní limity, ke kterým se Česká republika nedávno zavázala Pařížskou dohodou. V současné době je možné příslušné limity splnit i s využitím samotné bionafty první generace. Situace se však změní od roku 2017 a přísněji od roku 2020, kdy se již bez zapojení bionafty druhé generace Česká republika neobejde.

Vláda navíc 2. května letošního roku přijala usnesení o snížení polní výměry řepky olejné o desítky tisíc hektarů do roku 2030. Českého řepkového oleje tedy bude v budoucnu ubývat. Biopaliva druhé generace sice kapacitně nestačí k úplnému nahrazení bionafty z řepkového oleje, nicméně pro jejich využívání evidentně mluví řada argumentů.

Proč se Česká republika stále v tomto vymyká evropským trendům a kdy se s tím rozhodne něco udělat, je v tuto chvíli otázkou.

Rudolf Pospíšil
Autor působí na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner