Biskup Tomáš Holub FOTO: ČT
FOTO: ČT
Plzeňský biskup Tomáš Holub byl koncem 90. let vojenským kaplanem a působil na mezinárodních mírových misích IFOR/SFOR v bývalé Jugoslávii. Teď, v době, kdy i působení církve zasáhla pandemie koronaviru, dal lidem možnost, aby mu mohli telefonovat na jeho mobil a sdílet s ním své starosti. Pro deník FORUM 24 říká, jak dnes vypadá jeho práce a co se církev v mimořádné situaci může naučit pro budoucnost.
Jak dnes vypadá pracovní den plzeňského biskupa? Co se dá vlastně v téhle době vůbec řídit a zvládnout?
Je to den velmi odlišný od těch před koronavirem. Ráno je sice stejné jako ve standardní dny v minulosti, tedy modlitba, trocha posilování či kondičního běhu, mše a snídaně, pak je ale vše jinak. Žádná setkání, žádné návštěvy, ale koordinace nejbližších spolupracovníků na videoporadách, telefonáty kněžím na jejich podporu a k tomu každý den od 11. hodiny do jedné odpoledne naslouchání lidem. Dal jsem jim k dispozici svůj čas a své mobilní číslo, aby mohli zavolat nebo poslat SMS. Každý den také adorace a modlitba za diecézi. A snaha aspoň na chvíli vypadnout do přírody. Je to skutečně jiné.
Jak se církev vyrovná s tím, že najednou žije mimo kostely v „době elektronické“? Naučí se něco, co se jí bude hodit v době, až krize jednou pomine?
Určitě nám současná situace ukazuje, že nemůžeme s lehkým nadhledem jen zpochybňovat či dokonce zatracovat sociální sítě a možnosti internetu. Ukazuje se to, co středověká teologie vždy zdůrazňovala, že všechny prostředky – tedy i sociální sítě – jsou morálně neutrální. Jde o to, k čemu je člověk používá. Pandemie by ale neměla skončit jen tím, že zdokonalíme své počítačové dovedností. Měla by být – a já věřím, že i bude – velkou příležitostí k mnohem hlubší reflexi nad stylem pastorace. Především by mohla obnovit identitu a důležitost domácí církve, kde máme být sami aktivní a nespoléhat pouze na klerikální servis.
Jaká je zkušenost s telefonáty biskupa s věřícími a nevěřícími? Co je nejvíc tíží, co se pro ně dá udělat?
Je to zkušenost naslouchání. Mnozí, kteří volají, netouží po hlubokých a odborných radách. Na to jsou určitě vhodnější jiné specializované linky. Volající, alespoň tak to vnímám, mnohem více očekávají naslouchání, pochopení a povzbuzení. Myslím, že to jim jako kněží můžeme nabídnout. Je dobře, že toto moje telefonování, které je mediálně viditelné, poukazuje na stejnou službu, kterou konají mnozí kněží i laici ve službách církve či naší Charity.
Hodí se biskupovi zkušenost vojenského kaplana s mimořádnými situacemi, stresem, smyslem pro realitu?
Velmi často opakuji, že moje zkušenosti ze služby v armádě se mi velmi hodí snad každý den. A teď možná ještě o trochu víc. Pro službu vojenského kaplana je totiž velmi důležitá kreativita v různých formách pastorace, schopnost snášet samotu na misích a ochota modlit se spíše za lidi než s nimi. A tohle vše se jako osobní zkušenost do té dnešní doby hodí přímo báječně.
Zavřené hranice, jak se zdá, mnoha lidem zas tolik nevadí. Jak čelit tomu, že ztratíme povědomí našeho spojení se světem? Co tady může církev jako největší nadnárodní společenství přinést?
Myslím, že základní cestou je podpora solidarity. Jasné a vytrvalé zdůrazňování, že nejdůležitější věci není možné ani zachovat, natož pak získat jen skrze servis, který nám jako zákazníkům (nezáleží na tom, že dobře platícím) poskytují druzí jako specialisté a profesionální servismani. To nejdůležitější vzniká pouze díky vzájemné pomoci. Jak říká papež František, teď si mnohem více můžeme uvědomit, že jsme na jedné lodi, na které si musíme pomáhat. A to se netýká pouze rodiny, města či státu, ale doslova a do písmene lidstva jako takového. Globální rozměr této pandemie nám to ukazuje velmi jasně. Jakékoliv soutěživé či nadřazené porovnávání je proto stejně nezodpovědné jako otáčení kormidla směrem přímo k útesům, které naši společnou loď mohou pouze potopit. A nás v ní.
Jakou krátkou modlitbu jednou větou by šlo teď nabídnout, aby si ji opakovali?
Myslím, že geniální je verš z 23. žalmu: „I kdybych šel temnotou rokle (nebo můžeme rokli nahradit pandemií), nebudu se bát, vždyť Ty jsi se mnou.“
A jakou větu nevěřícím a jinak věřícím, aby je povzbuzovala?
„Nebojte se! Nebloudíme, ale jdeme náročnou částí naší životní cesty. Máme však dobrý směr a jdeme spolu!“
