Prezident Ukrajiny Volodymyr Zelenskyj při návštěvě vojáků na frontě v Doněcké oblasti u Bachmutu. FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY 0/Úřad prezidenta Ukrajiny.
FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY 0/Úřad prezidenta Ukrajiny.
Boje o město Bachmut na východě Ukrajiny, které začaly v létě roku 2022, pokračují v nezmenšené míře. Bitva, která má pro Rusko pochybný bezprostřední strategický přínos, se stala symbolem jeho válečného úsilí. Ukazuje současně také nedostatky ruských ozbrojených sil.
„Symbolika není ve válečnictví ničím novým. Bitva u Stalingradu, přestože měla strategické kalkulace, byla důležitá také díky Hitlerově fixaci na její symbolickou hodnotu. Symbolické činy navíc mohou mít strategický dopad přesahující jejich bezprostřední vojenský význam. Problémem je, když symbolika předbíhá rozumnou strategii,“ soudí v článku na The Moscow Times James Horncastle, odborný asistent na Simon Fraser University v Britské Kolumbii v Kanadě.
Bachmut z přísně vojenského hlediska válku podle něj nijak výrazně nezmění. Pro Ukrajinu je však obrana Bachmutu v souladu s argumenty prezidenta Volodymyra Zelenského, že Ukrajina nepřijme nic menšího než úplnou obnovu své země. Rusku se navzdory převaze vojenských kapacit zatím nepodařilo město dobýt.
„Městské války zvýhodňují obránce, protože mají důvěrnou znalost terénu, kterou agresoři nemají. Navíc pokud se armáda spoléhá na dělostřelectvo a taktické bombardování v takové míře jako ruská armáda, riskuje, že v troskách jiných zničených pozic nepřítele vytvoří nové obranné pozice. To je lekce, kterou se ruská armáda musela opakovaně učit, zejména v Čečensku, a znovu na ni zapomněla,“ upozorňuje James Horncastle.
K překonání problémů se armáda musí spoléhat na pěchotu a iniciativu důstojníků, jenomže právě v tom mají Rusové slabiny. Krom toho se stále měnily argumenty Ruska, proč vlastně válku na Ukrajině vede. Střet se z ruské strany navíc ani neoznačuje za válku. Zůstává jen tvrzení, že smyslem celého podniku je ochrana ruskojazyčného obyvatelstva. Proto má Bachmut jistý význam, neboť se nachází v oblasti, kterou Rusko považuje za Doněckou lidovou republiku, kde žije hodně etnicky ruského obyvatelstva.
„Aby Rusko mohlo tvrdit, že zvítězilo, musí kontrolovat minimálně ukrajinské regiony Doněck a Luhansk. Tyto dva regiony společně tvoří Donbas, oblast, která má pro ruskou identitu kulturní význam. Sovětská propaganda z 20. let 20. století totiž tento region označovala za srdce Ruska,“ říká akademik a připomíná, že Vladimir Putin nesmí v regionu utrpět neúspěch. Proto Rusko u Bachmutu a přilehlém regionu pokračuje, přestože „podle Ukrajiny“ tam již zahynulo 10 až 20 tisíc ruských vojáků.
Ztráty zesilují rozpory uvnitř ruského politického establishmentu. Putin vytvořil systém, kde se různé odpovědnosti překrývají, a on pak může vystupovat jako jakýsi rozhodčí. Tento systém udržuje Putinovo postavení, ale má také nevýhody. Je to vidět na případu Wagnerovy skupiny, hlavní žoldnéřské organizace v Rusku. Ta byla vytvořena k podpoře Moskvy v zahraničních vojenských akcích. Po ruské invazi na Ukrajinu se ale stala de facto jakousi pobočkou ruských ozbrojených sil. Hlavní organizátor Wagnerovy skupiny Jevgenij Prigožin si uvědomuje, že úspěch organizace mu přinese v Rusku moc. Proto dříve nasazované kvalifikované bojovníky nyní nahrazují síly, které vrhá ve vlnách do boje, což znamená velké ztráty. Tento přístup ale znamená, že je třeba podstatně více prostředků než v minulosti, a o ty se Prigožin veřejně pře s vedením armády. Ruské ozbrojené síly takovou kritiku nesou nelibě. Výsledkem soupeření jsou na ruské straně dvě armády, které se rychle snaží dosáhnout úspěchu, z nichž jedna má hodně střeliva a druhá hodně lidí. Ani jeden tento přístup sám o sobě nefunguje.
Neschopnost ruských vojáků u Bachmutu kritizuje i ruský separatistický velitel Igor Girkin. „‚Wagner‘ (s připojenými jednotkami) je ‚ochočený‘ u Bachmutu. Věta, že ‚v oblasti centrálního tržiště již probíhají boje‘, mluví sama za sebe. Velmi pomalu, krok za krokem, ‚zatlačují‘ naši bojovníci nepřítele, kterého se jejich velitelům nepodařilo obklíčit ani donutit opustit město bez boje. A nepřítel zatím nepřešel do vážného protiútoku. To znamená jediné – důrazně defenzivní charakter bitvy je pro ně stále výhodný. (A pro mě osobně není otázkou ‚proč‘, jde o ‚základy‘ strategie.) Po sérii ‚průzkumů bojem‘ před několika dny nebyl nepřítel příliš aktivní ani na jiných frontách. Dochází k demonstrativním přesunům kolon vojsk ‚sem a tam‘ v řadě oblastí, kde chce nepřítel znázornit ‚kumulaci sil‘. Ostatní přesuny jsou prováděny mnohem diskrétněji,“ píše Girkin na Telegramu.
„Bitva u Bachmutu ve výsledku ztělesňuje špatně naplánované dobrodružství Ruska na Ukrajině. I kdyby se ruským silám podařilo Bachmut dobýt, ztráty, které utrpěly, a rozpory, které v ozbrojených silách vytvořily, budou nad jejich úsilím viset jako strašák po zbytek války,“ uzavírá James Horncastle.
