Záběry ze společného cvičení NATO Saber Strike, které se odehrálo v roce 2022 v Polsku FOTO: Wikimedia Commons
FOTO: Wikimedia Commons
KOMENTÁŘ / Šéf českého generálního štábu podobně jako někteří evropští kolegové opírá úvahy ohledně budoucího bezpečnostního prostředí na kontinentě o nedávno publikovanou německou studii. Podle ní máme na odstrašení příštího ruského útoku směrem na západ zhruba šest až deset let.
Existuje ovšem protichůdný názor, který tvrdí, že po případném přerušení konfliktu na Ukrajině by Moskva před střetem s NATO nemusela čekat na úplné přezbrojení a rekonstituci svých jednotek. Scénář pro případný střet s Aliancí se totiž liší od opotřebovací války, kterou (víceméně z nouze, kvůli neúspěchu předchozích plánů) musí Rusko vést proti Ukrajině.
V případě napadení NATO by se Kreml patrně pokusil spíše o krátkou „bleskovou“ válku založenou na modelu „postavení západních vlád před hotovou věc“ a kalkulující s nedostatkem politického odhodlání bránit země východního křídla Aliance.
Mnohé z takového scénáře jsou v souladu s dřívějšími studiemi, které předložila třeba americká RAND Corporation. Podle těchto modelů by Moskva mohla postupovat dvoufázovou metodou „rychlé obsazení – jaderné zastrašování“.
Síly NATO přítomné na východě jen na základě rotací, nikoliv na trvalých základnách, by podle původní studie RAND nestačily na úkol zabránit Rusku v rychlém obsazení tří států, které považuje za bývalé kolonie „na výletě“.
To koneckonců platí i nyní. Lotyšsko, Estonsko a Litva vynaložily ohromné podíly svých zásob zbraní a munice, jakož i obranných rozpočtů, na pomoc Ukrajině, zatímco proces trvalého rozmístění jednotek západních států na jejich území neprobíhá zrovna nejrychleji.
Kalkulace s nedostatkem vůle
Předpokládaná metoda „pojištění“ okupovaných území by dále zahrnula bleskové vyhlášení anexe doprovázené hrozbou, že jakýkoliv útok NATO na tato „ruská“ území bude následován nasazením jaderných zbraní proti sídlům nebo infrastrukturním uzlům na západě Evropy.
Taková hrozba by měla zlomit vůli západních politiků poslat své vojáky na východ s úkolem vyhnat okupanty z Pobaltí zpátky do Ruska.
Pokud by to západní lídři přesto udělali, hrozila by jaderná eskalace konfliktu, kterou nicméně dnešní Moskva na rozdíl od sovětských komunistů 80. let nepovažuje za nic neakceptovatelného.
Jestliže by naopak evropští lídři vojáky na východ neposlali, znamenalo by to konec NATO jako věrohodné obranné aliance a první krok ke zhroucení celé evropské bezpečnostní architektury. Tu by se následně Rusko snažilo přeonačit podle vlastních imperialistických představ.
Jediný způsob, jak by se Evropa vyhnula právě popsanému dilematu, včetně zkoušky odhodlání bránit členy aliance u takových postav, jako jsou Viktor Orbán nebo Robert Fico, by opravdu bylo superrychlé obnovení odstrašujícího potenciálu evropských ozbrojených sil.
Něco takového je ovšem krajně nepravděpodobné, protože tomu stojí v cestě řada vážných překážek.
Pakliže by měla Evropa dozbrojit rychle, nemůže čekat na rozjezd vlastního, vesměs dosud utlumeného zbrojařského průmyslu. To by ale znamenalo, že většina nové výzbroje bude dovezena odjinud – převážně z USA, nebo, jak ukazují polské programy, například z Jižní Koreje.
Někdo v takovém scénáři nevidí zásadní problém. Avšak jedna vlivná vláda – francouzská – až dosud zásadně protestovala proti tomu, aby větší podíly na dozbrojování kontinentu získaly neevropské firmy. Jde dokonce tak daleko, že navzdory akutnímu nedostatku dělostřeleckých granátů pro ukrajinské obránce stále odmítá opustit selhavší plán evropských dodávek munice Kyjevu.
K bezohledným francouzským hrátkám s evropskou bezpečností však je třeba připočítat také převis poptávky na světových trzích se zbraněmi, byrokratickou setrvačnost, nedostatečné úvěrování zbrojovek bankami nebo chybějící suroviny pro některé zavedené technologické procesy.
A kromě toho zbrojení není v žádné evropské zemi populární, takže se do něj politici rozhodně nepohrnou. Určitě ne s nouzovým plánem na dokončení za pouhé dva až tři roky.
Modleme se, aby měl Řehka pravdu
Nezbývá tedy než úpěnlivě doufat, že se experti ve Skandinávii a Pobaltí tentokrát pletou, kdežto pravdu mají bezpečnostní specialisté západního souseda.
Pokud by tomu totiž bylo jinak, jsme v pořádném průšvihu, se kterým už nemusíme stihnout nic podstatného nadělat.
Tedy kromě hypotetického scénáře, který by se zásadně vymkl dosavadním polovičatým krokům většiny Evropanů tím, že by konečně pomohl Ukrajině ruské okupanty v co nejkratší době porazit a vyhnat. I kdyby to mělo znamenat masivní nákupy výzbroje a munice pro Ukrajinu nikoliv v Evropě, ale například v Asii.
Každopádně česká vnitropolitická rozprava, v níž je umírněný generálporučík Řehka opozicí absurdně pasován na hlasatele extrémních militaristických názorů, se velmi výrazně odchyluje od debaty v zemích, které ruskou vojenskou hrozbu začaly brát vážně o něco dříve než po odhalení kauzy Vrbětice.
Například Švédsko diskutuje možné vojenské ohrožení Ruskem přinejmenším od roku 2014 a expertní debata organicky vyústila v žádost o členství v NATO. Přitom Stockholm ani tak neuvažuje o tom, jak by se mohl za NATO před Ruskem „schovat“, jako spíše o možnostech, jak by sám alianci přispěl.
Voliči by měli pozorně registrovat, že právě v době, kdy se „láme chleba“, z nás populistická opozice hodlá udělat černé pasažéry evropského bezpečnostního systému, který by i díky českému švejkování v příští krizi nemusel obstát.
Rozhodně se vyplatí dát spíše na náčelníka generálního štábu – třebaže i on, bohužel, může být nakonec usvědčen z přílišného optimismu.
