Jako ozvěna v horách i komunismus se v různých variacích vrací po třiceti letech do naší současnosti. Často si říkáme, jak je to vůbec možné, že se tehdejší poražení stali dnešními vítězi. A byli tehdy vůbec poraženi? Neovládli právě oni to klíčové zákulisí? Není to tak, že si dnes jen berou ten zbytek kořisti, který jim ještě schází?

Když jsme my a naši rodiče odmítali na konci roku 1989 další pokračování totalitní moci a její zvůle, stál dnešní premiér na pomyslné druhé straně barikády a takticky vyčkával. Na stejné straně byli i dnešní soudruzi z komunistické strany, kteří nás dnes opět kádrují a rozhodují o existenci vlády. Svůj k svému, chtělo by se říci. Ti, kteří nyní volí bývalé i současné soudruhy, zažívají své normalizační déjà vu. Symbióza salonních, dobře vypasených proletářů a posttotalitního oligarchy určuje ráz dnešní doby. A jejich voliči se fixují na bázi emoční a existenční závislosti, ne nepodobné té z éry husákismu. Kompars jejich představení je obsazen nezralými polotovary z Lidového domu. Ideální konstelace pro Babišovo uchvácení státu, s podporou ostatních oligarchů z bývalé rudé stáje jejich stvořitelů.

Tehdy před třiceti lety byl Andrej Babiš spolupracovníkem represivní složky socialistického státu československé StB. Organizace namířené proti lidem, kteří neschvalovali komunistický totalitní režim a nesvobodu. Na tomto faktu se dodnes nic moc nezměnilo, snad kromě jiné formy počínání Andreje Babiše. Schémata myšlení, uvažování a rozhodování jsou u něj stále stejná, jen hraje na větším hřišti a posunul se do čela jeviště s novými maskovacími mimikry. Nenávidí stejný typ lidí jako tehdy, kdy si plnými doušky užíval svých privilegií udavače a připravoval se spolu se svými lidmi na budoucí zpětné získání moci a kapitalizaci svých pozic. Udavači a kádři StB byli zcela jistě také historicky vedeni sovětskými instrukcemi, jak nakládat s domorodci, a řídili se na našem území jejími pokyny.

Nejde o žádné vyvolávání emocí. Je však důležité si právě nyní připomenout jen několik bodů takových instrukcí. Politické odpůrce je třeba dehonestovat, existenčně likvidovat, a jejich činy kriminalizovat, nepřipustit rehabilitaci osob odsouzených v politických procesech, zajistit, aby všechny právní a správní výroky byly těžko srozumitelné a nejednoznačné. Mnoho dalších pokynů, jak manipulovat s lidmi, jak lidem vládnout, jak jim odebírat majetky, jejich důstojnost a svobodu, a dokonce životy, provázelo naši společnost od roku 1948. A dodnes jsme se s touto minulostí nevyrovnali, právě proto se nám skrytě v soft variantě vrací. Sovětské instrukce nahradily dnes ty ruské z dílny stratégů hybridní války. Jsou obdobné, jen ještě rafinovanější a přizpůsobené dnešním reáliím. Normalizační doba není u nás jen rehabilitována, ona je občas i oslavována. Mocenský kumpán našeho premiéra prezident republiky se učí jezdit způsobům, jak stabilizovat společnost do komunistické diktatury v Číně. A my na to jen nevěřícně zíráme. 17. listopad není oblíbeným dnem v jejich kalendářích. Musí ho nějak přečkat, nejlépe v přestrojení brzo ráno. Je jedno, jestli byl někdo komunistou z přesvědčení či z profitu. My máme v čele země představitele, kteří stihli obojí.

Komunistická nálepka nás provází i třicet let poté, a už to nikoho ani neudivuje. Nástupnická strana Komunistické strany Československa, Komunistická strana Čech a Moravy se nikdy důsledně neomluvila za utrpení způsobené občanům při kolektivizaci venkova, při znárodňování úplně všech živností, za utrpení vězňů v komunistických lágrech, za žití ve lži a strachu několika generací, za dovedení jednoho z nejvyspělejších států meziválečné Evropy na úroveň rozvojové země za dobu 40 ti let budování socialismu. A avantgardou a mocenskou pákou tohoto komunistického totalitarismu byla její tajná služba StB.

Také se ptáme ještě dnes, proč si mohli sovětští vítězové druhé světové války počínat tak bezohledně a bezostyšně i v zemích stojících na straně vítězů. Do značné míry i díky rodům kolaborantů, lokajských příslušníků tehdejší státní bezpečnosti v těchto zemích. Ty pak dědičně předávali své privilegované postavení v StB svým dětem. Dnes zde máme jejich nástupnickou generaci znovu v akci. Mladí Grebeníčkové a jemu podobní si nesou své genetické kódy. Mějme na mysli, že Andrej Babiš je jeden z nich, profesionálně vyškolený lhář a zloděj. A ani mu to nepřijde nemravné, neboť vůbec nezná etický rozměr bytí, významy slov pokora, stud, morálka… Lídr bez mravních imperativů je pak schopen doslova všeho, včetně obludné manipulace celé společnosti. A je mu jedno, že tím vystavuje nelichotivou vizitku naší zemi. Drží se svého celoživotního kréda – žít a užít! On ví, mimo jiné, že by bez svých komunistů neměl žádnou vládu. Soudruzi a exsoudruzi obsadili pozice a užívají si opěr pocit vítězné převahy za uznalého kremelského potlesku.

To, po čem dnes touží Rusko, to jsou hmatatelné plody jejich nové války (hybridní) a poté neomezená expanze jejich moci a doktrín. Znovu se tak vrací zvrácené snahy jít vstříc totalitě podle vzoru Putinova modelu vládnutí, s cynickým pohrdáním skutečných tužeb občanů. A to přesto, že v Rusku existuje praktický důkaz, že socialismus (dnes jakože řízená a regulovaná polo demokracie) není cesta ke svobodě, nýbrž ve finále k diktatuře nejzběsilejšího druhu. Putinův režim chce získat v zemích bývalé sféry vlivu znovu svůj vliv, a u nás při tom spoléhá na své věrné a vyškolené kádry z bývalé StB, s vazbou na KGB. K nim se přidali lokajové nové generace s praporem neohrožených obhájců národních zájmů.

Naštěstí je dnes ČR díky polistopadovým politickým reprezentacím (a zejména díky Václavu Havlovi), doufejme pevně zakotvena v NATO a v EU. Ale hlavně jsou zde občané, kteří ctí demokracii a hodnoty svobody. To oni dávají nyní svojí přítomností na veřejných protestech najevo odhodlání čelit pokusům o návrat zvůle totality a uchvácení moci komunistickými pohrobky. To je ta naděje i víra, že tomu jejich „rudému bratrstvu kočičí pracky“ se restart normalizačního režimu nejen nesmí, ale ani nemůže zdařit.

Z vůle prezidenta a dalších představitelů v politických pozicích zde máme premiéra s mínusovým kreditem mezinárodního podvodníka, s minulostí u StB a kariérního člena KSČ, což mu dalo celoživotní smysl bytí a pocit privilegovaného postavení. Občany ČR bere jen jako druhotnou surovinu, jako spotřební zboží s omezenou trvanlivostí. Komunikuje s nimi pouze jazykem lží a falešných slibů. Druhá část jeho činnosti spočívá v bezohledném zneužívání jeho postavení v osobní prospěch. Právě proto tak plamenně hovoří o tom, jak všeci kradnú. A vyvolává běsi nenávisti a závisti ve společnosti, hlavně u těch, kteří jsou zvyklí následovat vůdce a oficiální kurs. Jeho drzosti a pohrdání těmi, kteří nejsou součástí jeho firemní ideologie jsou bezmezné a zvrácené zároveň.

Dočasná převaha lži a nenávisti nás nesmí odradit, ba naopak je třeba odhodit autocenzurní bloky, strachy a obavy, a nebát se vyjádřit svůj osobní občanský postoj. Mnozí z nás se cítí již opakovaně zklamáni a možná i oklamáni. To nás však nesmí demotivovat. Naopak, je nejvyšší čas nazývat věci správnými a pravými jmény.

Většinovou vůli lidu nemůže být slepá tolerance k masivním krádežím, ke kolosálním střetům zájmů a k pošlapávání principů férové soutěže a právního státu. Andreji Babišovi patří náš jeden velký dík, a sice za to, že nás sjednotil, že nám ukázal mantinely zvůle, které jsou pro nás již nepřekročitelné. Nesmíme se nechat vláčet jeho ostudou jako manipulované stádo. Nás si nekoupil a nekoupí.

Andrej Babiš a jeho komunistická a postkomunistická kamarila si ještě stále dělají naději, že nás všechny opět oklamou a zastraší veřejnost křikem, že právo ohnou ve svůj prospěch, a pak tento stav zafixují, a z nás občanů zase udělají pouhé nesvobodné slouhy a otroky. Sorry. Česká a moravská náměstí mu posílají jasný vzkaz – mají toho dost.

S gaunery se nesmlouvá a nehledá kompromis. Gaunery je třeba porazit a poslat do patřičných mezí. Bylo by prohrou každého z nás, když máme ještě základní skelet demokracie a máme možnost skutečného střetu s takto nebezpečnou a dobře organizovanou skupinou komunistů a exkomunistů, se tomuto nezbytnému střetu vyhnout. Naopak, je třeba ten střet absolvovat až na dřeň. Zvítězit v něm je pro demokracii dnes nezbytné. Už jenom proto, že před 30 lety nám demokracii přinesl spíše mezinárodní vývoj a prohra Ruska ve studené válce, více než naše většinová vlastní vnitřní síla. Tak moc jsme tehdy už byly komunismem většinově zlomeni. A neseme si to stigma dál. I teď nám mezinárodní společenství pomohlo. A to tím, že nám dokázalo pojmenovat kdože nám to vlastně vládne.  To mezinárodní společenství nás nyní bedlivě sleduje, jak si Češi s touto situací poradí, zda jsou schopni plnohodnotného modelu dospělé demokracie anebo se nechají umlátit komunistickými fígly, triky a zastrašováním. Nejhorší na komunismu je to, co přichází po něm. Prorocká slova Adama Michnika.

Odchod desperáta do propadliště dějin či do výkonu trestu bude provázet pachuť mimořádně drzých a nebezpečných výkřiků nenávidějících občanskou společnost. Tu společnost, kde platí obyčejná pravidla slušnosti lidského soužití, kde fungují sebezáchovné záklopky vůči netoleranci a nesvobodě. Takovou opravdu svobodnou společnost máme nyní možnost skutečně budovat a zasloužit se o ni, a to trvale. Už víme lépe kdo je kdo a čeho je schopen. Měli bychom být ostražitější a nehledat dohody s ďábly s kágebáckou výbavou, a to ani s jejich potomky a mladými všehoschopnými zbrojnoši.

Na tom se musíme podílet my všichni, a nést svůj osobní podíl odpovědnosti musíme také všichni (i s nemalou mírou osobního rizika). Nepromarněme dnes osudovou výzvu, nedovolme darebákům ovládat a zotročovat náš posvátný dar života. Žijme v demokracii a v úctě ke svobodě a vládě práva., které nesmí být selektivní, a které ctí férovou soutěž ve všech sférách společnosti.

Není nutné soudit všechny slepé následovníky rafinované manipulace, ale tvůrce zla je třeba odsoudit bez nepatřičného sentimentu. Oni s námi také nemají slitování. Doufejme v rozumné propojení občanského vzdoru a politické opozice, a přispějme k tomu. Zlomová doba si žádá silné vůdce, kteří vyvedou zemi z marasmu a vrátí ji mezinárodní reputaci, a také vrátí důvěru občanů ve svůj stát a jeho instituce. Doba k tomu již nazrála, respektive asi již přezrála…

Třicáté výročí nás zavazuje k akci, která rehabilituje náš předchozí ne příliš aktivní, a někdy i poněkud naivní, postoj. Před třiceti lety jsme se přihlásili k jasně definovaným hodnotám. Teď je ta chvíle o ně svézt zásadní zápas. Kdo, když na my? Kdy, když ne teď?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Revue Forum Banner