S blížícím se výročím založení Československa položil deník FORUM 24 známým osobnostem tyto dvě otázky: Vzbuzuje ve vás stoleté výročí založení Československa pocit hrdosti? Jak vidíte budoucnost českého státu v příštích dvaceti letech? Tentokrát odpověděl svým textem publicista Libor Dvořák.
Vzbuzuje ve Vás stoleté výročí založení Československa pocit hrdosti?
Zajisté. Imponuje určitě už vůle Čechů a Slováků k založení samostatného státu, hned jak to bylo jen trochu možné. Imponuje mi příkladné vlastenectví, které napomohlo rychlé stabilizaci mladého Československa a které se projevilo také v roce 1938, kdy většina lidí byla ochotna bránit stát proti hnědému nebezpečí – a odvaha čs. občanů oslovuje člověka dodnes, bez ohledu na to, jak to tenkrát dopadlo, což jsme si právě teď znovu připomínali. Imponuje mi velké nadšení obou našich tehdejších národů pro Pražské jaro 1968, a zase – i v tomto případě bez ohledu na to, jak to tenkrát dopadlo.
Nu a v neposlední řadě mi imponují intelektuální, technologické a technické kapacity celého českého prostoru, který byl bezkonkurenčně nejvyspělejší už v dobách habsburské monarchie a během dvaceti let existence první Československé republiky svůj potenciál znásobil natolik, že náš stát byl ve třicátých letech minulého století desátou nejrozvinutější ekonomikou světa. Což je výkon, který želbohu už asi nikdy nezopakujeme… Jinak ovšem naše technická vyspělost činila z Československa technicky nejvýkonnější součást někdejšího socialistického tábora, a jak se zdá, na dobrou industriální tradici navazujeme i dnes.
Tuhle hrdost (jak už jsem poznamenal) samozřejmě poněkud kalí fakt, že se náš malý stát uprostřed Evropy během své existence nedokázal ubránit dvěma nejhrůznějším evropským totalitám dvacátého století. Možná to objektivně nebylo možné – ani v roce 1938, ani o třicet let později. (Jak mi před lety cestou do Karlových Varů při pohledu na obranný protihitlerovský systém, který nám nakonec nebyl nic platný, můj arménský kamarád Hovik řekl: „Dobře jste udělali. Víš, jak by to tu vypadalo?“) A na mysli měl patrně oba vpády, pokud bychom se tak zběsilé přesile bránili, aniž by nám někdo pomohl. Ale stejně…
Pořád se – přes jakékoli racionální námitky – nemohu se zbavit dojmu, že v obou případech bychom čistě materiálně (o ztrátách na životech ani nemluvě) o hodně přišli, ale mnohé bychom jako například Poláci, kteří v září 1939 na koních a se šavlemi nad hlavou čelili tankům a letadlům obou zmiňovaných totalit, naopak získali. Například srdnatost a národní sebevědomí, které by se nám tolik hodilo dnes.
Jak vidíte budoucnost českého státu v příštích dvaceti letech?
Budu jen pokračovat v tom, co už bylo řečeno.
Kdyby mi na počátku devadesátých let někdo řekl, jak bude vypadat česká politická scéna v roce stého výročí samostatného československého státu, jednoduše bych mu nevěřil. Nevěřil bych mu, že nejvlivnější na politické scéně bude strana jednoho muže, navíc s minulostí aktivního komunisty a estébáka, dnes miliardáře, který dle mého nejhlubšího přesvědčení vládnutí České republice chápe jako velkolepý podnikatelský projekt. Svůj zatím nejzdařilejší.
Stejně tak bych před těmi skoro třemi desetiletími nevěřil, že právě takovýto autoritář získá takovou voličskou podporu a vlastně tolik sympatií. Ostatně jedno bez druhého by přece bylo nemyslitelné, a tak nezbývá než si klást otázku, proč se to stalo.
Už jen z tohoto důvodu vidím příští dvacetiletí existence České republiky jedině a výhradně v rámci evropských a euroatlantických struktur – jakkoli se mi někdo snaží namlouvat, že třeba Evropská unie je něco jako někdejší RVHP. A ani mi tolik nevadí, že to říká bývalý český prezident – vadí mi spíš to, že ve svém věku a při svém vzdělání a základní profesi takový člověk přece musí moc dobře vědět, jaký rozdíl je mezi EU a zaplaťpánbu dávno zesnulou Radou vzájemné hospodářské pomoci.
Existence České republiky mimo euroatlantický prostor, a to jak politická, tak ekonomická a samozřejmě i vojenská, je vyloučena. Bloudi, kteří sní o czexitu a v blouznivé mysli jim hárá pošetilý sen o jakémsi středoevropském Švýcarsku, se šeredně mýlí. Pokud by k něčemu podobnému došlo, mohlo by se – jak v podobných případech s oblibou říkám – velice rychle stát, že by z nás bylo cosi jako Kaliningradská oblast. Já tomu říkám Pražská gubernie. Navíc uvnitř EU.
Jsem si samozřejmě velmi dobře vědom, jakými problémy dnes Unie prochází. My všichni však musíme napomáhat tomu, aby je vyřešila a aby se přestala nebezpečně drolit. Je to jak v našem českém zájmu, tak samozřejmě v zájmu Unie samotné.