Bobošíková a Lipovská chtějí proměnit sádlo ve svaly a obrodit nás tak

YouTube

Jana Bobošíková a Hana Lipovská | FOTO: YouTube

Kdyby nám chybělo v temnotě krize světlo, poskytly nám ho dvě povolané kazatelky. Jana Bobošíková a Hana Lipovská. Sepsaly za jejich „Institut svobody a demokracie“ takový manifest, jak bychom si to měli uspořádat po krizi. Je to snůška frází, jaké se od národního obrození občas vynořují. Tady je ale komický efekt vystupňován do krajnosti.

Autorky líčí, jak náš svět vypadal před krizí: „Předcházela tomu léta zběsilého roztáčení spirály všeprostupujícího stresu. Česká republika, uvězněná v této spirále, fungovala na drogách dotací a dluhu, utápěla se v nedůvěře, v podezírání a v nejistotě z narůstající nefunkčnosti státu a v obavách o bezpečnost… Kult pokroku, nároku, konzumu, mládí, čerpání a rozdávání odsunul na samý okraj lidskost, odpovědnost, touhu po svobodě, úctu k práci a rodině.“

No prostě peklo. Ještě že nás z té hrůzy čínský virus vysvobodil a teď nám hned dvě kněžny Libuše sdělují, kudy dál: „Potřebujeme transformaci 2.0. Potřebujeme transformaci hospodářství, transformaci hlav a srdcí.“

Jak mi chce někdo transformovat hlavu a srdce, pojímám jisté podezření, co se mnou chce doopravdy provést. Jestli když narazím na transformátor Janu Bobošíkovou, je to to pravé zařízení, kterému chci svou energii svěřit.

Pak se objevuje rétorika boje proti „ztučnění“. Boj se ztučněním není nic nového. Problémy s tukem (u těch druhých) měli komunisté, fašisté, nacisté. Vesměs to patřilo k rétorickému arzenálu režimů, ve kterém ztučnění moc nehrozilo, aspoň fyzické ne. Pokud jde o boj proti ztučnění státu a institucí, kupodivu skončil vždycky ještě větším ztučněním všeho, kde se dá nějak rozhodovat a organizovat. Záhada. Nejspíš to bude tím, že některé ideologie boje proti ztučnění jsou tak výživné, že to nemůže skončit bez následků.

Pavel Hofman

Ale pusťme prorokyně – transformátorky – ke slovu: „Spoléhali jsme se na to, že se o nás postará stát – jenže jsme zároveň připustili, že stát zlenivěl, tučněl a slábl. Spoléhali jsme se na zahraniční investory – jenže ti zastavili výrobu mezi prvními. Spoléhali jsme se na zahraniční pracovníky – jenže ti se museli vrátit domů. Spoléhali jsme se na mezinárodní organizace – jenže ty nás jako vždy nechaly na holičkách. Den poté se musíme vrátit k odpovědnosti sami za sebe, za naše rodiny, obce, za naši zemi.“

Vždycky, když někdo použije zájmeno „my“, je dobré se ptát, kdo to „my“ má být. Žádné „my“, které by se na něco spoléhalo, neexistuje. Nebyla taky žádná kolektivní mysl, která by se rozhodla, že se spolehne na ukrajinské zedníky a zdravotní sestry. Prostě byli levnější pracovní silou a nebyli tu lidé z domácích zdrojů, kteří by to chtěli dělat. Celkem přirozená záležitost. Nějak není jasné, jak podnikům ve svobodné společnosti nakázat, že nesmí takové lidi nabírat. Nejsme Albánie za dob Envera Hodži.

Autorky posedlé tématem tuku

Obě dámy jsou problematikou tuku pozoruhodně fascinované. V prorockém dílku se ještě dočteme: „Dosavadní ekonomický růst byl tloustnutím člověka, který se přejídá a výkonnost udržuje energetickými drinky. Pokud skutečně chceme žít a nikoli živořit, musíme zhubnout. Cestou není hladovění spojené s podrážděností, nýbrž střídmost a s ní spojený klid. Krize je příležitost, jak udělat ze sádla svaly… Den poté bude správný čas z vandru domů povolat strategickou výrobu, čas vrátit se od toxického tuku ekonomiky hnané terciárním sektorem a prázdným konzumem zpět ke kostem, šlachám a svalům zdravého průmyslu a zemědělství.“

No jistě. Dělníci, rolníci a možná i pracující inteligence. Taky trochu té krve a půdy. S tématem to přímo nesouvisí, ale bylo by zajímavé vědět, která z autorek přišla na obrat o „kostech, šlachách a svalech“.

Pak věrozvěstky nové doby vyhlásily, že se „musí přestat chránit a hýčkat nadnárodní monopoly“. Jaké nadnárodní monopoly mají u nás na mysli? Nebo tím myslí nadnárodní společnosti? Třeba automobilky? To bude zajímavé, jak se to vyvine, až někdo tenhle motor české ekonomiky ze země vypudí. No a kdyby si v Německu přečetli, že podle rad našich dvou transformátorek mají výrobu stáhnout domů, to uvidíme věci. Nebo dámy myslely třeba společnosti Petra Kellnera? Tak to si dobře rozmyslete, paní. Takové rouhání by vás mohlo přijít draho. To by se na vás moc a moc zlobinkali nejspíš i patriarchové lidu Klaus a Zeman.

Bude ovšem nutné se vypořádat i s dalším zlem, totiž s Evropskou unií: „Tváří v tvář koronaviru však EU naprosto selhala… My už ale víme, že zdravým rozestupem jsou nejméně dva metry.“

To je zajímavé. My zatím pozorujeme, jak selhal velebený národní stát. Zatím toho dost zpackal. Až se objeví snaha o ten větší odstup, bude zajímavé sledovat, jakým směrem se bude chtít odstupovat. Ten boj proti kosmopolitismu už známe. Většinou to znamenalo, že si nějaká klika chce doma řádit, aby jí do toho nikdo nemluvil. Smrádku v domácím chlívku se říkalo národní stát.

A teď bude skromnost

Pak tyto dobře zajištěné dámy hlásají novou askezi: „Zjistíme, že lze prožít rok bez dovolené u moře, že se lze zříci věcí zbytných, abychom zachovali věci podstatné. Možná nebudeme chodit do divadel financovaných z grantů, ale možná díky tomu znovu nalezneme kouzlo ochotnictví. Možná nebudeme trávit sobotní večery v restauracích, ale možná díky tomu znovu zjistíme, že umíme vařit a že nás to dokonce těší. Možná nebudeme mít obchody plné ovoce a zeleniny z dovozu, ale možná se díky tomu znovu vrátíme k půdě našich zahrádek.“

repro video: anobudelip.cz

Jak se většina populace vrátí k půdě svých zahrádek, když žádné nemají, není z velkolepého projektu jasné. Pokud jde o truhlíky na balkóně, rajčata se tam pěstovat dají, s bramborami to bude poněkud obtížné, vzhledem k té ploše, a u rýže by bylo třeba nejspíš rezignovat na obývák a proměnit ho v rýžové pole navezením zeminy. Co na to sousedi dole, až jim tam začne protékat vláha z našeho vlasteneckého národního rýžoviště, netušíme. Asi bude třeba kverulanty nahlásit nějakému národnímu uličnímu výboru, a tam už si s nimi poradí.

Pak ještě dámy připojily nějaké to lhaní: „Symbol krize – roušky – ukázal, že v době nouze nás neochrání neziskové organizace, ale maminky, babičky a nezištní dobrovolníci. Ukázalo se, jak rychle a bez sebemenší pomoci či příkazů shora dokážeme mobilizovat síly, jak tvůrčí, odvážní a velkorysí umíme a chceme být.“

O čem to zase štěbetají? Neziskové organizace zrovna teď makají, abychom to řekli babišovsky, ale nějak není vidět aktivita vlasteneckých sil a kazatelů suverenity.

Vlastně jsme si ale mohli celý ten výklad ušetřit. Jak je pod něčím podepsána Jana Bobošíková, svazačka, kandidátka na prezidentku za KSČM, předsedkyně lidické pobočky Českého svazu bojovníků za svobodu (z které pak prchly poslední tři žijící lidické ženy) a obdivovatelka Xavera Veselého, dozvěděli jsme se všechno potřebné.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner