HISTORIE / Příliš hlučné, příliš nepoddajné, příliš „své“. I taková označení přiváděla ženy do rukou amerického lékaře Waltera Jacksona Freemana, aby je zázračnou moderní metodou zklidnil a zbavil trápení. A nejen je. Ostrý sekáček na led vrážel do mozku i zlobivým dětem, nezvladatelným puberťákům, lidem trpícím depresemi a dalšími psychickými nemocemi či například válečným veteránům v područí jejich traumat. Místo spásy však přicházela zkáza. Lobotomie poškozovala mysl, mrzačila těla, zabíjela. Bezostyšně brala osobnost a hlas těm, kteří byli jiní, než se od nich čekalo.

Psychicky nemocní lidé bývali ještě v meziválečném a poválečném období minulého století odsouzeni k doživotnímu trápení a jejich nejbližší spolu s nimi. Nevěděli si s nimi rady, a tak je posílali do přeplněných psychiatrických léčeben. Například v amerických ústavech v roce 1939 pobývalo přes 400 000 pacientů a čísla dál neútěšně rostla. Sami lékaři ale bývali bezradní. Neměli v rukou žádná antipsychotika ani antidepresiva, a tak se svým pacientům snažili pomoci nejrůznějšími invazivními a drastickými metodami.

Léčba, která ubližovala

S nadějí, že se mozek „restartuje“, vpichovali nemocným tak velké dávky inzulinu, až padali do hypoglykemického kómatu. Podávali jim látky vyvolávající epileptické záchvaty, předepisovali jim elektrošoky bez tišících prostředků nebo dlouhé koupele ve studené vodě, nechávali je svazovat do kazajek či přivazovat k postelím. Uzdravení ale stále nepřicházelo. Někteří pacienti se sice na chvilku uklidnili, ale za cenu fyzických i psychických zranění, ztráty paměti, nejrůznějších trvalých následků, či dokonce smrti.

V těchto časech plných beznaděje náhle přišel způsob, který sliboval účinnou a dlouhotrvající úlevu. Řešení tak rychlé a jednoduché, až se jevilo jako zázrak, jako vrchol tehdejšího vědeckého pokroku. Trvalo pak dalšího více než čtvrt století, než se hrůznost lobotomie a jejích následků naplno vyjevila, než se do dějin medicíny vepsala černým písmem jako jeden z jejích největších a nejkatastrofálnějších omylů.

Nic nového pod sluncem

Proniknout do mozku člověka se přitom lidé snažili odnepaměti. Trepanace lebky patří k nejstarším prokázaným chirurgickým zákrokům vůbec – už v mladší době kamenné, tedy zhruba v období 8000 až 5000 let před naším letopočtem, se jejím prostřednictvím šamani a léčitelé pokoušeli pravděpodobně vyhnat z mysli zlé duchy nebo utišit bolesti. A jak dokazují nalezené lebky se známkami následného hojení, mnozí pacienti tuto proceduru skutečně přežili.

Myšlenka, že příčina lidského trápení se ukrývá v lidském mozku, se tak dějinami táhne už celá tisíciletí. Moderní psychiatrie se jí ujala s novými technologiemi – anestezií, antiseptiky, rentgenem a rychle rostoucími poznatky z neurovědy. To vše jí dodalo patřičné sebevědomí, že dokáže lidskou psychiku tvarovat chirurgickými nástroji. Nebo, jak se brzy ukázalo, i obyčejným sekáčkem na led.

Alkohol v mozku

První lobotomii (z řeckého lobos – mozkový lalok, a tom – řez) provedl portugalský neurolog António Egas Moniz v roce 1935. Inspiroval se neurochirurgickým experimentem na šimpanzí samici z téhož roku, kdy po přerušení nervových spojů mezi čelními laloky s ostatními částmi mozku vymizely její projevy agresivity.

Moniz věřil, že zákrok bude fungovat i u lidí. Třiašedesátileté ženě trpící depresemi, úzkostmi, halucinacemi a nespavostí vyvrtal do lebky dva otvory a jimi jí vpravil do mozku alkohol, aby rozleptal nervová spojení v čelních lalocích. Podařilo se, pacientce se ulevilo. Cítila se klidnější, přítomnější, inteligence ani chování nebylo narušeno. 

Lékaři napříč světem se dočítali o té přelomové metodě a neskrývali nadšení. „Zvlášť jsem si užil vaše nedávné práce o redukci psychotických příznaků po operaci čelního laloku. A chystám se doporučit vyzkoušení tohoto zákroku u některých případů, které se dostanou do mé péče,“ psal Monizovi v dopise americký psychiatr Walter Jackson Freeman. Muž, jenž stál za masovou popularizací lobotomie v USA – a za tisíci lidskými tragédiemi. 

Sám Moniz byl roku 1949 vyznamenán Nobelovou cenou za objev léčebného účinku lobotomie u některých psychických onemocnění. Dodnes se však ozývají hlasy volající po jejím odebrání.

Svět zalitý sluncem

Poprvé Walter Jackson Freeman pronikl do lebky v září roku 1936 spolu se svým tehdejším kolegou, chirurgem Jamesem Wattsem, jisté Alici Hood Hammattové, která trpěla agitativní depresí, projevující se navíc neklidem a zmateností. Žena si sice souhlas se zákrokem na poslední chvíli rozmyslela, ale nebylo jí to nic platné. Lékaři ji zklidnili sedativy, vyvrtali jí do lebky dva otvory a z nich odřezali části bílé mozkové hmoty. Celá operace trvala asi hodinu.

Pacientka po ní prohlásila, že je „šťastná“. Po šesti dnech ale přicházely potíže s mluvením, dezorientace, silný neklid. Freeman přesto považoval zákrok za úspěšný a ženu propustil z nemocnice domů. Zářná kariéra odstartovala, jeho jméno zářilo na stránkách předních vědeckých magazínů a nový výraz „lobotomie“ se napevno usídlil ve vědeckém diskurzu. A nejen tam.

„Zdá se neuvěřitelné, že by se nekontrolovatelný smutek dal změnit na klidnou rezignaci pomocí vrtáku a nože,“ objevilo se roku 1942 na stránkách deníku Washington Evening Star. O rok dříve týdeník Saturday Evening Post pod titulkem Převrátit mysl naruby psal: „Svět, který se dříve zdál být místem utrpení, krutosti a nenávisti, je nyní zalitý sluncem a laskavostí.“

Do onoho roku 1942 provedli Freeman a Watts přibližně 200 frontálních lobotomií. Podle jejich závěrů u téměř dvou třetin pacientů došlo ke zlepšení jejich obtíží, u téměř čtvrtiny nedošlo k žádné změně a u 14 procent se objevily závažné pooperační následky nebo dokonce zemřeli.

Freeman ale stále nebyl spokojený. Toužil po metodě, která by byla rychlejší, levnější a dostupná i tam, kde nebyli školení neurochirurgové. Sáhl proto po obyčejném tenkém sekáčku na led, nasměroval jej pod horní oční víčko, několika údery kladívka jím prorazil přes tenkou kost očnice až do mozku. V mozkové tkáni pak oním sekáčkem pohyboval nahoru a dolů a do stran, čímž přerušil nervová spojení mezi čelními laloky a hlubšími strukturami mozku, zejména thalamem.

Od této „transorbitální lobotomie“ dal Watts ruce pryč. Nesouhlasil s tím, že Freeman nesterilizuje své pomůcky a odklání se od prostředí nemocnic. Samotný zákrok považoval nejen za necitlivý a neetický, ale i nebezpečný. Profesní cesty obou mužů se proto rozešly.

Lobotomická mánie

Freeman se nenechal odradit, naopak. Podle autorů studie zveřejněné v magazínu Neurosurgical Focus byl energický, charismatický a zároveň neskonale ambiciózní. Pod jeho rukama vypadala procedura tak jednoduše a rychle, že mnohá psychiatrická zařízení po celých Spojených státech jí rychle otevírala dveře a lobotomie se brzy stala jejich běžnou součástí.

Sám Freeman křižoval zemi ve svém voze zvaném „lobotomil“ a jako showman předváděl svůj zákrok v psychiatrických léčebnách, posluchárnách i improvizovaných sálech. Někdy se teatrálně probil do mozku pacienta skrze obě očnice najednou, jindy zase provedl pětadvacet lobotomií v jeden den. Rychle, efektivně, účinně. Jeden z přihlížejících lékařů později vzpomínal: „Myslím, že to byl extrémně sebevědomý člověk.“

Lobotomie se stala běžnou součástí psychiatrické praxe. Přestože Freeman nezískal žádné formální chirurgické vzdělání, během zhruba třiceti let se dostal do mozku až čtyřem tisícům lidí, přičemž nejmladšímu z pacientů byly pouhé čtyři roky. Na následky jeho praktik zemřely desítky, možná stovky lidí, další si nesli trvalá postižení.

Ve Spojených státech bylo mezi lety 1936 a 1956 provedeno zhruba 60 tisíc lobotomií, v Evropě podle odhadů historiků až 50 tisíc. Záhy se začaly zneužívat i na ztišení, zklidnění a usměrnění zdravých lidí – třeba žen, které se odmítaly smířit se svou rolí poslušné manželky v kuchyni, jak jim kázaly poválečné společenské stereotypy, dětí, které byly příliš vzpurné či nepozorné, osob s homosexuální orientací a dalších společensky „nepohodlných“ jedinců. Sám Freeman jednu pacientku po zákroku přirovnal k poslušnému domácímu mazlíčku. 

Tragické dohry

Postupně ale mezi odbornou i laickou veřejnost začaly prosakovat zprávy o temné stránce lobotomie. Pacienti se po zákroku sice zklidnili, ale často za cenu ztráty osobnosti, intelektu a schopnosti vést běžný život. Rodiny popisovaly své blízké jako „živé mrtvoly“, jejich emoce se oploštily, ztratili svou životní jiskru. Někteří trpěli epileptickými záchvaty, inkontinencí, poškozením řeči či hybnosti, jiní umírali. 

Na počátku padesátých let se na trh dostala první účinná antipsychotika, která nabízela šetrnější a úspěšnější léčbu. Spolu se znepokojivými příběhy pacientů a také zlověstným zobrazováním „lobotomiků“ v románech, divadelních hrách a později filmech začala Freemanova sláva blednout, důvěra v lobotomii se vytrácela.

Vůbec poslední zákrok provedl roku 1967. Jeho pacientka, žena v domácnosti trpící depresemi, zemřela tři dny poté na krvácení do mozku. Freemanovi bylo zakázáno dále operovat a zbytek života strávil přednášením o metodě, kterou svět už začínal vnímat jako barbarský omyl.

Cena za odlišnost

Obětí lobotomie se v roce 1941 stala i tehdy třiadvacetiletá Rosemary Kennedyová, sestra budoucího prezidenta Johna F. Kennedyho. Oproti svým osmi sourozencům zaostávala ve vývoji, měla problémy s učením i ovládáním vlastních emocí, trpěla záchvaty vzteku. Uvědomovala si svou odlišnost, přesto toužila po normálním životě, byla společenská a milovala tanec, psala si deníky.

Její otec Joseph Kennedy se však obával, že její nepředvídatelné chování zničí dobré jméno rodiny, a tím i politické ambice jejích bratrů – a také se děsil, aby neotěhotněla. Bez vědomí své ženy proto rozhodl, že Rosemary podstoupí lobotomii u Freemana a Wattse. Zákrok dopadl tragicky. Rosemary začala trpět těžkými řečovými i pohybovými problémy a inteligenčně spadla na úroveň dvouletého batolete. Rodina ji umístila do ústavu a nemluvila o ní, otec už ji nikdy v životě neviděl. 

Teprve na počátku 60. let smutné tajemství osudu Rosemary Kennedyové vyšlo na povrch. Navzdory svému těžkému postižení se dožila 86 let, zemřela roku 2005 v blízkosti svých sourozenců Jean, Eunice, Patricie a Teda. Právě její osud inspiroval Eunice Kennedyovou k celoživotnímu boji za práva lidí s postižením.

Dnes už se lobotomie neprovádí. V psychiatrii ji nahradily léky a později i modernější a šetrnější neurochirurgické metody – například hluboká mozková stimulace, která neodstraňuje mozkovou tkáň, ale pomocí jemných elektrických impulsů upravuje činnost vybraných nervových okruhů. Otřesná kapitola v dějinách medicíny je tak nadobro uzavřena. Příběhy lidí, kteří si tímto krutým zákrokem prošli, však stále připomínají tragičnost iluze, že k proniknutí do zákoutí lidské mysli a vyléčení jejích neduhů postačí několik úderů do mozkové tkáně.