Bohorodičko, vyžeň Putina! Ruské pravoslaví potřebuje speciální operaci, která ho demilitarizuje, debolševizuje a denacifikuje

Hlavní chrám ozbrojených sil Ruska v Kubince u Moskvy (Kontexty / se souhlasem)

Hlavní chrám ozbrojených sil Ruska v Kubince u Moskvy | FOTO: Kontexty / se souhlasem

Válka na Ukrajině přináší nejen mnoho neštěstí a utrpení, ale též kontrastů. „Bratři a sestry, právě jsme prosili Pannu Marii. Tento týden se město Mariupol, které nese její jméno, stalo mučednickým městem v trýznivé válce, jež devastuje Ukrajinu. Tváří v tvář barbarskému zabíjení dětí, nevinných lidí a bezbranných civilistů neexistují žádné strategické důvody, které by obstály: jediné, co je třeba udělat, je ukončit nepřijatelnou ozbrojenou agresi dříve, než promění města ve hřbitovy,“ pronesl 13. března papež František v jedné z reakcí na ruskou invazi na Ukrajinu. (Přetištěno z revue Kontexty.)

„Napadají mě slova z Písma svatého: ‚Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele‘,“ citoval jen o pár dní později Janovo evangelium Vladimir Putin před plným stadionem v moskevských Lužnikách, při oslavě osmého výročí připojení Krymu. Mínil ruské vojáky, padnuvší během „speciální operace“ na Ukrajině. „Pomáhají si, podporují se, a když je třeba, tak kamaráda jako bratra vlastním tělem ochrání před kulkou na bojišti. Podobná jednota u nás již dlouho nebyla,“ pochvaloval si ruský prezident.

Ruská agrese pochopitelně silně rezonuje rovněž v církvích, a to po celém světě. Přímo eruptivně pak na Ukrajině. A lze konstatovat, že dlouhodobý církevní spor v rámci pravoslaví o ukrajinskou autokefalitu, přesněji vyjádřeno jeho historicko-politická podstata, tvoří vlastně jednu z hlavních příčin ruské invaze.

Pravoslavné schizma

 Město Mariupol získalo své současné pojmenování koncem 18. století – oficiálně na počest ruské carevny Marie Fjodorovny (původně württemberské princezny Žofie Doroty), manželky cara Pavla I. Ovšem reálně spíše dle řecké osady Mariampol na Krymu, jejíž obyvatelé byli do Mariupolu ve stejné době násilně přestěhováni. Vzali si s sebou i ikonu Matky Boží, označovanou dnes jako mariupolská nebo krymská. Originál zmizel během stalinského běsnění, zda její pozdější přepis uchovávaný v Mariupolu přečká běsnění Putinovo, je otázkou. Před současnou válkou patřila většina chrámů v převážně ruskojazyčném půlmilionovém přístavním městě k Ukrajinské pravoslavné církvi spadající pod moskevský patriarchát, což ale určitě neznamenalo, že by se v nich shromažďovali především ruští nacionalisté, či rovnou zastánci „sjednocení“ Ukrajiny s Ruskem. Ostatně, o postoji obyvatel města nejlépe vypovídá jejich urputný hrdinský odpor vůči agresorům.

Chrámů patřících pod autokefální (a národně silně orientovanou) Pravoslavnou církev Ukrajiny bylo v Mariupolu jen pár. Avšak ruská agrese už na celém ukrajinském území vede dosti kontraproduktivně k tomu, že se i ta část ukrajinského pravoslaví, jež dosud spadala pod Moskvu, od ní odtrhává. A zkáza Mariupolu pak s děsivou názorností dokazuje nesmyslnost celé ruské akce, motivované i údajnou náboženskou blízkostí Rusů a Ukrajinců, opravňující prý jejich sjednocení pod kremelským žezlem.

Nejvyšší představitel autokefální (samostatné) Pravoslavné církve Ukrajiny (PCU), kyjevský metropolita Epifanij (Dumenko), vyzval 5. března 2022 duchovní a věřící Ukrajinské pravoslavné církve moskevského patriarchátu ke sloučení pravoslavných církevních struktur na Ukrajině. Zdůraznil, že všichni trpí ruskou invazí a každá ruská bomba shozená na Ukrajinu definitivně boří mýtus o „Svaté Rusi“ a „trojjediném lidu“. Epifanij tím narážel na v podstatě imperiální koncepci, rozvíjenou od devatenáctého století, podle níž se ruský národ skládá z Rusů, Bělorusů a Ukrajinců, ovšem moskevští Rusové čili Velkorusové v tomto tělese, přes všechny případné proklamace o rovnosti, hrají prim. O její moderní verzi se opírá jak Vladimir Putin, tak Ruská pravoslavná církev (RPC).

Epifanijova Pravoslavná církev Ukrajiny získala počátkem roku 2019 autokefalitu neboli nezávislost od konstantinopolského patriarchy Bartoloměje, což ale Ruská pravoslavná církev odmítla uznat. Pravoslaví je komplikovanou strukturou, zhruba řečeno konfederací autokefálních církví, přičemž jejich formálnímu nejvyššímu představiteli, patriarchovi Bartolomějovi I., rozhodně nenáležejí pravomoci srovnatelné s římskokatolickým papežem. I uznání autokefality pro PCU musel zdůvodnit pomocí určitého historicko-právního výkladu východoevropských církevních reálií sedmnáctého století. A kromě konstantinopolského patriarchátu, který je sám jednou z autokefálních církví, novou ukrajinskou církev dosud uznaly už jenom alexandrijský patriarchát, Řecká pravoslavná církev a Kyperská pravoslavná církev. Ostatní z množiny zhruba patnácti autokefálních pravoslavných církví dosud (před ruskou invazí) váhaly a vyčkávaly. Srbská pravoslavná církev, kterou s Moskvou pojí těsné alianční vazby, uznání PCU přímo odmítla. Slovo zhruba před číslovkou patnáct odráží skutečnost, že autokefalita některých církví vyvolává uvnitř pravoslaví spory, a přesné číslo tudíž nelze stanovit.

Církevní ukrajinské schizma – rozdělení ukrajinského pravoslaví na církev samostatnou a podřízenou Moskvě – ostatně uvedl 21. února 2022 Vladimir Putin ve svém seznamu protiukrajinských výtek – konkrétně v projevu, v němž vyjádřil ochotu uznat nezávislost separatistických republik na východě Ukrajiny. Tvoří tedy vlastně jeden z důvodů k válce.

Válka blízkovýchodních parametrů

Pro Ruskou pravoslavnou církev je Ukrajina klíčová. Ukrajinská pravoslavná církev, relativně autonomní součást RPC, sice po roce 2014 zaznamenala prudký pokles popularity v průzkumech veřejného mínění, leč v počtu chrámů, kněží i klášterů stále zůstávala největší ukrajinskou církví. A navzdory rozšířenému mínění v ní působilo též proukrajinské vlastenecké křídlo, které se k nové autokefální církvi v roce 2019 nepřipojilo spíše kvůli kombinaci různých kanonických, politických, ekonomických i personálních příčin. Ovšem vedle něj existovalo i křídlo proruské, tábor zastánců konceptů „ruského světa“ či „svaté Rusi“ v její zideologizované nacionalistické a imperiální podobě, jejímž proponentem byl a je i patriarcha RPC a věrný Putinův spojenec Kirill. Věrnost ruskému prezidentovi plně projevil i po ruské invazi, čímž však Ukrajinu patrně definitivně ztratil. Kritikou na Putinovu a Kirillovu adresu totiž nyní nešetří dokonce ani mnozí dosavadní zastánci těsné spolupráce s Ruskem.

Patriarcha Kirill se i po 24. únoru 2022 pevně drží oficiální ruské státní linie. Jak se vyjádřil v dopise zaslaném Světové radě církví, původci konfliktu „nejsou národy Ruska a Ukrajiny, které pocházejí z jedné kyjevské křtitelnice, spojuje je společná víra, společní svatí a společné modlitby a sdílejí společný historický osud“. Vinen je prý Západ, jenž soustavně přibližuje NATO a jeho struktury k ruským hranicím.

Kirill v citované pasáži stručně shrnuje základ ideově-historické identity své církve, ale vlastně též současného Putinova Ruska. Rusové i Ukrajinci odvozují svůj původ od Kyjevské Rusi, od její christianizace, byť si každý z obou národů historický příběh interpretuje pochopitelně po svém. Ruské impérium včetně nynější Ruské federace se každopádně považovalo a považuje za jediného právoplatného dědice kyjevské tradice ve státním i církevním smyslu. Ukrajinci jsou v této optice pouze folklórně poněkud odlišnou variací ruského národa, v podstatě bez nároku na vlastní plně suverénní státnost či plnou církevní svébytnost.

V dubnu 2009, u příležitosti schůzky s předsedkyní vlády Ukrajiny Julií Tymošenkovou při její návštěvě Moskvy, Kirill, již jako patriarcha RPC, deklaroval: „Jsem hluboce přesvědčen, že pokud jde o Rusko a Ukrajinu, náboženský faktor zde hraje velmi důležitou roli. Jsme země spojené společnou tradicí, společnou historií, společnou Církví. […] Pro Ruskou pravoslavnou církev je Kyjev s chrámem svaté Sofie naší Konstantinopolí, je to duchovní centrum a jižní hlavní město ruského pravoslaví.“ Rusko a Ukrajina „tvoří dohromady pilíře pravoslavné východoslovanské civilizace“. V létě 2009 pak Kirill podnikl cestu po Ukrajině, během níž mimo jiné pronesl: „Kyjev je náš společný Jeruzalém. Úplně první věcí, která mi přišla na mysl poté, co jsem byl ustaven patriarchou, bylo přání navštívit kyjevskou svatou zemi.“

Sám původní Jeruzalém i izraelská „svatá země“ tvoří příčinu i bojiště jednoho z hlavních globálních konfliktů. Tam, kde se slovně šermuje svatou zemí a Jeruzalémem, tam se zpravidla brzy začne střílet, pokud se tak již neděje paralelně s verbální palbou. Tam se často rozhoří svatá válka. A nejinak je tomu i v ukrajinském případě. Nárok na Kyjev tvoří samotné jádro ruské neoimperiální ideologie, jež má zdůvodňovat či legitimizovat i širší velmocenské nároky ruského státu. „Kyjevský Jeruzalém“ má v sobě opravdu potenciál k rozpoutání třetí světové války.

Sabat v Lužnikách

Při osmém výročí anexe Krymu proběhla na moskevském stadionu v Lužnikách velká slavnost, mítink spojený s koncertem. Vyvolal spekulace, nakolik tam desítky tisíc návštěvníků dorazily dobrovolně a nakolik z donucení. Ruská televize přerušila přímý přenos Putinova projevu, prý kvůli pískotu části publika. Celý ho pustila, i s plným aplausem, až ze záznamu. Právě zde ruský prezident citoval i Janovo evangelium.

O Lužnickém sabatu však například zazněla též poprocková píseň „Za námi je Donbas“, jejíž refrén zní:

Nebe v plamenech, dýmem čpí vzduch
Za námi je Donbas, s námi Bůh!
Nebe v plamenech, dýmem čpí vzduch
Rusko je s námi, s námi je Bůh!

„Za námi je Donbas“ je narážkou na „Za námi je Moskva, není kam ustoupit“ z roku 1941. Duet Natalije Kačurové a Margarity Lisovinové z roku 2020 se údajně těší značné popularitě – ovšem za Lisovinovou musela v Lužnikách zaskočit Viktorija Dajneková, poněvadž původní interpretka prý v Doněcku čekala potomka. Obliba songu vedla v roce 2021 i ke vzniku oficiálního videoklipu, jenž se natáčel též v areálu památníku Osvoboditelům Donbasu v Doněcku (tedy na území separatistické Doněcké lidové republiky). Míněni jsou osvoboditelé od nacistů, avšak v klipu je vedena přímá linka od této události z roku 1943 k novému osvobození Donbasu od údajných ukrajinských fašistů roku 2015, konkrétně města Debalceve. V debalcevském kotli utrpěla ukrajinská armáda v únoru 2015 těžkou porážku – dostala se do obklíčení a musela ustoupit.

Zejména klip v sobě koncentruje současný Putinův historicko-ideologický výklad „denacifikační operace na Ukrajině“, kterou dává do přímé souvislosti s druhou světovou (Velkou vlasteneckou) válkou a s její interpretací jako „svaté války“, světodějného souboje sovětského (ruského) Dobra s německým (nyní západním, fašisticko-ukrajinským) Zlem. Což dokreslovalo i heslo na pódiu v Lužnikách: „Za svět bez nacismu.“

Vladimir Putin válku na Ukrajině nepojímá jako pouhý regionální konflikt, kde Rusko hájí nějaký svůj místní zájem. Jde skutečně o konflikt globální, o souboj čisté „svaté Rusi“, údajně duchovnější a morálně vyspělejší pravoslavné civilizace, se zkaženým materialistickým a hédonistickým Západem. Rusko se coby bašta tradičních hodnot již dlouho prezentuje též na mezinárodní scéně, a snaží se tak zalíbit i mnoha západním konzervativcům. Tisková mluvčí ruského ministerstva zahraničí Marija Zacharovová na mítinku v Lužnikách konstatovala: „Jsme země a národ, který nazývá své syny a dcery chlapci a dívkami. Odmítáme, aby se o člověku hovořilo ve středním rodě.“ Podobně patriarcha Kirill charakterizoval ruskou „speciální operaci“ jako střetnutí přímo metafyzických rozměrů, jako globální hodnotový souboj o zachování Božího řádu. Rusko prý musí ochránit poctivé křesťany na Donbasu před genocidou, které byli vystaveni, poněvadž odmítli pořádat pochody hrdosti neboli gay parády. „Jsme země a národ, jenž si váží míru, chrání ho a bojuje proti zlu. Protože tma je nepřítomnost světla. A skutečná a pravá svoboda je svoboda od zla. Nemůžeme se bát, neboť žijeme v lásce a víře. S Bohem!“ – pronesla též v Lužnikách Zacharovová. Otázkou samozřejmě je, jakého boha měla na mysli.

Víra v barvě khaki

V roce 2020 nedaleko Moskvy u města Kubinka vyrostla zvláštní monumentální stavba – Hlavní chrám ozbrojených sil Ruska. V areálu Vlasteneckého parku, v blízkosti Muzea tanků či střelnice. S výškou 95 metrů patří k nejvyšším pravoslavným chrámům Ruska i světa. Jeho architektonický styl se označuje přívlastkem „ruský“ či „rusko-byzantský“, ovšem jde jen o mechanickou kopii stylu starých ruských chrámů. Podobnému nevkusu se u nás v devadesátých letech říkalo podnikatelské baroko.

Kontexty/se souhlasem

„A tady pak bude ta Hitlerova čepice…“ Vladimir Putin a patriarcha Kirill si prohlížejí model Hlavního chrámu ozbrojených sil Ruska, rok 2018. Zdroj: Kontexty / se soouhlasem

Oficiálně je zasvěcen Kristovu vzkříšení, avšak investice tří miliard rublů zplodila spíše specifického mutanta, který křesťanství používá v zásadě jako dekorační slupku. Ve skutečnosti má sloužit k uctívání oficiálního ruského vojensko-nacionalisticko-pseudonáboženského kultu, jenž by se dal možná označit i jako kirillismus-putinismus.

Adoruje se zde především Velká vlastenecká válka či spíše její oficiální propagandistické zpodobení. Chrám byl dokončen roku 2020, při 75. výročí konce války, a zvonice tak dosahuje 75 metrů. Podobných číselných znamení skrývá jeho architektura několik, například průměr hlavní kupole činí 19,45 metru coby odkaz na rok konce války. Schody vedoucí k chrámu i jeho podlaha vznikly z litiny s půl tunou roztavených trofejních děl a tanků nacistického Německa. Svatyni obklopuje velký muzejní komplex válečných bojů nazvaný „Cesta paměti“, kde se jako svérázná relikvie uchovává i Hitlerova uniforma a čepice.

Jedna z mozaik je věnována účastníkům válek, do nichž se Sovětský svaz a Rusko zapojily po roce 1945. Popiska pod ní začíná „občanskou válkou“ v Číně a válkou v Koreji, pokračuje mimo jiné „vojenskými konflikty“ v Maďarsku (míněn rok 1956) a Československu (1968) a vrcholí „donucením Gruzie k míru“, bojem s mezinárodním terorismem v Sýrii a opětovným připojením Krymu. Ovšem záměrně ponechává i volné místo do budoucna. Nikoliv náhodou Roman Šljachtin v listu Kommersant stavbu v listopadu 2020 prozíravě označil za „chrám příští války“.

Kontexty/se souhlasem

Interiér Hlavního chrámu ozbrojených sil Ruska při jeho slavnostním vysvěcení 14. června 2020. Zdroj: Kontexty / se soouhlasem

Jeho slavnostní vysvěcení se původně plánovalo na 9. května 2020, leč covid ho odsunul na červen. Vladimir Putin však kupodivu 14. června nedorazil, patrně z obavy před nákazou. V chrámu měl mít i vlastní mozaiku, společně se Sergejem Šojguem a dalšími činiteli – za úspěšnou operaci na Krymu. Církev však nakonec, prý na pokyn samotného prezidenta, od záměru přece jen upustila. Podobně jako od zpodobení Stalina, který se měl objevit na mozaice zachycující vítěznou přehlídku v Moskvě v květnu 1945.

Nehledě na to (byť obě mozaiky jsou prý hotové, jen se nevystavují) platí slova historika umění a specialisty na byzantskou ikonografii Alexeje Lidova: „Konečným výsledkem není pravoslavný chrám. Vznikl chrám, který promlouvá nikoliv o Bohu, ale o triumfu sakralizované moci a – poněvadž Stalinova autorita zdaleka nebyla křesťanská – o moci, která vlastně může zcela postrádat křesťanský obsah.“ Lidov, jenž působí v několika ruských vědeckých a kulturních institucích, přirovnal v článku pro web Religion Unplugged styl vnitřní výzdoby nové svatyně spíše k socialistickému realismu, k výzdobě stanic moskevského metra postavených v době Stalinovy vlády. „Lidé vstupující do tohoto chrámu,“ konstatuje též Lidov, „se nebudou modlit k trpícímu Bohu, ale k vítězné moci, k jakémusi ‚nebeskému generalissimovi‘. Z hlediska sociální psychologie je jistě zajímavé, kolika lidem vyhovuje tento způsob chápání křesťanství, kdy se láska k Bohu konejšivě transformuje v uctívání moci.“ Přestože projekt chrámu vyvolal bouřlivé reakce, ba odpor v části ruské společnosti, je podle Lidova znamením doby a zřetelně odráží současné ruské náboženské vědomí neboli tu nejhlubší duchovní krizi.

Putin nakonec chrám navštívil až 22. června, na nekulaté 79. výročí útoku Německa na Sovětský svaz, tedy na výročí začátku války označované v Rusku jako Velká vlastenecká. I kvůli tomu, že druhá světová válka začíná v září 1939 společným útokem Německa a Sovětského svazu, tehdejších spojenců, na Polsko. Němci udeřili prvního září, Sověti sedmnáctého. První dva roky války tudíž nestaví Sovětský svaz do zrovna lichotivého světla, a i proto si dnešní Rusko udržuje osobitou periodizaci.

Kontexty / se souhlasem

Mozaika v moskevském Hlavním chrámu ozbrojených sil věnovaná účastníkům válek, do nichž se Sovětský svaz a Rusko zapojily po roce 1945, včetně „vojenského konfliktu“ v Československu v roce 1968. Výčet končí připojením Krymu v roce 2014, ovšem tabulka pod mozaikou ponechává volné místo pro další operace. Zdroj: Kontexty / se soouhlasem

Výraz Velká vlastenecká pak odkazuje k Vlastenecké válce, tedy k porážce Napoleona při jeho tažení do Ruska, jež skončilo v prosinci 1812 zničením francouzské Velké armády. Na začátku čítala přes půl milionu mužů (uvádí se dokonce 675 000), na konci sotva pár desítek tisíc. Nejvíc jich zahubil hlad, mráz a tyfus. Z hlediska národnostního složení šlo o armádu skutečně evropskou, kde etnických Francouzů sloužilo jen něco přes sto tisíc. V Rusku se proto Napoleonovo tažení označovalo i jako „invaze dvanácti jazyků“. Každopádně notně přispělo ke zrodu moderního ruského nacionalismu, s přirozeně protizápadním ostnem.

Jako díkuvzdání za odvrácení francouzské invaze v Moskvě posléze vyrostl chrám Krista Spasitele, na který zmíněný armádní chrám svým způsobem navazuje. Ve své době představoval stavbu skutečně velkolepou – vešlo se do něj, dle různých zdrojů, sedm až deset tisíc věřících. Není divu, že se budoval skoro padesát let. Na výzdobě interiéru se podíleli nejlepší ruští umělci té doby, například Viktor Vasněcov, Vasilij Vereščagin, Vasilij Surikov a další. Stavbu provázely spory ohledně jejích architektonických kvalit, terčem kritiky se staly eklektismus, celková monstróznost i přehnaná výzdoba. Část chrámu byla koncipována jako galerie (či galerie a muzeum) upomínající na triumf nad Napoleonem. Sloužil tedy také jako památník – návštěvníci se mohli seznámit se jmény účastníků (velitelů) války z roku 1812 a zhlédnout upomínky z oněch let. V katedrále se pak zveřejňovala jména mrtvých za rusko-japonské i první světové války.

Chrám Krista Spasitele, podle historika Orlanda Figese „napůl kostel a napůl vojenské muzeum“ a pomník „božského poslání ruské monarchie“, byl vysvěcen v květnu 1883, den před korunovací cara Alexandra III. Stal se, kromě bohoslužeb, i místem konání celonárodních slavností.

Stalin ho však nechal vyhodit do povětří. Chrám měl nahradit monstrózní Palác sovětů, převyšující tehdy nejvyšší stavbu světa, newyorský Empire State Building. Válka však tyto plány pohřbila. Nikita Chruščov posléze onu parcelu obohatil obrovským kruhovým bazénem Moskva. Po pádu sovětské říše na jeho místě vznikla replika chrámu, za velké podpory prezidenta Borise Jelcina a moskevského starosty Jurije Lužkova. Na ně napojené stavební firmy se sice finančně zahojily, otázkou ale je, zda se tak zahojila i ruská duše, zdeptaná dekádami komunismu. Zda v Moskvě opět nevyrostl svatostánek reálně zasvěcený někomu, ba něčemu úplně jinému než Ježíši Kristu. A sice ruskému imperiálnímu mixu zestátněného náboženství, vypjatého nacionalismu a sakralizovaného militarismu.

Svatá válka naruby

Na rekonstrukci zdiva a idejí, započatou za Jelcina, pak plnou parou navázali Vladimir Putin a patriarcha Kirill. Hlavní chrám ruských ozbrojených sil v Kubince tento vývoj plasticky odráží, neboť ve srovnání s chrámem Krista Spasitele ještě více upozadil náboženskou stránku, a naopak umocnil aspekt vojenský a válečný. Převažuje vojenská zelená barva, věže připomínají raketové střely. Uvnitř se variace na starobylé ikony střídají s výjevy z bitev, ba se s nimi mísí, ve stropních vitrážích návštěvník nespatří anděly, ale vojenské řády Rudé armády z Velké vlastenecké války. Leč vlastně jaký div. Vždyť již ta byla oficiálně označována za „svatou“, určitě v písni „Svatá válka“ z roku 1941, kterou Winston Churchill označil za „tajnou hudební zbraň“.

Ať se blahodárná síla
vzdouvá jako vlna!
Probíhá národní válka,
svatá válka!

zpívá se mimo jiné v patetickém a drtivě znějícím sekulárním chorálu, jenž je dodnes v repertoáru sboru Alexandrovců a při němž se publikum v Rusku staví do pozoru.

Když Stalinovi začalo po červnu 1941 téct do bot, skoro doslova přilezl ke křížku. Jeho režim již tak urputně nebránil bohoslužbám a procesím, jež se například konaly v obleženém Leningradu. Roku 1943 pak Stalin oficiálně obnovil činnost pravoslavné církve, kterou předtím v podstatě vyhubil – jeho teroru padly za oběť i desítky tisíc kněží. Pochopil totiž její morálně-mobilizační potenciál. Církev za to ale zaplatila obrovskou cenu v podobě naprostého podřízení komunistické moci. Zejména pro vyšší hodnostáře se stala pravidlem spolupráce s KGB, což platilo až do konce komunismu. Sovětský režim podmaněnou církev zapřáhl i do propagandistického boje za mír a církevní funkcionáře za tím či jiným podobným účelem vysílal i do kapitalistické ciziny. Včetně jistého Vladimira Michajloviče Gunďajeva, krycím jménem Michajlov, jenž se posléze, roku 2009, stal patriarchou Ruské pravoslavné církve. Putin a Kirill jsou vlastně hoši ze stejné firmy (dnes vystupující pod zkratkou FSB), Putin představuje její světské rameno, Kirill duchovní. Jde o další z početné série degradací vznešené byzantské ideje symfonie neboli harmonického souznění státu a církve.

Odkaz Velké vlastenecké války je v ruském kolektivním vědomí pochopitelně dodnes silný. Má přirozený základ a hrdinství i utrpení běžných lidí ve válečných letech rozhodně nelze popřít. Od začátku ho však zároveň notně přiživuje propaganda a propagandistický konstrukt sakralizované Velké vlastenecké války po roce 1945 tvořil základní legitimizační pilíř sovětského režimu, nosnější než třídní boj.

Putinův režim na zmíněné tendence navázal, resuscitoval je, vdechl jim nový život, ovšem spíše život nějaké virové nákazy. A plně je využívá i ve vztahu k Ukrajině, kdy ruská propaganda od roku 2014 prezentuje boje v Donbasu jako analogii střetu s fašisty, nyní ne přímo německými, ale ukrajinskými, podporovanými nemravným zkaženým Západem. Údajná speciální operace na Ukrajině nyní získala stejnou ideologickou kamufláž, jež zpovzdálí vyhlíží šíleně, v ruském dlouhodobém propagandistickém kontextu však naopak zcela logicky a racionálně, s šancí na pozitivní ohlas u nemalé části společnosti.

Zároveň ale jde o holý propagandistický konstrukt. V realitě se na Ukrajině chovají jako fašistické hordy jednotky ruské armády. A zejména pokud válka potrvá delší čas, v Rusku se vše provalí. Nyní kladou heroický odpor Ukrajinci. Oni vedou „svatou válku“, svoji Velkou vlasteneckou válku, kterou se snad definitivně osvobodí od pout ruského impéria. Právě to by mělo projít denacifikací, ba přímo exorcismem, jenž vymete kult války a imperiálního nacionalismu z ruských chrámů i duší.

Ostatně, již roku 2012 k němu nakročila děvčata z Pussy Riot svou „punkovou modlitbou“ v moskevském chrámu Krista Spasitele, začínající slovy: „Bohorodičko, Panno, vyžeň Putina, vyžeň Putina, vyžeň Putina!“

KONTEXTY / Jako bonus čtenářům serveru Forum 24 pravidelně přetiskujeme články z časopisu o kultuře a společnosti Kontexty. Tištěný časopis si lze objednat zde.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]