Bohumil Doležal: Brexit, Evropská unie a my

()

Naše povinnost teď není známkovat Brity, ale ptát se, co to pro nás bude znamenat, a jak jsme se na tom, co to pro nás bude znamenat, spolupodepsali.

Občané Velké Británie se v referendu rozhodli, že jejich země vystoupí z Evropské unie. V unii i v Česku (tedy v intelektuálních elitách) zavládlo veliké pohoršení: Jak nám to mohli udělat! Předpokládám, že se rozčilení během času uklidní a vystřídá je střízlivější úvaha. Rozčilení je ostatně pochopitelné: Změna je to velká a dotkne se hlavně menších a slabších zemí EU – tedy například České republiky. Nejde jen a ani hlavně o to, nakolik nás brexit zasáhne hospodářsky, ale nakolik se změní „politická atmosféra“ ve zmenšené a ochuzené EU. Protože odchod EU znamená politické ochuzení, a to vážné. Omezím se na pár poznámek, které považuji za zásadní.

Ta první a základní je: Rozhodnutí britských voličů je zcela legitimní, dosažená většina je dostatečná a přesvědčivá v tom smyslu, že se v ní nikdo zvenku nemá co šťourat, protože nebyl porušen zákonný rámec. Zejména považuji za velmi hloupé mluvit o tom, že nevzdělanější a jednodušší voliči přehlasovali ty vyspělejší a lépe informované. V demokracii to chodí tak, že každý máme jeden hlas, univerzitní profesor i metař, a pokud na tom začneme něco měnit, budeme měnit demokracii v něco jiného a zcela nevábného.

Taky nemohu souhlasit se zpochybňováním přípustnosti referenda jako nástroje „přímé demokracie“: Jsou věci – a vstup do EU nebo vystoupení z ní k nim patří – kdy je zcela legitimní se obrátit ke všem voličům. Jde o otázku, na niž odpověď zní ano ano, ne ne. Tak se to ostatně stalo i u nás v roce 2003 při přístupu do EU. Vůbec přitom nevadilo a nevadí, že v ČR žádný zvláštní zákon o referendu nemáme (podle mého názoru ho ani nepotřebujeme): Takovéhle případy se dají řešit zákonem ad hoc.

Odmítat referendum jako politický nástroj však není správné. Dělat referendum o vystoupení z EU je zcela legitimní a o tom, zda je legitimní v tomto případě a ve Velké Británii, jsou kompetentní rozhodnout ve Velké Británii. My bychom si jako civilizovaní Evropané měli v této věci hledět svého.

A to je podstatná věc – totiž to naše: Naše věc není známkovat Brity, ale ptát se, co to pro nás bude znamenat, a jak jsme se na tom, co to pro nás bude znamenat, spolupodepsali. Tedy my, „kontinentální Evropané“. Do tohoto celku teď patříme i my Češi, a ne, že ne.

Evropská unie prodělala v posledních letech dvě politické pohromy: řeckou krizi a migrační krizi. V obou unijní vedení prokázalo velkou míru bezradnosti a ústupčivosti a úplně selhalo. V tom samotném ale není žádný osudový problém, to obojí (krize i selhání vedení) se ve funkčním demokratickém útvaru stává. Když jeho vedení způsobí v krátké době dva obří maléry po sobě, nezbude mu než odstoupit a je vystřídáno. Problém je ten, že Evropská unie jako funkční demokratický politický útvar nefunguje. Neexistují žádné schůdné, legitimní mechanismy pro výměnu selhavšího vedení a vypadá to, jako by jediné možné řešení bylo nakonec to revoluční (tj. např. rozpad unie). Právě tahle perspektiva je ovšem na celém vývoji situace to nejúděsnější.

Přitom to, co se označuje opovržlivým slovem „Brusel“ vlastně není žádné vedení ve smyslu „politické reprezentace“, ale pouhá administrativa, a Evropský parlament taky není parlament v pravém slova smyslu. Arogantní chování Jeana-Clauda Junkera nebo Martina Schulze může budit dojem, že se jejich vystřídáním něco změní, ale ve skutečnosti to bude výměna jednoho úředníka na Kafkově zámku za jiného.

Existuje tady byrokracie bez řídícího politického centra, něco jako koloniální správa bez funkčního impéria. Je přitom příznačné, že důležitá rozhodnutí v řecké, a hlavně pak v uprchlické krizi předjednávala německá spolková kancléřka, která k tomu nemá vůbec žádný formální mandát, a unijní vedení pak to, co bylo předjednáno, vzalo za své. Přitom vnitropolitická situace ve Spolkové republice Německo se zase až tak moc neliší od té „celounijní“: K Angele Merkelové tam (aspoň zatím) neexistuje žádná viditelná, rozumná a schůdná demokratická alternativa (AfD za nic takového nepovažuji).

„Brexit“ je ve skutečnosti jen důsledek této neblahé situace. A hlavně je to po řecké krizi a migrační krizi třetí pohroma, která EU (a tedy i nás) potkala. Nejde jen o to, že odchází jedna silná evropská země. Jistě, v tomto smyslu nikdo není nenahraditelný. Jenže celý projekt Evropské unie má smysl jen jako součást západního společenství demokratických států, k němuž patří také a především USA.

Evropská unie nemůže být samostatnou velmocí, vyvázat se z tohoto celku a stát se rovnocenným partnerem východním nedemokratickým supervelmocem (Rusko, Čína). Pokud se „postaví na vlastní nohy“, bude z ní nakonec něco jako Byzantská říše v posledních nedůstojných staletích své existence. Salám na porcování. A Velká Británie není jen jeden z velkých evropských demokratických států. Je to kolébka evropské liberální demokracie a zároveň pojící článek se Spojenými státy americkými. Odchod Británie z EU není proto jen hospodářská záležitost a není to jen politická záležitost. Je to důsledek velkého selhání evropského (tedy i našeho) kontinentu.

Evropská unie (a to znamená i my) má teď příležitost změnit se ve funkční politický útvar, kterým ani náhodou není. To nelze převádět na problém decentralizace (pokud se bude nefunkční politický systém decentralizovat, rozsype se), ani integrace (pokud se bude nefunkční politický systém integrovat, v horším případě se změní v nedemokratický, v lepším se rozsype).

My Češi jsme na tom ovšem hůř než Velká Británie. Velká Británie může v současné době vystoupit z EU. Bude to pro ni mít spoustu velmi nepříjemných důsledků (každé zásadní rozhodnutí něco stojí), ale přežije to. Přežije i rozchod se Skotskem, o Severním Irsku ani nemluvě. My jsme v jiné situaci. Proto by nám v první řadě mělo jít o skutečnou reformu Evropské unie ve fungující demokratický politický útvar, který nás – za naší aktivní spoluúčasti ovšem – může chránit: mimo jiné i před tím, abychom zase neskončili v nenasytném ruském panděru.

To ovšem platí s jednou malou, ale zcela podstatnou výhradou. Někteří publicisté zejména v pravdoláskařských médiích se snaží nabudit dojem, jako bychom s EU stáli a padali úplně ve všem všudy. Jako by, když jde o vztah „vlasti“ a jedince, platilo, podle známé Dykovy básně, „opustíš-li mne, zahyneš“. Kdosi (myslím, že to byl Erazim Kohák ve své lepší minulosti) velmi pěkně vysvětlil, že je to úplně přesně naopak: Vlast (a EU by měla být naší vlastí) by měla vědět, že stojí a padá s těmi, kterým je vlastí, a že z ní nezbude vůbec nic, když ji oni opustí.

Čili: EU je pro nás nyní něčím velmi užitečným a prospěšným, něčím, oč bychom se měli ze všech sil starat. Pokud by ovšem její více či méně odpovědní představitelé (a jejich zdejší podporovatelé) nestydatě stavěli svou politiku na tezi „opustíš-li mne, zahyneš“, budou mít problém oni, ne my. A nám pak nezbude, než je o tom přesvědčit. Člověk by se nikdy neměl sám a dobrovolně podílet na utváření situace, v níž je někomu vydán se vším všudy na milost a nemilost.

Další články Bohumila Doležala si můžete přečíst v jeho internetovém politickém zápisníku Události.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner