Pan Václav Bělohradský je univerzální politický ideolog: Dovede citlivě odhadnout, kdo je zrovna na špici politického peletonu, a dá mu k dispozici svůj um a ideologickou munici. Když odhlédneme od některých jeho folklorních daností, souvisejících s českou kotlinou (český šovinismus), je skoro dokonale použitelný, a tak nejprve obíhal okolo Havla a vrtěl liberálně ideologickým ocáskem, pak, když byl ve flóru Klaus, trošku zmodral a sloužil i jemu, nato se přestěhoval do Práva a jeho liberalismus zoranžověl. Teď se to ovšem se sociálními liberály v ČSSD houpe, a tak se pan Bělohradský reorientuje na perspektivnější liberály babišovské. Přitom je vždy svůj, tj. vždy se nalepí na toho, komu zrovna politická štěstěna přeje. Dělá to ovšem vědecky, naposledy v pondělním Právu („Mezi vlašťovkou a vránou“). Cituji celou rozhodující pasáž: „To, že do politiky vstupují hnutí jako ANO, která ekonomickou moc propojují ve zcela nové míře s mocí politickou i mediální, je jistě důvodem k velké ostražitosti, ne ale k démonizaci či blbé náladě. Je to z mnoha hledisek hrozba pro demokracii, jak jsme ji znali, současně ale i možnost inovace politické komunikace, která se někdy označuje formulí podnikatelský populismus. A ten má svou pozitivní stránku, přináší totiž větší otevřenost vůči instancím zdola (Jsme tady pro lidi!), populistická komunikace soustavně přeskakuje byrokratické kompetence, hierarchickou kontrolu informací a zavedené způsoby řešení problémů a otvírá tak nové možnosti řešení krizových situací.“ „Výhody populistické komunikace“, která „soustavně přeskakuje zavedené způsoby řešení problémů“ jsme pocítili v minulém století v Evropě např. v r. 1933 (Německo) nebo 1945–8 (ČSR). Taky víme, že ve chvílích, kdy populistická komunikace přeskakuje zavedené způsoby řešení, je nejlépe se přidat, jinak člověk může být přeskočen a může to přitom šeredně odskákat. To vše provází v Bělohradského článku patafyzická učená omáčka, výklad o paleodemokracii, mesodemokracii a postdemokracii, aby přeskakování nevypadalo tak hloupě, a patafyzika nakonec vrcholí „postdemokratickou vizí utopie globálních kritických množství“: „Reprezentaci velkých a stálých celků, opřených o velké teorie společnosti a národní jednotu, nahradí množství vzájemně se propojujících a komunikujících jednotlivců, iniciovaná někdy oligarchy, jindy squattery, někdy rozhořčenými matkami, jindy obyvateli čtvrti, kterou devastují developeři nebo překupníci drog. Ano, je to utopie, ale v mnoha ohledech se naplňuje.“ Konečně víme, co se chystá: Vzájemné propojování se a komunikování mezi oligarchy, squattery a rozhořčenými matkami v duchu Seid umschlungen, Millionen. To je tedy další ze služebných ideologií, které po listopadu stačil pan Bělohradský vytvořit, a závěrečná otázka textu z Práva, zda „je hnutí ANO jednou z vlašťovek přicházející postdemokracie globálních kritických množství“, nebo snad ne, je na vás: račte si vybrat. Na panu Bělohradském mě už od začátku devadesátých let fascinuje – podobně mohutně jako kdysi Immanuela Kanta hvězdné nebe nad ním a mravní zákon v něm – jedna jediná věc: Jak je možné, že se ten člověk při tomhle teoretizování aspoň trochu nestydí.