Šéfkomentátor Babišových Lidových novin a agitátor Nových pořádků Petr Kamberský FOTO: printscreen ČT24
FOTO: printscreen ČT24
Tyto řádky jsem se chystal napsat už řadu dní. Nakonec mne rozhoupaly tři články z Babišových Lidových novin (člověk by měl překonat nechuť a občas si tam něco přečíst, je to sice odpudivé, ale zároveň inspirující) a hezký text Ladislava Benyovszkého v deníku FORUM 24.
Národ versus opozice
Martin Zvěřina v Lidových novinách ze soboty 11. dubna píše: „…statisíce lidí se obávají o sebe či o své blízké… Statisíce lidí… pracují na hranici fyzického vyčerpání a pochopitelně na ně též doléhají starosti ostatních… celý národ má před očima nemoc a její důsledky. V téhle chvíli by pro opozici bylo užitečné modifikovat rétoriku, a ne dokola opakovat, že vláda je hrozná a nejhorší je Babiš.“
Pan Zvěřina před nás staví něco jako známé panorama z petřínského bludiště: Pražané brání město před Švédy. Jen nepřítelem je tentokrát koronavir. Je to kýčovitý ideologický projekt, babišovský sen. Sjednocený národ pod vedením vlády (dřív se říkalo strany a vlády). Jen opozice (tedy ta politická) zatím pokulhává a stojí stranou. „Použijme metaforu požáru. Vláda jej hasí, jak může, zatím se jí daří, ale nedělá to ani elegantně, ani s úsměvem na rtech… Opozice zcela dobrovolně hraje roli kibiců stojících opodál a demonstrujících svůj ostrovtip.“
Pan Zvěřina to s opozicí myslí upřímně, chtěl by jí pomoci. Připomíná mi to najednou ideologii padesátých let minulého století i malounko pozměněnou ideologii jejích „píáristů“ poté, co v druhé polovině padesátých let částečně vystřízlivěli. Lid, vláda a její žurnalisté jsou sjednoceni. Nedělají všechno úplně nejlíp, občas si umatlají ruce (v polovině padesátých let byly ty ruce umatlané taky od krve; ale mít ruce umatlané jenom od svinstva taky není nic moc), ale brání svatou věc. Každý, kdo něco dělá, se taky umaže. A na druhé straně stojí ti, kteří svatou věcí opovrhují, nepodílejí se na ní a jen zpovzdálí kibicují. Teď je zatím na pořadu dne ještě jen „trpezlivé presvedčovanie“, jak říkal Gustáv Husák.
Situace ovšem není ani tak docela špatná, ani tak docela dobrá, jak nám ji pan Zvěřina a další vládní žurnalisté líčí. Je pořád ještě hodně občanů, kteří vládě tuhle pohádku neberou a nechtějí si nechat jen tak bez okolků nasadit vládní obojek. A bohužel je zároveň už hodně opozičních politiků, kteří se tomuto kýčovitému obrazu celonárodní solidarity v době nejvyšší nouze chtě či nechtě přizpůsobují. Povinností opozice přitom je, a zvlášť dnes, vládu tvrdě sledovat a dávat pozor, zda náhodou vypjaté situace nezneužívá k nekalým úmyslům. Jestli lze něco demokratické opozici vytknout, pak to, že zrovna tohle nedělá vždycky dost důsledně. Vždycky je zapotřebí věcnost a střízlivost, a zvlášť to platí pro vypjaté chvíle, které přímo lákají k tomu, aby byly politicky zneužity pro nekalé cíle.
Dutý patos dnešních vládních žurnalistů připomíná patos stalinistických budovatelů socialismu víc, než by bylo záhodno.
Přetvořme krach ve vítězství!
Zbyněk Petráček připodobňuje v témž čísle LN dnešní situaci u nás k případu americké vesmírné mise Apollo 13. Nebyla sice úspěšná, ale kosmonauti se nakonec vrátili na Zemi živi a zdrávi. A říká: „Hodnotíme-li úspěch a neúspěch podle spektakulárního výkonu a dodržení plánu, výprava Apolla 11 zůstává na první příčce. Ale úspěch a neúspěch se dá hodnotit i jinak. Podle schopnosti vypořádat se s nečekanou situací, improvizovat, vymyslet či vyrobit si nástroje pro přežití.“ Bohužel, každá analogie vždycky taky trochu kulhá.
Schopnost vypořádat se s nečekanou situací, improvizovat či vyrobit si nástroje pro přežití se může stát problematickou. Např. tenkrát, když se někdo pokouší využít nečekané situace k vlastnímu politickému přežití, dělá to na účet těch, jimž má sloužit, a ještě na nich přitom chce, aby se podíleli na zodpovědnosti za všechno, co jim v „nečekané situaci“ diktuje. A oni vzhledem k dejme tomu přechodnému ochromení politických kontrolních mechanismů a na základě známé zásady, že svoboda je poznaná nutnost, to musí trpět nebo prostě jen trpí. Takovému převrácení krachu ve vítězství je třeba za všech okolností bránit.
Unavený rektor chce vydělávat
Daleko nejvýraznější text komentářové stránky LN z 11. dubna je ovšem komentář z rubriky „Chlívek“ Petra Kamberského. Pan Kamberský polemizuje s textem rektora Univerzity Karlovy Tomáše Zimy „Dost bylo viru“. Zjevně z pragmatických důvodů vůbec neuvádí, kde jej čtenář může najít, takže to tu za něj doplňuji: je to možné např. v deníku FORUM 24. Pan Kamberský prohlašuje pana Zimu za někoho, kdo se svým veřejným dopisem postavil do čela „nové skupiny“ lidí „unavených karanténou“, kteří „už ani nepočítají náklady a cenu života, prostě jen chtějí vydělávat“.
Je mi líto, ale to je lež. V dopise se mj. hovoří o „masivních a drastických opatřeních paralyzujících život a chod společnosti“, o „obrovském a soustavném strašení národa a občanů“ ze strany médií, a píše se tam, že „volba mezi uvolněním drastických a doufejme krátkodobých opatření a dalším pokračováním karantény není volbou mezi penězi a životy. Je volbou mezi hypotetickými hromadnými oběťmi koronavirové infekce a jistými oběťmi ekonomického úpadku společnosti“. Přitom jde o to, že „pokračující restrikce tvrdě a na dlouhou dobu zasáhnou každého občana, naši zemi a celou společnost“. A vyzývá k „odpovědným opatřením, která by neměla v žádném případě být v rozporu s naší ústavou a demokratickými principy“.
V článku pana Kamberského najdeme mj. tajuplnou zmínku o „nějakém Hamplovi, Tůmovi, Šmuclerovi či Zimovi“. Co to má znamenat? Podezírá ty tři další ze spoluautorství? Z členství ve skupině či spikleneckém centru těch, co jim jde jen o prachy? Musím říci, že mne to konsternuje.
Žurnalisté Nových pořádků jsou zjevně přesvědčeni, že si mohou dovolit úplně všechno.
Boj za holý život
Nechci ani trochu zlehčovat obětavost mnoha lidí, kteří dnes ve ztížených podmínkách udržují v chodu každodenní provoz v naší zemi. Nechci bagatelizovat přirozený strach z neznámého, který každý z nás zakouší v konfrontaci s nebezpečím, jaké jsme dosud nezažili. A nechci ani lacině kritizovat to, že dopis rektora Zimy vychází z ekonomických problémů: nejsou to ve svých důsledcích problémy bohatých bařtipánů, ale nás všech, a netýkají se jen životního komfortu, ale přežití společnosti v tom nejzákladnějším slova smyslu. Je to však jen jedna stránka věci.
Především je třeba odmítnout primitivní ideologii, kterou šíří hlasatelé Nových pořádků a spolupracující žurnalisté. Vzhledem k nepřízni doby se prý musíme omezit, zapomenout na to, co patří ke komfortu, na nějž jsme byli dosud zvyklí: totiž na to, co patří k naší demokracii, již jsme před třiceti lety lacino získali, k naší svobodě a k naší víře. Samozřejmě jen na čas, na dobu, než pohromu zvládneme nebo než se pohroma převalí (až se přes nás převalí, můžeme předstírat, že jsme ji zvládli). Na dobu, kdy je nutné upnout se k tomu, abychom zachránili tzv. holý život.
Ve skutečnosti nic jako „holý život“ neexistuje. Musili bychom to nejdřív stvořit. Například tím, že dopustíme, aby se demokratické prostředí, jakkoli nedokonalé, změnilo ve stát jako obří firmu, kde manažeři vydávají nařízení a lid je poslušně provádí. To se už ostatně v posledních několika letech do značné míry stalo a nynější „stav nouze“ je jen závěrečný akord té kafkovské proměny. Propadáme se do „holého života“, který je snad běžný pro opice, ale ne pro lidi, a namlouváme si, že je to jen přechodné. Jenže z posledního stadia obludného experimentu vývoje opice z člověka už není návratu, a pokud ano, bude to trvat přinejmenším mnoho desetiletí.
Výsledkem takového zápasu o holý život, v němž jsme se pro jeho zachování postupně vzdali naší demokracie, naší svobody a toho, čemu věříme, nemůže být nic jiného než vlčí smečka. První náznaky jsou ostatně už slyšet: na sociálních sítích se zcela spontánně formují práskačské klany s vlajkařskými manýrami, připravené dohlížet na to, zda boj za „holý život“ probíhá náležitě důsledně. Bylo to za protektorátu i v padesátých letech, tehdy jen ještě nebyl k dispozici internet, kouzelná říše mnoha možností a nulové zodpovědnosti.
Bylo by možná dobré vědět, že jsou i věci, za něž je možné „holý život“ dát v sázku, případně z nezbytí i obětovat. Ten vlastní, samozřejmě. Měli bychom to mít na paměti zejména v této odporné době.
