Ministr zdravotnictví Roman Prymula FOTO: FB Šmucler
FOTO: FB Šmucler
K těmto řádkům mne inspirovalo pár vět z rozhovoru, který poskytl v pondělí 11. května Babišově Mladé frontě DNES epidemiolog prof. Roman Prymula: „Já bych chtěl, abychom žili normálnější život, ale to ještě nebudeme. Virus nezmizel, on tady bohužel je, někde nad námi. Musíme si uvědomit jednu věc: pokud se dostaneme do nějaké kritické situace, tak nás znovuzavádění opatření bude poměrně hodně obtěžovat. Já bych navrhoval, aby lidé žili v nějakých menších komunitách. Že se budou například stýkat tři rodiny a další komunikace moc nebude. V této formě se to dá udržet kontrolovaně.“
Pan profesor to asi tak nemyslil, ale v tom, co říká, je chtě nechtě i kus světonázoru. A je třeba si položit otázku: co je vlastně to „to“, v čem dnes žijeme, a co je třeba podle pana Prymuly a mnoha dalších kontrolovaně udržet?
Pandemie
Především je tu „pandemie“, do níž jsme spadli. Někteří – hlavně Andrej Babiš – ji dokázali rychle a šikovně využít. Znamenala pro něho vlastně něco obdobného, co pro politické vůdce minulosti úspěšná válečná tažení. V jeho případě nejde o krvavé události, jež by byl rozpoutal, ale o přírodní katastrofu, která mu spadla do klína. Octl se ve správnou dobu na správném místě – podobně jako hrdina z předválečné filmové komedie U nás v Kocourkově (hlavní roli v ní hrál Jan Werich, pamatujete si?).
Pan Babiš a jeho spolupracovníci (včetně prof. Prymuly) na tomto základě vybudovali svébytnou ideologii, jíž se my ostatní chtě-nechtě, volky-nevolky přizpůsobujeme.
Ideologie
Základem je jakási chvástavá hrdost našich lídrů nad dosavadním průběhem: Dokázali jsme „to“! Zvládli jsme „to“! „My“, to znamená pan Babiš a ovšem i my ostatní, kteří jsme se k tomu nachomejtli, seřazeni za ním jako kdysi pracující za Stalinem na (již zbořeném) pomníku. Naši jednotu symbolizují hranice zavřené zvenku i zevnitř a roušky, které nám nasadili (jistě, obojí mají i jinde, ale zrovna tohle „to“ sotva někdo přijal v takové široké a nedůstojné podobě). Pohled na onáhubkované duchovní před prořídlými řadami onáhubkovaných věřících na bohoslužbách je pars pro toto. Dva symboly úslužnosti a izolace.
Ideologie „toho“, v čem dnes žijeme, je trochu podobná té, kterou jsme zažívali v letech 1948–1989. Jen nepřítel tentokrát není personifikovaný (imperialisté a buržoazie), ale rozpoutaný přírodní živel: koronavirus.
A jako obvykle, my Češi jsme zase jedničky. Nesmíme jen usnout na vavřínech: nepřítel, podobně jako kdysi buržoazie a imperialisté, není úplně zdeptán. Může se vzchopit a nečekaně udeřit: hrozí „druhá vlna“. Proto neochabujme v bdělosti.
Vedoucí síla ve společnosti. Vědecký světový názor
Stejně jako kdysi máme své vůdce: jsou teď jimi pan Babiš a jeho epidemiologický tým. Neopírají se o nějaký zákon na ochranu republiky, ale o Zákon o veřejném zdraví (zák. č. 110/1998 Sb.). To je jisté novum, ale zase ne až tak úplně. Boj opět, jako kdysi, stojí na vědeckých základech (nezapomínejme, že marxismus-leninismus byl „vědecký světový názor“). Věda dnes, stejně jako tenkrát, znamená vědět už napřed, jak to všechno bude.
Nechci vůbec popírat, že leccos z toho, co se v koronavirové krizi udělalo, bylo nutné a potřebné (ostatně dělali to i všichni kolem nás). Jen neměli takovouhle vyčůranou sebechvalnou a mesianistickou ideologii.
„Vědeckost“ působí omračujícím způsobem ve chvíli, kdy „laik“ potichu přistoupí na to, že je vlastně pitomec. Tam, kde jde o společenské problémy, to jest koneckonců o otázky svobody a demokracie, přitom platí, že názory odborníků je třeba brát vážně, ale zároveň taky kriticky. V těchto věcech jsme kompetentní všichni – my občané, my laici, my veřejnost, my lid. Součástí tohoto kolektivu jsou i odborníci, ostatně ani oni nejsou žádná jednolitá masa: leckdo z nás je v tom či onom smyslu odborník, jenže každý na něco jiného, a zároveň všichni dohromady máme právo mluvit do všech věcí, týkajících se svobody a demokracie.
Vědecké názory, zejména tam, kde mají zjevný, silný a bezprostřední dopad na život společnosti, jistě nesmějí být ignorovány. Nesmějí být ovšem ani diktovány. Svobodná a demokratická společnost nemůže přehlížet nebezpečí, v nichž žije a na něž odborníci upozorňují. Nesmí však jít až tak daleko, že by se přitom sama zlikvidovala.
Vposledku ovšem nejde o epidemiology, ale o politiky
Mluvit o „panu Babišovi a jeho epidemiologickém týmu“ není úplně přesné. Naší společnosti ani náhodou nevelí žádní epidemiologové. Rozhodují politici, „epidemiologové“ (omlouvám se, nejde mi o profesi, ale o vznikající společenskou třídu) jsou, jak je to v odborných profesích vzhledem k názorové různosti běžné, i vyměnitelní. Pro politické představitele našich dnešních Nových pořádků (Babiše, Zemana, Hamáčka, Okamuru, Filipa a další) to tak docela neplatí. Mají formálně vzato svou nepopiratelnou legitimitu: zvolili jsme je (jistě ne všichni a ne všechny najednou, ale každého většinou k získání legitimity potřebnou). A mají zrovna dnes díky kalamitě důvěru veřejnosti. Plyne z obav a strachu, dílem pochopitelných, dílem uměle živených (mnoho politiků rádo využije pokušení zlepšit si své Pí Ár!).
Z toho důvodu je směšná představa, že by u nás mohli nějaký teror zavést „epidemiologové“. Kdyby se ovšem na něčem dohromady shodli politici, vybavení jistou důvěrou a legitimitou (např. Babiš, Zeman, Hamáček, Okamura a Filip), bude situace o dost vážnější. Zvlášť když se tak stane ve vyděšené společnosti. A nějaký poslušný epidemiolog jako koření do polívky se pak taky najde.
Jenže když má někdo nebo něco v tu či onu chvíli jakousi legitimitu, neznamená to ještě, že si ji zaslouží a že ji má napořád. Demokratické systémy zajišťují, aby legitimita neprávem získaná mohla být legitimní cestou zase odňata. Nejde o to, komu se podařilo pod svůj prapor shromáždit v danou chvíli co nejvíc lidí. Jde o to, co je správné a spravedlivé, a o víru, že lidi je možné o tom, co je správné a spravedlivé, přesvědčit. Demokracie je mechanismus, který ulehčuje, aby se čas od času z těch prvních stali poslední a z posledních první. Doba k tomu u nás dnes velmi nazrála. Demokracie tohoto typu nám tu však zrovna teď bohužel příliš nefunguje.
Na závěr už jen pár poznámek
To jest pár poznámek dílčích, ale nikoli bezvýznamných, dokreslujících „to“, v čem dnes žijeme.
Za prvé: soudní moc ani Senát nás nezachrání. To, že je Senát část legislativy, kterou Nové pořádky zatím nemají pod kontrolou, je zjevné a významné. Nicméně Senát je s výjimkou ústavních změn poměrně snadno přehlasovatelný a nepředstavuje žádnou politicky jasnou opozici k Novým pořádkům – spíš jen jakýsi zbytek chaosu, který k demokracii sice nutně patří, ale není její podstatou: z pouhého chaosu nikdy nic rozumného nevykvete.
Soudní moc nemůže sama vzdorovat v situaci, kdy exekutiva a veliká část legislativy je v rukou Nových pořádků. Čerpá svou sílu a autoritu nikoliv ze „zákonů“ an sich, ale z vůle lidu, lidí, kteří zákony respektují, berou je za své a řídí se jimi. Pokud tu nejsou, je soudní moc bezmocná. Už jenom kouzla a čáry, které provedl pan Vojtěch (v pozadí s panem Babišem) s nynější faktickou náhradou Zákona o bezpečnosti Zákonem o národním zdraví (nikdo tentokrát ani neškytl), svědčí o takovém všeobecném pohrdání zákony a zákonností, že je soudní moc v koncích. Nepředstavuje žádnou organizovanou politickou sílu. Je funkční jen pohromadě s exekutivou a legislativou, zatímco exekutiva a legislativa se dokážou bez soudní moci obejít; jenom pak už nejde o žádnou demokracii.
Toť „to“, v čem dnes žijeme.
Za druhé: vykrucování s Maďarskem a Polskem. Je zjevné, že situace v obou těch zemích, pokud jde o svobodu a demokracii, je bídná. U nás je to ovšem stejné, ne-li horší. Selhaly (podobně jako v Maďarsku) nejen vláda, ale i opozice: nedokáže se opřít o veřejnost, o lid, ale jen a jen o Evropskou unii. A to je v tuto chvíli málo. Žádná EU není (nikdy, a zvlášť v dnešní krizi) schopná poskytnout opozičním politikům v ČR, Maďarsku a asi ani v Polsku dostatečnou oporu proti vlastní nepřesvědčené veřejnosti.
Česká opozice nikdy neměla na to, aby se nahlas přihlásila k programu Antibabiš, Antizeman, odporu vůči Novým pořádkům. Zvlášť rozvratnou úlohu přitom plnili a plní publicisté havlovských médií (Aktuálně.cz, Hospodářské noviny, Respekt ad.).
Za třetí: odvádění pozornosti od našeho hlavního problému. Mám na mysli zejména odstranění Koněvova pomníku, přejmenování náměstí před ruskou ambasádou, pomníček padlým vlasovcům v Řeporyjích, případ „ricin“. Rusové se toho s chutí chytili.
Jistě, Rusku není vůbec nic po tom, jak se u nás jmenují náměstí, kde a jaké stojí pomníky. A informace o tom, zda někdo ohrožuje na životě české politiky, musí kompetentní orgány prověřovat (jen by ty informace neměly být v průběhu prověřování vykecány).
Vnitřní politický rozvrat a zhroucení české demokracie Rusům velmi hraje do karet. V současné situaci je na tom západní společenství podstatně hůř než Rusko v jednom smyslu: koronavir není pohroma typu španělské chřipky nebo středověkých morových pandemií. Stabilitě západních demokracií ovšem způsobil daleko vážnější problémy než Rusku, které žije stále v politické době kamenné.
Odstranění Koněvova pomníku (jistě správné, jen dost opožděné) se odehrálo v době, kdy se zdálo, že Rusko bude příliš zaměstnáno současnou krizí. Není to pravda, příliš zaměstnaní jsme my. Přejmenování náměstí před ambasádou má příliš zjevně charakter provokace (bylo koncipováno podle vzoru USA, což není úplně vhodná analogie; a v Praze je spousta náměstí, která mohla nést jméno Borise Němcova). A upřímně řečeno, chápu složitost případu ROA, ale leckdo může mít problém s tím, dívat se na vojáky ROA jinak než jako na zrádce, přes spoustu různých polehčujících okolností.
Česká republika je nyní v situaci, kdy jí z logiky věci nezbývá nic jiného než hájit svá práva pojmenovávat si ulice a náměstí, stavět a bourat pomníky bez ohledu na mocenský diktát zvnějšku, zvlášť ze strany tak vykřičené a odpudivé, jako je ta ruská. A Rusové nemají co vyhrožovat monstrprocesy s českými politiky. Zároveň iniciátoři akcí nechtěně, ale účinně odvedli pozornost od základního tématu, zneužití koronavirové epidemie babišovskými Novými pořádky k bourání české demokracie, na notu hrdinného odporu proti ruské agresivitě.
Shrnutí
„To“, co dnes u nás zažíváme, není žádné promyšlené spiknutí proti svobodě a demokracii. Prostě se to tak nějak semlelo a hlavní roli hraje naše vlastní indolence. Není to stejné jako to, co jsme zažívali v letech 1945–1989, jen srovnatelně hnusné. Dějiny se tentokrát, jak zní pěkný Marxův postřeh, opakují jako fraška. Tváří v tvář takovému směšnému maléru má každý našinec snahu se ze všeho nějak vylhat: já za to ani trochu nemohu! Ale jak je přitom možné, že něco podobného jako „to“, v čem nyní žijeme, něco, co ve slušném a svobodném státě u moci za žádných okolností být nesmí a čemu je třeba ze všech sil politicky vzdorovat, se u nás dostalo k politické moci zcela bez odporu a formálně vzato legitimní cestou?
Vracím se tedy k začátku a shrnuji: Sami můžeme za to, že jsme se znovu nechali zavřít v této zemi jako čuňata v ohradě. Některým lidem to zjevně vadí (viz spontánní setkání na hranicích, zejména tam, kde stála kdysi železná opona). Držím jim palce. Není jich mnoho.
A nechali jsme si nasadit roušky. Přesněji řečeno dopustili jsme, aby se opatření, které snad někdy a na omezenou dobu může mít smysl, stalo podobně nedůstojným symbolem stádní loajality jako za totáče mávátka a praporky na prvomájových průvodech.
Benjamin Franklin kdysi napsal (připomněli to před nedávnem na ČRo Plus): „Ti, kdo se vzdávají základních svobod, aby získali trochu dočasného bezpečí, si nezaslouží ani svobodu, ani bezpečí.“ (A já jen doplňuji: a taky nakonec o obojí, tj. jak o svobodu, tak o tu trošku dočasného bezpečí, přijdou.)
Proboha, vzpamatujme se.
