Kniha Bohumila Doležala „V zemi babišismu a buranokracie“ byla vyprodaná během několika dnů. Nyní je v prodeji dotisk a při této příležitosti vznikl rozhovor, ve kterém s předsedou Klubu na obranu demokracie hovoříme nejen o knize, ale také o současné politické situaci nebo o dopadech výsledků krajských a senátních voleb. Knihu si můžete objednat na e-shopu FORUM.

Kniha mapuje texty z uplynulých sedmi let a zejména na začátku jste byl jedním z mála, kdo změnu, která nastala kolem roku 2013, otevřeně popisoval. Jak se to během let změnilo?

Odpověď je jednoduchá: změnilo se to k horšímu, a to výrazně a setrvale. Ze všech stran se přitom ozývá: nic se nebojte, nechumelí se! Nejen ze strany „občanské společnosti“ a její mediální lobby (Respekt, Aktuálně.cz, Hospodářské noviny ad.) a veřejnoprávních médií, ale i ze strany těch, co by měli dělat Novým pořádkům politickou, demokratickou opozici a které protagonisté Nových pořádků vytrvale a úspěšně rdousili. Vše vyvrcholilo tím, že proti Miloši Zemanovi nastoupil prezidentský kandidát, který se proti němu odmítal tvrdě profilovat, a tak se mu podařilo prohrát zápas předem skoro vyhraný. Teď je tu ideologie „Spojme se všichni dohromady, jinak se proti Babišovi neprosadíme!“. Úplně by stačilo, kdyby tu pro začátek byla aspoň jedna strana, třeba jen s podporou 5 %, která by se jasně, tvrdě a vytrvale profilovala nejen proti Babišovi, ale proti Novým pořádkům jako celku. Bohužel, když to někdo dělá, jeho straničtí přátelé ho nakonec úspěšně vyštípou, aby jim nekazil image. Fuj.

Asi nejčastější otázkou čtenářů a zastánců polistopadového vývoje, který nazýváte „Starými pořádky“, je, co by se v aktuální situaci mělo dělat, aby se situace zlepšila. Jak byste na tuto otázku odpověděl?

Název si vymyslil Babiš, nerad bych mu bral zásluhy. Odpovědět na otázku je pro mne těžké, politický komentátor se vlastně nemá zabývat vytvářením politického program pro neexistující stranu. Můžu jenom zcela obecně říci, a to jako volič (voliči jsme všichni): chybí mi někdo, kdo by zcela jasně a otevřeně řekl, že v letech 2013 až 2020 jsme si z blbosti úspěšně zničili demokracii, která nám po listopadu 1989 vlastně nezaslouženě spadla do klína. A dali jsme svou důvěru lidem, kteří si ji ani trochu nezaslouží. Proto pryč s Novými pořádky, obnovme polistopadovou demokracii. Bude to chtít pot, slzy a doufejme, že nic víc.

Je skličující, že kterýkoli politik, jenž se o něco takového aspoň v náznaku pokusil, si mohl být jistý, že po něm půjdou jak jeho straničtí kolegové („kazí nám pověst“), tak verbální hlasatelé demokracie prosycené Pravdou, Láskou a Morálkou, všechno s velkými písmeny.

V roce 2019 se zdálo, že se přece jen našlo mnoho lidí, kteří si uvědomují, jak závažná je situace České republiky. Pak ale přišla pandemie koronaviru. Jak moc strach a různá opatření nahrávají Andreji Babišovi a jeho spojencům?

Jistě, těch lidí byla plná náměstí, byly jich statisíce. Problém nevidím v tom, že by poté lid dostal strach před chorobou, a bylo po všem. Je zajímavé, co se u nás všechno svádí na lid! Kdysi, po roce 1968, ho obvinili, že prodal svobodu za mísu čočovice dr. Gustávu Husákovi! Jenže problém tenkrát i teď je v tom, že to, co bylo lidu předloženo na náměstích dejme tomu roku 2019, nebylo tak trefné a naléhavé, aby mu to stálo za to překonávat strach (strach máme čas od času všichni, kdo tvrdí, že nemá strach nikdy, je buď podvodník, nebo je třeba se mu na dálku vyhnout). Vina nikdy není v lidu, ale v elitách, které jej (např. na náměstích) oslovují. Ač se to nezdá (zvlášť když mají velkou hubu), i ony jsou lid, jen mají větší zodpovědnost, kterou na sebe dobrovolně vzaly.

Kdybyste měl vybrat jeden text z vaší knihy, u něhož byste byl rád, aby si ho každý přečetl, který by to byl?

Těžko říci, musil bych asi udělat nějaké resumé ze všech článků. Pro jednoduchost tedy vyjdu z toho, že čtenářsky nejúspěšnější z nich byl ten o nesmyslnosti zachraňování „holého života“ (jedná se o komentář „Kdo se vzdá svobody na čas, vzdává se jí navždy“, který vyšel v deníku FORUM 24 dne 15. dubna 2020 – pozn. red.). To je asi základní věc.

Jste předsedou Klubu na obranu demokracie. Co je smyslem jeho činnosti?

Založili jsme ho s přáteli v půlce roku 2013, když se plně rozjelo běsnění Velké protikorupční revoluce. Nechtěli jsme zakládat nějaké politické hnutí. Měli jsme jen dojem, že je třeba pro obnovu demokracie dělat ještě něco o trochu víc než psát komentáře a angažovat se jen příležitostně. Pořádali jsme čas od času, tak třikrát čtyřikrát ročně, diskusní večery (nakonec za účasti cca 100–150 lidí, větší diskusní večer nemá smysl, to už pak je tábor lidu) a občas jsme vyšli na veřejnost s nějakým textem, pod nějž jsme sbírali podpisy. Zpočátku těch podpisů byly stovky, později tisíce. Navázali jsme tak kontakt s poměrně velkým okruhem lidí. (Naopak pořádat demonstrace nebylo naší ctižádostí, všichni nemusí dělat demonstrace.) Nechci zastírat, že události posledních osmi měsíců (víceméně výjimečný stav s různými „vlnami“ mimořádných opatření) pro nás znamenají určitý problém. Myslím, že v tom nejsme sami. Musíme se s tím vyrovnat.

Co podle vás pro vývoj situace znamenají krajské a senátní volby?

Vzhledem k tomu, že už proběhly, mohu říci, že nic moc důležitého: je to jen jakási informace o rozložení politických sympatií ve veřejnosti, poměrně nevýrazná. To, na čem bude záležet, je pořád před námi.

Myslíte si, že utvoření volebních koalic (spíše dvou než jedné) může pomoci příští rok demokratické opozici k porážce Babišova ANO?

Já o tom už vlastně mluvil. Chápu, že koalice jsou v krajích nezbytné. Problém je v tom, že široké koalice nebudou už vzhledem ke své šíři moc efektivní. Octnou se v nich i strany nového typu (proti těm „starým, zkostnatělým, standardním“ ap.). Třeba ty, které zdůrazňují, že sdružují jen samé nezávislé osobnosti, a pokud některé z nich jsou snad trošku závislé, jsou to pouzí starostové. Ještě daleko děsnější případ jsou ti, kteří se oportunisticky svezli na vlně Protikorupční revoluce, vzali si za cíl kompromitaci a zničení starých zkostnatělých stran a před časem se ve volební kampani zabývaly mj. tím, koho dají zavřít (prý to byl jen žert: v naší zemi s její minulostí jsou to mimořádně blbé žerty). To, čeho je do budoucnosti (tedy ve volbách příští rok) třeba, je: obnovit polistopadovou demokracii, postavenou na politické politice. Od našich slovenských sousedů se můžeme v mnohém přiučit, ale politická uskupení typu „Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti“ k tomu inspirativnímu zrovna nepatří.

Jak hodnotíte rozhodnutí Mikuláše Mináře z Milionu chvilek založit vlastní hnutí?

Je to smutný pozdní květ Pravdy a Lásky. Zpočátku chtěli z pozadí dirigovat politické strany s tím, že jim budou dávat úkoly a sami přitom neponesou odpovědnost. Teď, když jejich nejúčinnější zbraň (masové demonstrace jako forma nátlaku mj. na „standardní“ demokratické politické strany) je na dobu neurčitou vyřazena ze hry, rozhodli se, že využijí politický kapitál, který nashromáždili (je poměrně velmi slušný, ale bude-li dlouho takříkajíc v trezoru, zplesniví), aspoň k tomu, aby se „zestandardnili“. Jediný důsledek bude, že sice připraví ostatní o něco podpory (asi ne o moc), ale sobě žádnou nezískají. Je to málo důstojná forma politického bukanýrství.