V úterý 23. února mne pozvali do ČT k jakési malé debatě u příležitosti čtvrtstoletí od rozpadu Občanského fóra. Sám bych si na to výročí asi ani nebyl vzpomněl. Rád bych dodatečně shrnul všechno, co se mi při přípravě na mé vystoupení vybavilo.

Minulý týden jsme vzpomínali výročí dne, kdy se v roce 1991 rozpadlo Občanské fórum, střechová politická organizace, jež určovala politický život v prvním krátkém období obnovené české demokracie. Zazněly přitom otázky, zda Občanské fórum nemělo skončit dřív (například hned po svobodných volbách v létě 1990), nebo zda naopak neměla být doba, po niž ovlivňovalo český politický život, delší (např. celé řádné čtyřleté volební období počínaje létem 1990).

Myslím, že takové otázky jsou, jak říkával Václav Klaus, úplně špatně položené: OF totiž nemělo vůbec vzniknout. Neblaze předznamenalo další vývoj české demokracie a jistě nechtě přispělo i k jejímu marasmu a rozkladu, který započal v letech 2012–14 a pokračuje i dnes.

Český disent – přesněji řečeno jeho rozhodující, havlovská část – byl zoufale nepřipraven na hluboké politické změny, které přivodilo zhroucení brežněvovského komunistického systému v SSSR. Že se zcela vyčerpal, bylo jasné už od nástupu Gorbačova k moci (a bylo to jasné i ruským politickým elitám). V roce 1989 se bez zjevného ruského odporu dovršily zásadní politické změny v Maďarsku a v Polsku, v druhé půli roku se nejprve sesul (zase bez zjevného ruského odporu) loutkový režim v tzv. NDR a v říjnu i ten v Bulharsku.

Havel a jeho nejbližší spolupracovníci to ovšem nebrali vůbec na vědomí: v srpnu za hloupých řečí o „nedozírných následcích“ a možném krveprolití (kdo by si nevzpomněl na nebožtíka generála Svobodu!) fakticky paralyzovali pokusy o organizované veřejné vystoupení v den výročí 21. srpna (přitom nemělo jít o stavění barikád, ale o tichý politický protest). Pro byly Demokratická iniciativa, Hnutí za občanskou svobodu a další disidentské skupiny. V říjnu odmítli návrh Demokratické iniciativy na vytvoření „Koordinačního výboru československé politické opozice“ s tím, že je předčasný. A počátkem listopadu se soustřeďovali na přípravu „Dne lidských práv“ 10. prosince, kde chtěli v rámci povolené demonstrace prezentovat své materiály k  lidským právům.

17. listopad proto havlovské neformální a politicky nijak nestrukturované vedení disentu zaskočil. Důsledkem byl vznik „Občanského fóra“ pod zároveň ambiciózním a nesmyslným heslem „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“. Pro uskupení, která chtěla být „pro straníky“, tedy pro standardní politické strany, byla v jeho rámci vyhrazena jakási králíkárna, aby příliš nepřekážela.

Občanské fórum stavělo na velké a spontánní vůli české společnosti po zásadních politických změnách, v nichž by se měla uskutečnit politická svoboda, demokracie a suverenita našeho státu. Zároveň však od počátku bohužel sloužilo jako servisní organizace Václava Havla a jeho blízkých spolupracovníků. V jeho základě stála představa o instituci založené ad hoc, opřené o osobnosti (k panoptiku ranně polistopadových osobností patřili od počátku např. i Václav Klaus nebo Miloš Zeman).

Instituce měla k dispozici aparát (včetně okresní úrovně), ale žádné členstvo, které by ji případně mohlo korigovat. Manipulativní účel takového uspořádání je zcela zjevný, stejně jako to, že ve vznikajícím demokratickém prostředí se nic podobného nedalo trvale udržet. A tak se nakonec celé organizace záhy zmocnil Václav Klaus.

Zároveň nekoordinovaně probíhala „prvotní akumulace politického kapitálu“: rozdělování více i méně významných politických postů zákulisní, kabinetní cestou, přičemž slovo Václava Havla mělo velkou, ne-li přímo rozhodující váhu. Podotýkám, že tak získali výhodnou startovní pozici i jeho pozdější velcí soupeři Václav Klaus a Miloš Zeman. Oba se liší se od Havla tím, že je na oběžnou dráhu politiky vynesl on – kdežto Václava Havla vynesla „revoluční vlna“.

Za zmínku stojí ještě jakási nepsaná, ale sdílená ideologie, pod níž se to vše dělo: český disent po řadu let vytrvale a statečně vzdoroval komunistickému režimu, a má prý proto morální právo vést k demokracii českou společnost, která v minulosti uzavřela nepsanou smlouvu s husákovským režimem a za cenu klidu a hmotných výhod se zřekla odporu a vyšších ideálů.

Ta ideologie je při budování demokratické společnosti neudržitelná, protože jednak zpochybňuje rovnoprávnost těch, kteří do demokratického procesu vstupují, a jednak je směšné očekávat, že takto hodnocená veřejnost bude své nové představitele bez dalšího podporovat, tj. volit. Proto hned volby v roce 1992 znamenaly pro havlovský disent velikou prohru. OF ovšem vzalo fakticky za své o rok dříve.

Nedostatky Občanského fóra nebyly důsledkem zlé vůle jeho tvůrců: bylo to politické selhání, projev nepřipravenosti a politické neschopnosti. To selhání však trvale poznamenalo naši polistopadovou demokracii a přispělo k dnešnímu politickému rozvratu.

Jistě, každá nová, nezvyklá, překvapivá politická situace, zvlášť když má „globální“ dopad jako ta z konce osmdesátých let, vede k tomu, že její účastníci dělají nutně chyby, často vážné chyby. Nejde o to je démonizovat, ale přesně pojmenovat, abychom se jim do budoucna vyhnuli.

Přitom je zajímavé, že například dnešní Babišovo ANO v některých ohledech Občanské fórum velmi připomíná: například okázalým zdůrazňováním „nepolitičnosti“ (vzpoura obyčejných lidí proti politikům, kteří nemakali a kradli), plejádou „osobností“, které pan Babiš za sebou shromáždil, i poměrně slabou členskou základnou (jistě, na rozdíl od Občanského fóra ANO nějaké členy má).

Není tedy možná náhoda, že někteří dnešní Havlovi následovníci sice nemají problém například s kritikou Miloše Zemana, ale vůči Andreji Babišovi jsou podivuhodně tolerantní: je prý třeba dát mu šanci.

To je ovšem omyl. Pan Babiš svou šanci už dávno dostal. Lépe řečeno vzal si ji. A cestu mu otevřelo i selhání Václava Havla a jeho následovníků.

Další články Bohumila Doležala si můžete přečíst v jeho internetovém politickém zápisníku Události.