Bohumil Doležal: Problém spropitného v našem dnešním revolučním světě

()

Nedá mi to a musím se ještě malou poznámkou vrátit k pondělnímu rozhovoru Babišových novin s jejich majitelem. Věc je tentokrát obecnější a pana Babiše se vlastně týká spíš okrajově. Řeč tam přišla i na spropitné ve vztahu k zákonu o elektronické evidenci tržeb (EET), a oligarcha v té souvislosti prohlásil: „Pokud spropitné zůstane zaměstnanci, v rámci evidence tržeb se neeviduje, ale samozřejmě podléhá dani z příjmů fyzických osob u zaměstnance. Pokud je však příjemcem spropitného podnikatel, jedná se o příjem ze samostatné činnosti, který podléhá evidenci tržeb a zároveň by se měl řádně zdanit. V takovém případě by tedy měl podnikatel zaslat správci daně údaje o evidované tržbě a vystavit zákazníkovi na spropitné účtenku.“

Na předlistopadový režim vzpomínám jen v tom nejhorším a nehodlám na tom nic měnit. Ale tohle snad s režimem souvisí jen velmi málo: Když jsem v době svého mládí přišel do hospody, zaplatil a dal vrchnímu tuzér, rozhodoval jsem o jeho výši sám a dával jsem mu ho zcela svobodně s tím, že si s ním stejně svobodně udělá, co uzná za vhodné. Byla to záležitost zároveň velkorysosti, důvěry a (hlavně) svobody na obou stranách. Byl to v těch strašných poměrech zbytek normality, se kterou (ač se velmi snažili) nakonec bolševici nedokázali nic udělat. Stát se zrovna do tohohle nijak nepletl, protože na to nějak neměl. A bylo to OK: je spousta věcí, a to také, ne-li hlavně v běžném každodenním životě lidí, do kterých se stát plést nemusí, konec konců ani nemá, a když budeme důslední, tak taky nesmí. Stát, který nestojí na svobodě, velkorysosti a důvěře, může sice hlupákovi připadat jako vzor pořádku, ale ve skutečnosti je to předobraz pekla.

Stručně řečeno (beru to čistě ze svého osobního sobeckého hlediska, z hlediska dárce): Za totáče jsem měl jistotu, že se v hospodě, když platím za guláš a dvě piva, při placení mezi mne a vrchního nepostaví Husák a neukradne mi z mého tuzéru (ten tuzér byl můj, já jsem ho dával a svobodně jsem rozhodl o jeho výši) korunu padesát.

Dnešní doba, její technické vymoženosti a lidé, kteří je využívají nebo zneužívají, tuto moji svobodu, možnost být velkorysý a projevit někomu důvěru, vlastně omezily. Přesněji řečeno, zdanily mi ji. Jistě, mám pořád možnost platit v hotovosti – ale kdo ví, jak dlouho to v dnešním divoce se vyvíjejícím světě ještě půjde. A platit kartou, tedy tou bezkontaktní, je přece tak pohodlné a jednoduché! Přitom si nevšímáme, jak se tím jednoduchým úkonem náš svět zároveň stává nesvobodnějším a nelidštějším.

Nejde mi o svobodu velkých firem a korporací, o svět desítek milionů až miliard korun. Tenhle svět, svět pana Babiše, je mi úplně vzdálený a upřímně řečeno (vím, že je to nespravedlivé, tedy aspoň v některých případech), trochu se mi hnusí. Jde mi o náš svět, o svět obyčejných čičmundů, kteří nechtějí být kráceni ve svých svobodách, ve schopnosti důvěry a v možnosti být velkorysý. V pětikorunách a desetikorunách. Na těchhle maličkostech, a na ničem jiném, stojí svoboda a demokracie. A bránit svobodu, důvěru a velkorysost můžeme hlavně tady.

A abych se vrátil k současné době a Novým pořádkům, s nimiž to souvisí zprostředkovaně (pan Babiš si ani EET, ani platební karty nevymyslel), ale souvisí. Revoluční babišismus stojí na dvou nepsaných zásadách. První jsem tu už dříve zmínil: Každý je na prodej a všichni se dají koupit. V oblasti, o níž jsem tu mluvil, se uplatňuje druhá: Všichni kradou a všechny je třeba hlídat.

Je zjevné, že tento jednoduchý systém dvou zásad vychází z osobní zkušenosti jejich tvůrců a ze způsobu uvažování „podle sebe soudím tebe“. Svět, kde platí obojí, je ovšem peklo. Na peklo ale dnes skoro nikdo nevěří (já ano), a proto si ani nikdo nevšímá, jak náš nynější, skutečný a nedokonalý svět do toho pekla pomalu a nepozorovatelně zapadá.

Slušný, svobodný lidský svět nestojí ani na pořádku, ani na zásadě padni komu padni, ale na svobodě, důvěře a velkorysosti. Věřím, že spoustě čtenářů se to nebude líbit, zvlášť v dnešní hysterické době. Rád bych je proto závěrem jen tak mimochodem upozornil:

Náš národ vyniká tím, že má o sobě naprosto neuvěřitelně, nesmírně dobré mínění (a vůbec o tom přitom neví). Tak je například za jakýsi český národní typus považován dobrý voják Švejk. Přiznám se, že mám na rozdíl od jiných českých intelektuálů tu knížku docela rád (kdysi dávno, ještě coby literární kritik, jsem se jí trochu zabýval), a musím konstatovat: Přinejmenším úplně stejně oprávněně se dá říci, že český národní typus je jiná její významná postava, totiž poručík Dub. V tezi „pořádek musí být“ vystupuje velmi výrazně do popředí. Zejména pro boj s revolučním babišismem je tedy důležité: Bojujme s poručíkem Dubem v nás! Jinak nás babišismus přemůže.

Další články Bohumila Doležala si můžete přečíst v jeho internetovém politickém zápisníku Události.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]