Bohumil Doležal: Proč je třeba zavřít Nečase

ČTK

Bývalý český premiér Petr Nečas | FOTO: ČTK

Vstupujeme do období trojích voleb: nejprve na podzim do krajských samospráv, pak příští rok do Poslanecké sněmovny PČR, a konečně napřesrok do té prezidentské. Jejich výsledky tak či onak uzavřou převratné události posledních čtyř let, které od základů proměnily českou politickou scénu. Jejich osou bylo rozsáhlé a zatím velmi úspěšné tažení politicko-ekonomicko-mediálního impéria Andreje Babiše za dominanci na české politické scéně.

Před nedávnem započal útok, jehož cílem je přerozdělení mocenských pozic ve státě ve prospěch Babišova ANO: týká se „silových“ rezortů. Jde především o vše, co souvisí s probíhající reorganizací policie ČR.

Zároveň je ovšem třeba vyřídit jeden podstatný nedodělek z roku 2013. Obrovitou spektakulární policejní akcí především na úřadu vlády ČR se tehdy rozjela likvidace údajné korupční hydry, která měla prorůstat českou politikou a zasahovat i do policie a justice. V důsledku rozsáhlého policejního vyšetřování padla vláda a následně došlo k velkým změnám v nejvyšších patrech české politiky. Vyšetřování mělo tři větve: údajné zneužití vojenského zpravodajství, případ „poslaneckých trafik“ a zásahy „kmotrů“ do politiky. Nic z toho nebylo dosud dovedeno k pravomocnému soudnímu rozsudku. Přitom nejzávažnější případ, „poslanecké trafiky“, do něhož zasáhl svým rozhodnutím hned v roce 2013 Nejvyšší soud ČR, vyústil v trestní stíhání expremiéra Petra Nečase, na nějž se rozhodnutí NS nevztahuje. V roce 2014 bylo proti němu vzneseno obvinění a v dohledné době se případ má dostat před soud.

Andrej Babiš a jeho oligarchické impérium má přitom ve svém mocenském tažení významnou podporu ve státních zastupitelstvích (zejména v tom olomouckém, kterého se reorganizace policie nepřímo, ale silně dotkla v souvislosti se změnami v ÚOOZ), v médiích spojovaných s odkazem Václava Havla (Respekt, Aktuálně.cz ad.) a v různých nezávislých iniciativách, zejména v těch, které se orientují na boj proti korupci. Podpora je ovšem nepřímá: tito lidé se nehlásí přímo k revoluční ideologii nastolování Nových pořádků, jejich ideologie je tzv. nechumelismus: nic významného se neděje, česká demokracie funguje normálně dál, a změny, o nichž jsme mluvili, jsou součástí tohoto normálního vývoje. Tato ideologie je projevem dosti nechutného cynismu.

„Případ Nečas“ je přitom mimořádně významný: pokud by se koncepce procesu dotáhla až do konce a expremiér byl odsouzen, znamenalo by to, že bude do budoucna precendentem ochromeno svobodné rozhodování v parlamentu a nebývale se zvětší moc policie a státních zastupitelství v ideologických a politických záležitostech.

Co se vlastně stalo

Obvinění, obžaloba i rozsudek by měly být v souladu s tím, co se v inkriminované době opravdu dělo: o co tedy šlo v nejvyšším patře české politiky v pozdním létě a na podzim roku 2012?

Po rozpadu Věcí veřejných ztratila Nečasova vláda v Poslanecké sněmovně jasně definovanou většinu. Nemohla se příliš spoléhat ani na poslance strany Lidem, odštěpené z Věcí veřejných (a na její předsedkyni Karolinu Peake), ani na vlastní lidi. V takovém prostředí se totiž hojně rojí tzv. rebelové (jak se u nás jinotajně a příliš slušně říká), kteří by rádi slabosti vlády využili. Podobná situace vznikla ostatně už v roce 2009 před pádem Topolánkovy vlády, která byla tehdy v podobné situaci jako později ta Nečasova. Teď se v ODS vylíhli nejprve tři „rebelové“, poslanci Petr Tluchoř, Marek Šnajdr a Ivan Fuksa. Postavili se proti vládnímu „úspornému balíčku“, jehož hlavní součástí bylo solidární zvýšení sazby daně z příjmu pro lidi s vysokými příjmy a zvýšení obou sazeb DPH. Vláda tak reagovala na hospodářskou krizi. Jejich pohnutky byly ideové (byli proti takovému zvyšování daní a mohli se zjevně o přít i o jistou podporu tehdejšího prezidenta) a zároveň měli i osobní politické zájmy (rádi by byli posílili své postavení ve straně – např. Tluchoř před časem přišel o vlivnou funkci předsedy poslaneckého klubu a Fuksa o křeslo ministra zemědělství). Posléze se k nim přidali ještě poslanci Radim Fiala, Tomáš Úlehla a Jan Florián. To bohatě stačilo k tomu, aby dostali premiéra Nečase pod silný politický tlak. Petr Nečas nakonec spojil hlasování o balíčku s hlasováním o důvěře vládě. Při něm se poslanec Fiala zdržel (nedal tak vládě důvěru) a vystoupil z ODS. Poslanci Úlehla a Florián změnili názor, balíček podpořili a vládu podrželi. Šnajdr, Tluchoř a Fuksa se vzdali mandátů, takže o zákonu ani o důvěře vládě vůbec nehlasovali. (Na jejich místo nastoupili náhradníci, kteří pak zákon odsouhlasili a důvěru vládě dali.) Šnajdr a Fuksa následně dostali místa v dozorčích radách, případně ve vedení firem se státní účastí; na podobné místo nastoupil „blízký spolupracovník“ Petra Tluchoře.

K tomu je třeba říci: za prvé, rozhodnutí všech tří poslanců má samo o sobě svou logiku: nechtěli podpořit návrh, s nímž nesouhlasili, zároveň jim ovšem věc nepřipadala natolik závažná, aby svým nesouhlasem přivodili pád vlády. Pokud chtěli tyto dvě věci (nesouhlas se zákonem a souhlas s pádem vlády) od sebe oddělit, nezbylo jim než obětovat poslanecký mandát. Ve hře jistě mohlo být a asi byly i další ohledy, ale ty nic nemění na legitimitě tohoto rozhodnutí a není možno jimi tu legitimitu problematizovat. Bylo to srozumitelné a veřejné vyjádření politického postoje. (Jen tak mimochodem: 16. června minulého roku se Ústavní soud usnesl na nálezu, který se sice meritorně týká úplně jiné věci – totiž výroků exposlance Chaloupky o Romech na Facebooku. A v něm stanovil, že podobně jako výroky poslance na Facebooku ani vzdání se mandátu není projevem v parlamentu. Tento závěr pootevírá na prahu procesu s Nečasem cestu k opětovnému otevření případu poslaneckých trafik a je prostě absurdní. Jistě, soudy nález musí respektovat, nic jiného jim nezbývá, ale veřejnost ho smí kritizovat).

Za druhé: pokud někdo tvrdí, že poslanci se vzdali svého mandátu za úplatek – místa v představenstvech a dozorčích radách firem se státní účastí (v Tluchořově případě dokonce ne pro sebe, ale pro známého!) – je projevem u nás dosti běžného, ale úplně nevěcného pohrdání politikou. Poslanecký mandát znamená velkou míru politické kompetence, odpovědnosti a politického vlivu. Je nepřevoditelný na peníze a nesrovnatelný s placenou funkcí ve vedení nějaké firmy. To, čeho se poslanci vzdali, je nesrovnatelně víc než nabyté funkce, které by mohly mít nanejvýš povahu jakéhosi změkčení jejich politického pádu.

A za třetí, což s tím souvisí: je podivné brát funkce ve vedení firem se státní účastí za pouhou prázdnou sinekuru. Ti lidé tam musí odvést nějakou práci, jistě velmi dobře placenou. Taky je úplně nevěcné hovořit o případném nedostatku odbornosti u těch lidí: když člověk pracuje v managementu nějaké firmy, nevyžaduje to např. zevrubnou znalost technologií, které se v ní používají. Nominovaní lidé musí být kompetentní především k tomu, aby byli schopni podílet se na řízení a přitom zastupovali zájmy státu, což je kompetence politická, nikoli „odborná“.

Ze všech těchto důvodů je „korupční“ interpretace „poslaneckých trafik“ falešná a vůbec nekoresponduje s tím, co se ve skutečnosti stalo. Navíc otvírá cestu ke kriminalizaci politiky, samozřejmě ne politiky jako celku, ale výběrově politických rozhodnutí, které momentálně nejsou pod fousy těm, co mohou vzhledem okolnostem zrovna rozhodovat o tom, co z politiky kriminalizováno být má a co naopak ne. Kriminalizace se stává použitelným politickým nástrojem. Zároveň je příznačné, že je to ten nejhorší, a k tomu ještě zlomyslný výklad toho, co se stalo: premiér ve snaze zachránit politický život svůj i své vlády se rozhodl podplatit „rebelující“ poslance místy ve státní správě, a oni se vzdali mandátů proto, aby umožnili svým nástupcům zákon schválit a vládu podpořit. Proč to tedy neudělali sami? Jistě, pak by byli opravdu hlasovali (aspoň ve věci úsporného balíčku) proti svému svědomí, jenže to by pak už nikomu nevadilo. Takovouhle zlomyslnou interpretací skutečnosti se podporuje ve veřejnosti dojem, že politika je svinstvo, a přitom se zároveň chtě nechtě opravdu sviňské politice otvírají dveře.

Nechci idealizovat premiéra Nečase a už vůbec ne poslanecké „rebely“. Chci jen protestovat proti stanovení norem, které jsou sice na první pohled vzorem morální krásy a mravního absolutismu, ale ve skutečnosti otvírají cestu tomu nejhoršímu mravnímu marasmu.

To ale není hlavní, klíčový problém této kauzy a zároveň celého korupčního běsnění, které v posledních letech zachvátilo českou společnost a stalo se vítanou ideologií pro podporu mocenských ambic různých politických šíbrů.

Podstata obvinění

Ve zdůvodnění obvinění, vzneseného vůči Tluchořovi, Šnajdrovi a Fuksovi, se praví: „Pokud jde o naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu přijetí úplatku podle §331 trestního zákoníku, orgány činné v trestním řízení jsou toho názoru, že obstarávání věcí veřejného zájmu je nutno vymezit jako obstarávání všech úkolů, na jejichž plnění má zájem celá společnost nebo alespoň větší skupina občanů. V tomto směru lze za nezpochybnitelné považovat to, že zájmem celé společnosti je to, aby poslanci v souladu s čl. 23 odst. 3 … Ústavy ČR jednali v souladu se svým slibem, kterým na svou čest slibují, že svůj mandát budou vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, a dále v souladu s čl. 26 … Ústavy ČR, podle něhož poslanci vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy.“ Ve stejném smyslu pak hovořil olomoucký vrchní státní zástupce Ištvan na tiskové konferenci 13. června 2013: „ … v souvislosti s výkonem mandátu poslance tří bývalých poslanců PS PČR bylo zjištěno, že konali nikoli v souladu s ústavním slibem poslance, ale ve vztahu ke konkrétnímu hlasování o vládní předloze zákona poté, co, jak shromážděné důkazy ukazují, jim s největší mírou pravděpodobnosti bylo přislíbeno konkrétní plnění, na které neměli nárok, nehlasovali o příslušném zákonu tak, jak jim poslanecký mandát ukládá, nýbrž se mandátu vzdali, čímž v důsledku umožnili, aby o předmětném zákonu hlasovali poslanci v pozici náhradníků.“

Tahle podivná kasuistika stojí na úplném překroucení smyslu ustanovení čl. 23 a 26 Ústavy ČR. Jde v nich o to, že nikdo, zejména žádná osoba ve významné mocenské pozici, nesmí poslance (a senátory) nutit, aby při hlasování o tom či onom poslouchali jeho příkazy. Jakýkoli pokus o podobný diktát mohou odmítnout s poukazem na to, k čemu je váže ústavní slib. Jistě, politika je kolektivní činnost a politik je v mnoha ohledech odkázán na svou stranu a své spolupracovníky. Pokud to považuje za nezbytné, má ovšem právo se odvolat na to, co považuje za zájem lidu, a na své svědomí, které mu velí v zájmu lidu jednat. „Orgány činné v trestním řízení“ (v tomto případě ÚOOZ a olomoucké VSZ) to, co stanoví č. 23 a 26 Ústavy, ovšem obrátily úplně naruby, a vyvodily si z toho, že mají kompetenci stanovit, co je zájem všeho lidu a kontrolovat, nakolik se jednání poslanců (a proč jen poslanců, všeobecně, lidí, kteří jsou zrovna středem jejich pozornosti) kryje s tím, co je v zájmu lidu, a s nejlepším vědomím a svědomím jednajících.

Tím se ovšem otvírá cesta k policejnímu a prokurátorskému státu.   Do široka se otvírá cesta k policejní a justiční zvůli a v posledním důsledku například i k politickým procesům. Je jistě nemyslitelné (a historie nic podobného nepamatuje), že by policie a prokuratura mohla přímo produkovat to, co je závaznou vůlí lidu a v souvislosti s tím podle vlastního uvážení rozhodovat, zda ten či onen jedná v souladu se svým vlastním svědomím. Policie i prokuratura jsou jen výkonné orgány a budou nakonec vždycky jen poslouchat nějaké politické, mocenské centrum, které je ovládá. A to centrum, nikoli oni, bude v tomto případě rozhodovat, co z politiky má být kriminalizováno a co ne.

Stručně a brutálně řečeno: v demokratickém státě nemá ani policie, ani státní zastupitelství právo šťourat se ve svědomí svých občanů. Jejich jediným úkolem je dobrat se toho, co a jak se stalo.

Nejvyšší soud ve svém usnesení z 16. července 2013 nerozhodl o tom, že se orgány činné v trestním řízení nesmějí zabývat trestnou činností poslanců, pokud ji páchali v rámci svého mandátu, nýbrž vyhověl navrhovateli, který poukazoval na to, že „nelze připustit, aby … svobodnou kontrolu činnosti člena v zákonodárném sboru ve vztahu k výkonu jeho mandátu prováděla místo voliče jiná složka státní moci“ a dospěl k závěru, „že došlo k nepřijatelné ingerenci exekutivní moci do moci zákonodárné“.

Případ Nečas

Už obvinění z června 2013 bylo konstruováno tak, aby je bylo možné použít nejen na tři poslance, ale i na tehdejšího premiéra. Proč se tak nestalo, se lze jen dohadovat: Nečas byl při rozjezdu kauzy ještě předseda vlády a do konce srpna poslanec PS, „orgány“ by si tím zbytečně komplikovaly situaci. Přitom bylo jasné, že jim nikam neuteče. Jeho pozice byla od začátku slabší než pozice poslanců (jeho údajné nabídnutí úplatku nebylo součástí výkonu funkce poslance PS PČR, měl tak učinit jako předseda vlády), Nejvyšší soud se zabýval výlučně případem tří poslanců. Nečas byl obviněn až 11. února 2014 z trestného činu podplacení. Na webu Vrchního státního zastupitelství v Olomouci se tehdy psalo: „Předmětem trestního stíhání je důvodné podezření, že stíhaná osoba byla v době od října 2012 do ledna 2013 účastna na nabídnutí a následné poskytnutí neoprávněné výhody konkrétním osobám v postavení úředních osob, a to v souvislosti s projednáváním vládního návrhu zákona o změně daňových, pojistných a dalších zákonů … s cílem dosáhnout schválení tohoto zákona.“ Ideová koncepce celého případu přitom zůstává stejná: „v této trestní věci jde o zodpovězení zásadní otázky celospolečenského významu, zda v procesu projednávání a schvalování zákonů, které ovlivňují život všech občanů, se mají poslanci ve smyslu svého ústavního slibu řídit svým nejlepším vědomím a svědomím a mandát vykonávat v zájmu všeho lidu, nebo zda a nakolik je přípustné, aby jejich rozhodování mohlo být ovlivňováno slibem nebo poskytnutím osobních výhod.“

Situace se změnila také již zmíněným Nálezem Ústavního soudu z 16. června 2015, podle něhož vzdání se mandátu v PS není projevem a není tedy kryto indemnitou. Tím se pootevřela dvířka k tomu, otevřít celý případ „poslaneckých trafik“ znovu v plné šíři. Bylo by přece podivné, kdyby se řešila otázka přijetí úplatků bez toho, aby se otevřel případ toho, kdo uplácel. A pokud se nyní, v Nečasově kauze, otevře otázka uplacení, nemůže otázka toho, kdo byl uplacen, zůstat stranou. A hlavně: pokud se znovu neotevře celý případ, stojí na vodě „ideologická“ a „morální“ legitimace změn, které probíhají od roku 2013, tj. nastolování „Nových pořádků“. Není tedy od věci předpokládat, že „případ Nečas“ je jakýsi reparát Státních zastupitelství a policie za poněkud zmatlaný případ poslaneckých trafik z léta 2013. Přitom je zjevné, že vůbec nešlo o trestnou činnosti, že nikdo nebyl uplácen a tudíž nemohl být ani nikdo, kdo by nějaké úplatky naděloval. Celé obvinění je nenáležitá ideologická konstrukce. Obžalobou Nečase všechno začíná znovu, se vším všudy.

Cui bono

Nikdo nebude popírat, že korupce je vážný problém. U nás jej velmi podporovala a živila prohlubující se politická nestabilita: od roku 1996 až do roku 2013 jsme nezažili vládu, která by měla opravdu většinu v PS, a je mi líto, občas mám dojem, že ta dnešní má většinu v podobném smyslu, v jakém ji měla Gottwaldova vláda v letech 1946-8. Taky to, čemu se říkalo a říká „kmotři“, je něco, co do normální společnosti a politiky nepatří, a přitom v prvním desetiletí tohoto tisíciletí v české politice všeobecně a např. v ODS a jejím okolí zvlášť přímo bujeli. Je mimo jakoukoli pochybnost, že za tento vývoj nesou politické strany a političtí představitelé, kteří tehdy byli ve významných funkcích, velkou zodpovědnost. S obojím bylo a je třeba bojovat prostředky v demokratickém právním státě obvyklými a přípustnými. U nás se však stalo něco jiného. Lidé polistopadovým vývojem ve velké víře zklamaní, od frustrovaných policistů a státních zástupců, kteří museli mít jistě právem čas od času pocit, že se ti, co patří do jejich „péče“, smějí jejich bezmocnosti, přes zklamané a politicky neúspěšné stoupence prezidenta Havla, jejichž výhrady k politice lidí, co se uplatnili po roce 1992, byly často na místě, přes nezávislé iniciativy „občanské společnosti“ (což je vlastně totéž) až po sociální demokracii, které se od roku 2006 nedařilo politicky prosadit proti slabým a málo stabilním pravicovým vládám – ti všichni nakonec ztratili trpělivost a seřadili se za hysterickou a lehce paranoidní ideologii, jejímž jádrem je story o „korupční hydře“, „nebezpečném klientelistickém systému, založeném na propojení řady aktérů“, kdy „lidé byli dosazování na určité funkce, aby tam poté plnili úkoly“, přičemž „všechny větve této kauzy spolu souvisí“ (plastické citáty jsou z rozhovoru, který před třemi lety s obvyklou přímočarostí poskytl Mladé frontě Dnes plk. Robert Šlachta). Autor to jistě tak nezamýšlel, ale je to trochu podobné Protokolům sionských mudrců. A nezamýšleným výsledkem toho všeho nakonec je, že v české politice dnes s úspěchem usiluje o dominanci oligarchické impérium Andreje Babiše, postavené na kumulaci politické, mediální a ekonomické moci. Teď je na pořadu dne zvýšení vlivu v „silových“ resortech, a až se prosadí i v justici, nebude to už mít chybu. Tentokrát už žádný kmotr, nýbrž něco jako capo di tutti capi. Jistě, nikdo z výše jmenovaných nespokojenců si asi nic podobného nepřál. Nemohu se však zároveň zbavit dojmu, že nikomu z nich to až tak nevadí.

Pokud bude „protikorupční“ tažení uzavřeno soudním procesem s trestním postihem (ať jeho hybatelé chtějí, nebo ne, bude mít vzhledem k okolnostem také povahu procesu politického), bude to znamenat, že se prosadil deformovaný a nespravedlivý pohled na polistopadový vývoj české společnosti, že demokratický právní stát dostal další vážnou trhlinu a že babišovské „Nové pořádky“ se upevnily a získaly významnou legitimaci. Nejde vůbec o osobu jednoho českého politika, Petra Nečase. Jde o osud demokracie, která nám kdysi spadla do klína a my si jí vůbec nevážíme. Zkrátka a jednoduše, jde o všechno.

Další články Bohumila Doležala si můžete přečíst v jeho internetovém politickém zápisníku Události.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner