Bohumil Doležal: Proč slavím Den české státnosti

Lenka Smětáková

Bohumil Doležal | FOTO: Lenka Smětáková

Tyto řádky vznikly vlastně jako příprava na pořad, k němuž mne laskavě pozvali na Českém rozhlase Plus. Připadají mi – aspoň pro mne osobně, pro to, co si myslím a v co věřím – natolik ucelené a natolik zásadní, že jsem je přepsal z heslovitých poznámek do vět souvislého textu a dávám k dispozici čtenářům.

Nejprve metodická poznámka: V souvislosti s 28. zářím se uvažuje o tom, jakým způsobem může církevní, resp. katolická tradice oslovit současnou českou společnost. Necítím se být v této věci příliš kompetentní – náboženským vyznáním jsem evangelík (možná bych měl spíš říkat „považuji se za“ nebo „hlásím se k“), profesí politický komentátor a chci psát o politice.

I. Státní svátky

Každý státní svátek zvlášť i všechny státní svátky nějakého státního útvaru dohromady v sobě nesou jakési poselství: Představují spontánně i vědomě kus státní ideologie. Zrcadlí se v nich ideje, na nichž ten stát stojí. Je to něco, co národní společenství aspoň v hrubých rysech sdílí. Zároveň za nimi může být, a měla by za nimi být, nějaká ideová koncepce politiků, kteří stát formují. Tak se státní ideologie v dějinách zároveň proměňuje a zachovává si kontinuitu. Svátky vymezují dějinný a politický prostor, v němž se stát, který je vzal za své, má pohybovat.

Moderní evropský stát je stát sekulární. Sekulární stát vznikl oddělením náboženského a politického života, tak jak ho na prahu osvícenství definoval např. John Locke. Je to jeden z největších výdobytků křesťanské Evropy. Navíc česká společnost představuje i v dnešní Evropě jistou anomálii tím, že je ve své drtivé většině ateistická. Ateismus není přitom nějaké životní vyznání, nýbrž jen nedostatek (jakéhokoli) náboženství. Státní svátky v takovém prostředí musí být dnes světské, i když jde o svátky, které stát převzal z ranného středověku, tedy z doby v tomto ohledu úplně jiné.

V této souvislosti je zajímavé, jak vypadají hlavní státní svátky u našich dvou sousedů se srovnatelnou historickou tradicí: Poláci, ve srovnání s námi i dnes velmi náboženský národ, oslavují každoročně 3. května Den ústavy, té z roku 1791. Je to svátek zcela politický. Hlavní maďarský státek, svátek svatého Štěpána, se slaví 20. srpna. Je spojen s prvním maďarským křesťanským panovníkem (a prvním maďarským králem). Časově je to výročí dne, kdy jej král Ladislav ve srozumění s papežem Řehořem VII. v roce 1083 prohlásili za svatého. Svatý Štěpán je však uctíván jako státník a tvůrce státu a oficiální název státu je „sekulární“: Svátek založení státu.

II. Den české státnosti

Náš Den české státnosti je svátek „polistopadový“. Byl uzákoněn v roce 2000 se spoustou nejapných řečí tehdejšího premiéra Miloše Zemana o údajné oslavě servility a kolaborace. Původně se měl jmenovat „Den České státnosti – svatý Václav“, v průběhu projednávání bylo jméno katolického světce pragmaticky, pro snadnější schválení, vypuštěno. Byla to nedůstojná obezlička, ale možná, že je to nakonec dobře: Je to svou povahou světský, politický svátek.

Váže se ovšem k osobě českého knížete a ke dni výročí jeho zavraždění. Historie o světci hovoří jen kuse a útržkovitě (máme sice k dispozici úplné kosterní pozůstatky, ale ty nám mnoho nepomohou). Základní je soubor legend, v nichž je zakotvena ideologie středověkého českého státu.

Když dnešní člověk slyší slovo „legenda“, představuje si něco hystericky přehnaného a v podstatě taky vylhaného. Ve skutečnosti není důvod předpokládat, že legendy všeobecně, a zvláště tato nevyrůstají z dějinného základu. Naši předkové byli daleko méně prolhaní, než si to nejspíš sami podle sebe představujeme. Je samozřejmě vidět, jak se ve svatováclavských legendách během času státní ideologie postupně z dějin vymaňuje (nebo vysvobozuje?), dotváří a začíná žít vlastním životem. A v té souvislosti je zároveň taky třeba zdůraznit, že v legendě (podobně jako například v prvních knihách Starého zákona) nejde o to, jak to „ve skutečnosti, doopravdy bylo“, ale „co to znamená“. A z tohoto hlediska obsahuje „svatováclavská tradice“ dvojí poselství.

Za prvé: Světec je v ní ztělesněním toho, co platilo za hlavní ctnosti: spravedlivosti, milosrdenství, pokory a lásky k bližnímu. Poselství zní: Legitimita státního útvaru se neopírá o jeho velikost a sílu, ale o to, zda a nakolik je jeho fungování prodchnuto těmito ctnostmi.

A za druhé: Václavovo působení ve světě (dnes bychom řekli „politika“) znamená přimknutí k západní křesťanské Evropě, jejímiž základními institucemi byly tehdy univerzální (katolická) církev a rodící se Svatá říše římská. Často v krvi a v násilí (doba byla surová a primitivní) se rodilo něco, co je možné připodobnit k dnešním institucím jako EU, NATO a instituce a organizace na obranu lidských práv. V tom smyslu je tu jakási kontinuita, kterou dnes mnozí neradi vidí. Bylo to tehdy něco, co bylo třeba vzít za své a před čím nebyla hanba se sklonit. A za co bylo třeba v případě nezbytí i položit život, což světec učinil.

Opakuji, nemluvím o tom, „jak to tenkrát doopravdy bylo“ (myslím si dokonce, že toho se nikdy s jistotou nedobereme, a proto si s tím už nic nepočneme), ale jaké poselství ideologie středověkého českého státu nesla a co zároveň taky znamená pro nás dnes.

III. Postavení Dne české státnosti v celku našich státních svátků

Abych je mohl popsat, provedu napřed něco jako archeologické zkoumání v hromadě dnešních českých státků.

Především jsou tu svátky „ostatní“. Ty nechme stranou, mají většinou folklorní povahu a neotřáslo jimi nakonec podstatně ani čtyřicet let bolševismu. Patří k nim Vánoce, Nový rok a Pondělí velikonoční. Z nepochopitelných důvodů sem spadl i První máj, Svátek práce (práci moc neslavíme), a nově sem byl zařazen i největší křesťanský svátek, Velký pátek – křesťanství tím u nás bylo legitimováno aspoň jako folklorní záležitost.

Pak jsou tu vlastní státní svátky. Když se jimi prohrabáváme, narazíme nejprve na vrstvu bezprostředně předbolševickou a bolševickou: na 9. květen, původně výročí osvobození ČSR Rudou armádou. Svátek byl v roce 1991 z iniciativy poslance Miloše Zemana (vida, jak se ten člověk soustavně zapisuje do našich dějin) šoupnut o den zpět a přejmenován na Den vítězství. Z okolních zemí slaví toto výročí jako státní svátek jen Slovensko (například Poláci ani náhodou).

Následuje prvorepublikánská archeologická vrstva: 28. říjen. Dnes oficiálně Den vzniku samostatného československého státu, hlavní státní svátek České republiky. Nepochybuji o významu výročí, jen bych chtěl zdůraznit, že jde o vznik jiného státu, než je ČR. Za ten svůj nynější se stydíme. Někteří z nás ho mají za „pětadvacet let, kdy nám vládli politici, kteří nemakali a kradli“.

A konečně poslední vrstva, svátky na první pohled náboženské, ve skutečnosti však jde o výron nacionalismu devatenáctého století: Ve „slovanských věrozvěstech“ oslavujeme odklon od římanství a němectví a příklon ke slovanství. Totéž platí o svátku Jana Husa, jen je třeba připočíst ještě husitské bojové revoluční tradice.

V této souvislosti považuji za nutné zdůraznit, že se Janu Husovi tím, jak si ho pro sebe zrekvírovali čeští šovinisté, děje krutá křivda. To, čím oslovuje dnešního člověka, je rozhodnutí svobodného jedince odvolat se v zásadní věci proti světské instituci (církev je taky světská instituce) k nejvyšší autoritě: k pravdě, spravedlnosti, k vlastnímu svědomí, ke Kristu.

Tím jsme narazili na dno vykopávek. Zbývají svátky nové, polistopadové. Jsou přijímány víceméně z nezbytí a s jistou nechutí:

1. leden se stal Dnem obnovy samostatného českého státu. Byla to vlastně formalita. Přitom znamená den vzniku státu, v němž dodnes žijeme.

17. listopad byl za bolševického režimu oslavován jako Mezinárodní den studentstva. Po listopadu 1989 byl přejmenován na Den boje za svobodu a demokracii (upozorňuji jen tak mimochodem, že název pokrývá i studentské protesty z roku 1939). Hlavní událost, která se s datem pojí, je ovšem pád bolševického režimu a faktický konec ruské nadvlády nad naší zemí. Svátek čelí nejrůznějším pokusům o „restrukturalizaci“ jeho významu a překabátění v opačném gardu, než bylo kdysi v rozpuku bolševismu překabátění 28. října na „Den znárodnění“. Letos bylo přejmenování na „Mezinárodní den studentstva a den boje za svobodu a demokracii“ nejprve hladce prosazeno v poslanecké sněmovně a jen shodou naprostých náhod neprošlo přes senát.

O způsobu, jakým byl nakonec prosazen Den české státnosti, jsem tu už mluvil.

IV. Moje virtuální Česká republika

V soustavě státních svátků je tedy obsažena státní ideologie a vlastně i určitý politický program. Tím, které státní svátky člověk zdůrazňuje, vyjadřuje svou politickou orientaci. Chtěl bych tedy závěrem zdůraznit, na kterých státních svátcích stojí můj politický program; které z nich vytvářejí mou virtuální Českou republiku, o niž mi vždycky šlo a jde. Myslím, že z toho, co jsem napsal, je to zhruba jasné, takže jen resumuji:

Je to za prvé 1. leden 1993, den vzniku České republiky, státu postaveného na demokratických a liberálních principech, součásti společenství západních demokratických států.

Je to za druhé 17. listopad 1989, jímž se otevřela cesta k vytvoření samostatné demokratické České republiky.

A je to konečně dnešní svátek, Den české státnosti, oslava vzniku českého státu, hlásícího se k idejím spravedlnosti, milosrdenství, pokory a lásky k bližnímu, státu, který se stal součástí západního, tehdy křesťanského, evropského společenství.

Nechci tím říci, že ostatní svátky by se měly zrušit, nýbrž že tyhle ze zásadních důvodů upřednostňuji před ostatními.

Mluvím o virtuální České republice proto, že nejde o to, co je, ale o to, co by mělo být. Že jde o něco, k čemu jsem se snažil pracovat od doby svého dospívání, a co nakonec taky vzniklo v podobě jistě nedokonalé (skutečnost je vždycky nedokonalá).

Dnes je svobodná a demokratická Česká republika vlastně v troskách. V divokém rauši nezodpovědného revolučního „protikorupčního“ běsnění se nakonec protlačil k výraznému podílu na moci Andrej Babiš se svou „Firmou“: obludným konglomerátem koncernu usilujícího o ekonomický monopol, politického hnutí usilujícího o monopol politický a mediálního impéria na podporu těchto monopolních ambic. Skutečná Česká republika se plíživě, ale nezadržitelně sune od demokracie k autokracii, oligarchii a buranokracii. Právě v této situaci mám zapotřebí znovu definovat virtuální demokratickou Českou republiku, již chci ze všech sil hájit a prosím o to ostatní.

Dnešní státní svátek je mimořádně vhodná chvíle si tohle všechno znovu připomenout.

Další články Bohumila Doležala si můžete přečíst v jeho internetovém politickém zápisníku Události.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner