Bohumil Doležal: Rozvrat české demokratické politiky

Atheo

Publikujeme zásadní text našeho spolupracovníka Bohumila Doležala o příčinách současné krize české demokracie. Doležal v tomto obsáhlém eseji popisuje hluboké kořeny polistopadového vývoje od demokracie k oligarchii, analyzuje politické chyby a selhání, a to od Havlovy nepolitické politiky, Klausova tržního fanatismu, třídního boje mezi pravicí a levicí až po rozvratný potenciál protikorupčních aktivistů v posledních letech. Definuje současný stav jako Druhou Českou republiku, která vystřídala mnohem demokratičtější První Českou republiku z let 1993 – 2013. Nakonec předestírá své programové přístupy k aktivní obraně demokracie a obnově liberálních poměrů v naší zemi.  

V tomto textu bych rád vypsal, jak vidím vývoj české politiky od listopadového převratu v roce 1989 po dnešek. Mám potřebu shrnout  své názory, vyjádřené v různých komentářích i programových textech, do nějakého celku, už jen vzhledem k tomu, že v mém věku a v dnešní době člověk neví dne ani hodiny. Třeba se to může někomu hodit. Výklad jsem opatřil jakýmsi osobním úvodem, aby bylo zjevné, co mne v životě utvářelo a z čeho dnes vycházím.

I. Východiska

Na veřejnost jsem poprvé vystoupil v první polovině šedesátých let. Poměry v tehdejším Československu pro mne byly nesnesitelné a připadal jsem si dost osamělý. Nebyl jsem si jistým, zda v sobě najdu dost odvahy, abych to dal přiměřeným způsobem najevo. Naštěstí jsem se potkal s několika lidmi, kteří mi v tom výrazně pomohli. Na prvním místě musím jmenovat Emanuela Mandlera. Z tohoto setkání se pak odvinuly postupně tři aktivity, na nichž jsem se činně podílel.  Jsou to mé tři základní životní zážitky:

Za prvé, časopis Tvář:

Tento časopis vycházel v letech 1964-5 (pak ho komunisté zakázali), obnoven byl během „Pražského jara“ v roce 1968 a rok poté zakázán po druhé a už definitivně (jako tehdy ostatně všechno).  Byl to kulturní měsíčník, vydával ho Svaz československých spisovatelů a byl určen původně pro „mladou literaturu“ (jakýsi literární teletník). Psal jsem tam literární kritiky. Československý režim se v té době poprvé pomalu a plíživě hroutil a zároveň uvolňoval, a v nastalém chaosu se podařilo, že redakci a redakční radu ovládla skupina  lidí, kteří s oficiózní spisovatelskou mládeží neměli nic společného. Hlavními osobnostmi byli historik a publicista (a tehdy i prozaik) Emanuel Mandler, vůdčí duch Tváře, dále filosof a psycholog Jiří Němec a filosof Ladislav Hejdánek. Němec byl praktikující katolík, Hejdánek člen Českobratrské církve evangelické. Poměrně záhy se nám podařilo získat pro spolupráci také Václava Havla (to bylo významné i proto, že Havel byl už tehdy renomovaný autor s mezinárodní reputací a člen Svazu spisovatelů; zároveň jsme se spolu v základních věcech, pokud jde o profil a smysl časopisu, bez problému shodli).

Byla to doba, kdy se někdejší čeští stalinisté (zdaleka ne všichni) pokoušeli polepšit. Polepšení se projevovalo mj. tím,  že autory z tuzemska i zahraničí, které dříve proskribovali, nyní ospravedlňovali dokazováním, že i oni mohou přinést jakési podněty a obohacení novému, „socialistickému“ umění. Pytel socialistického umění se měl rozšířit tak, aby se do něho vešli i někteří, posléze mnozí z těch, co dříve platili za dekadenty a reakcionáře. Protože nikdo z nás, kteří jsme časopis dělali, nebyl marx-leninista a stoupenec „socialistického umění“ v tehdejším pojetí, odmítli jsme tento ospravedlňující ceremoniál s tím, že „omilostnění“ autoři nic podobného nepotřebují. Chtěli jsme tisknout, a když nám to cenzura dovolila, taky jsme tiskli, všechny domácí a světové autory, co za to stojí, a obnovit tak sepětí české literatury a českého umění s vlastní minulostí i se světem, uměle přerušené naším pádem do bolševického impéria. Což byl vlastně zvláštní případ navazování přervané kontinuity s naší minulosti a se světem všeobecně, tedy ve svých důsledcích politikum, bourání virtuální ideologické železné opony. Snažili jsme se to dělat vědomě a důsledně. Zároveň nám šlo o rehabilitaci literární a umělecké kritiky, a to i vůči tehdy uznávaným obyvatelům literárního svazového Olympu a „svazovým“ autorům naší generace, jimž jsme vlastně časopis pro jejich  bezradnost a neschopnost „vyfoukli“. Poukazovali jsme na to, že to, co se ve skleníku Svazu spisovatelů jako literatura pěstuje, je vlastně v úhrnu nikoli literatura, ale jen simulace literatury. Tím jsme se záhy dostali do konfliktu s nimi (jeden z nich, pozdější dlouholetý normalizační kolaborant, nás tehdy veřejně označil za „skupinu estétských provokatérů“), s vedením Svazu spisovatelů i s ideologickým oddělením ÚV KSČ.

Komunistické „orgány“ posléze rozhodly, že se časopis musí změnit: musí zmizet šéfredaktor Jan Nedvěd a v redakční radě nesmí být Mandler, Němec a Hejdánek. To redakční rada jako jeden muž odmítla a všichni jsme odstoupili. Byla to zásadní věc, odmítnutí „normalizačního“ chování (které, jak známo, spočívá v tom, že všichni se zoufale drží svých židlí a zachraňují pozice, aby místo nich nepřišli jiní, ještě horší než oni a a zapomínají na známé „Co platno člověku, kdyby celý svět získal, ale na duši ztrátu utrpěl“) dlouho před skutečnou „normalizací“. Zároveň jsme uspořádali rozsáhlou protestní podpisovou akci, v níž nás podpořila řada významných umělců z Česka i ze Slovenska (např. Jaroslav Seifert, Vladimír Holan, Jan Werich, filmoví režiséři „mladé vlny“ včetně Miloše Formana, Věry Chytilové, Jana Němce). Tato akce už byla politikum par excelence a nebyla bez rizika. ÚV KSČ ovšem neustoupil a Tvář na konci roku zanikla. (Podotýkám jen, že mne tato zkušenost orientovala i pro další život: např. když na podzim roku 2013 vyměnil Andrej Babiš šéfredaktory MfD a Lidových novin, věděl jsem, že tam už nemám psát).

Na jaře 1968 jsme požádali SČSS o obnovu Tváře. Nezbylo jim než nás obnovit, v atmosféře „Pražského jara“ to prostě jinak nešlo. Tvář ovšem začala znovu vycházet až po ruské invazi (tehdy všechno trvalo hrozně dlouho) a vydali jsme celkem jen osm čísel. Pak nás zakázali znovu a provždy. V době, kdy Tvář mohla znovu vycházet, neexistovala cenzura. Tvář byla už nejen kulturní, ale i společenský časopis. Vyšla tu série článků Emanuela Mandlera o politické situaci, o českých politických tradicích, radikalismu a realismu, což byla pro mne (a nejen pro mne) další základní inspirace na celý život. Podařilo se nám získat ke spolupráci Václava Klause a další lidi z jeho okruhu (Tomáše Ježka, Josefa Kreutera), protože jsme pátrali po někom, kdo by byl ochoten kritizovat Šikovu ekonomickou reformu a její východiska, a naráželi jsme přitom bohužel zpočátku jen na samé stalinisty.

Václav Klaus tehdy podrobil Šika zásadní kritice s tím, že zdravé hospodářství musí stát na soukromém vlastnictví a svobodném podnikání. Během naší spolupráce došlo jednou mezi Klausem a Mandlerem ke sporu, který byl jen interní a neměl vůbec žádné fatální následky, ale byl zajímavý pro futuro: Klaus tehdy přišel s tím, že ve společnosti, v níž se uplatní fungující tržní hospodářství, se následně dříve nebo později vygeneruje politická demokracie (s tou myšlenkou si tenkrát, v době, kdy se prosazovali tzv. asijští ekonomičtí „tygři“, pohrával kdekdo). Mandler naopak tvrdil, že  skutečné svobodné podnikání se může rozvinout jen v demokratickém prostředí, a že tedy politika má přednost před ekonomikou. To byl pro mne další významný podnět (nevím ovšem, zda Václav Klaus svou tehdejší teorii ještě dnes zastává).

V letech 1968-9 došlo k jakémusi odcizení mezi Tváří a Václavem Havlem, který se po obnovení časopisu stal předsedou redakční rady (původně aspiroval na místo šéfredaktora, ale neprosadil se, většina redakční rady včetně mne si nepřála změnu šéfredaktora a předseda redakční rady byl jakýsi kompromis). Nakonec v červnu 1969 z Tváře odešel (pak už ovšem nevyšlo žádné číslo časopisu).

Za druhé,ineditní sborníky“:

Tvář definitivně zanikla, pokus o obnovu skupiny v polovině sedmdesátých let se nepovedl, po vystoupení Charty 77 už to ani nešlo: Emanuel Mandler a Karel Štindl  totiž Chartu 77 ze zásadních důvodů nepodepsali. Mandlerovy důvody byly prosté: podle něho to byl nedomyšlený, radikální pokus o politickou akci, který povede spíš ke zhoršení než k zlepšení situace.  Mandler by považoval v dané situaci za přiměřenější například to,  kdyby lidé pronásledovaní normalizačním režimem, bývalí komunisté i nekomunisté, společně žádali o jakousi sociální rehabilitaci, o ukončení své existenční diskriminace.

Zde považuji za nutné zmínit se o tom, jak Chartu 77, kterou jsem tehdy na rozdíl od nich podepsal, hodnotím já dnes. Dávám Mandlerovi za pravdu.

Sama pohnutka k jejímu vzniku byla pochopitelná. Tehdejší režim (tj. celé sovětské impérium, nejen ČSSR) se rozhodl, že v rámci tzv. helsinského procesu vtělí do svého právního řádu pakt OSN o občanských a politických právech a pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech – samozřejmě s tím, že je ani náhodou nehodlá dodržovat (bylo by ho to ostatně ve velmi krátké době po zásluze a úplně  zničilo). Byla to od komunistického režimu obludná drzost.

Pak tu také byla pochopitelná a legitimní potřeba lidí postižených „normalizací“, aby se spojili v hájení svých zájmů.

Na základě toho ovšem vznikla široká fronta, spojující „reformní komunisty“ s nekomunisty na základě paktů OSN o lidských právech. Přitom na prosazení požadavků ohledně občanských a lidských práv (což by bylo znamenalo faktickou likvidaci režimu) chyběla signatářům Charty politická síla. Pakty o hospodářských, sociálních  a kulturních právech obsahují normy, které nedodržuje nikdo prostě proto, že jsou utopické, nesmyslné a dodržovat se ani nedají. Na tomto základě vznikla falešná jednota, aniž by proběhla otevřená debata o podstatě ruského komunistického režimu, jenž se u nás prosazoval nejpozději od roku 1948, a zavládla řízená, povolená „ztráta paměti“ pro ty, co se na chodu režimu tak či onak podíleli. Mezi chartisty nevzniklo nic jako společné vědomí selhání – a to se pak osudově promítlo do polistopadové české demokracie. Dále: šlo o projekt politický a nemístně ambiciózní, který zdaleka přesahoval hranice možného. Když se to ukázalo, Chartě nezbylo než se stáhnout z „politické“ roviny do morální a „existenciální“ a zdůrazňovat, že jí nejde o nic jiného než o dodržování zákonů. Odtud vyplynulo jednak tiché pohrdání politikou, na jejíž půdě nelze vlastně nic rozumného prosadit, a rovněž tiché pohrdání veřejností, která uzavřela nepsanou smlouvu s Husákem a následně nevyslyšela existenciální výzvu k odchodu z „života ve lži“ do „života v pravdě“ v disidentské paralelní polis. To vše se pak osudově promítlo do české polistopadové demokracie.

Proto se několik lidí v Mandlerově okolí (já se rád přidal) na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století pokusilo formulovat v opozičním prostředí jiný koncept, než byl ten chartistický, a zároveň vyzvat k debatě některé naše známé z okruhu Charty 77, kteří byli diskusím na to téma otevření. To, co jsme cítili jako problém, byla úplná izolovanost Charty 77 a neporozumění mezi Chartou 77 a tehdejší společností; dále nejasnosti širokého okruhu lidí o tom, jak se vznešená oblast „lidských práv“  protíná s běžnými problémy jejich každodenního života; malé porozumění lidí z chartistického okruhu pro praktickou politiku a pro politický realismus, který od Havlíčka a Masaryka tvořil základ českého národního programu; a posléze i možnost formulovat v době, kdy ani v zárodku neexistuje suverénní a svobodný český stát, něco jako základy politického programu pro lepší časy, v něž jsme věřili.

Vytvořil se diskusní kruh lidí, kteří se leckdy na mnohém neshodli, ale byli ochotni se o těch věcech přít se a dohadovat: kromě Mandlera, Štindla, mne, bývalého šéfredaktora Tváře Nedvěda a několika známých z našeho prostředí (shodou okolností jsme všichni pracovali jako programátoři u počítačů) sem z okruhu Charty docházeli Luboš Dobrovský, Jan Sokol, Václav Žák, Petr Pithart a Petr Příhoda, z okruhu Václava Klause Tomáš Ježek a Jan Stráský, zpočátku i sám Klaus, který ale brzy o tuto spolupráci ztratil zájem. Výsledkem tohoto setkávání (schůzek v soukromých bytech se občas účastnilo i kolem třiceti lidí) bylo celkem 14 „ineditních“ sborníků (pořizovali jsme je v omezeném počtu, půjčovali jsme je každý ve okruhu svých známých a texty jsme nedávali k publikaci do zahraničí). Hlavní témata byla: politická situace v normalizovaném Československu, české demokratické tradice, ruská otázka. V letech 1986-7, kdy už byly  zjevné uvolnění a zároveň počínající  rozklad v ruské koloniální metropoli, jsme uspořádali dva sborníky s diskusí o politické situaci a o programových otázkách. Na podzim 1987 pak změny v Rusku a rozklad u nás postoupily tak daleko, že jsme se rozhodli vystoupit v rámci možností veřejně a politicky. Tak vznikla Demokratická iniciativa.

Třetí zkušenost, Demokratická iniciativa:

Bylo to nezávislé uskupení, které vycházelo z toho, co jsme se předtím pokusili pro sebe a v rámci možností i pro další zformulovat v letech 1979-1987. Poprvé jsme veřejně vystoupili v září roku 1987 spolu s významnými představiteli disentu včetně Václava Havla Dopisem poslancům Federálního shromáždění ČSSR, který obsahoval výzvu k zahájení demokratizace veřejného a politického života. Tento a všechny další dokumenty jsme dávali k dispozici českému vysílání Svobodné Evropy, Hlasu Ameriky a BBC a v rámci možností i zahraničním médiím. Přímo pod jménem Demokratická iniciativa jsme se prezentovali od počátku roku 1988.

Demokratická iniciativa existovala v rámci disentu a byla terčem soustavné a dotěrné pozornosti StB. S ostatními iniciativami jsme se shodovali v zavrženíhodnosti dosavadních poměrů i v solidaritě v případech policejního pronásledování. Zároveň jsme ovšem usilovali v duchu naší předchozí činnosti o politickou alternativu k tomu, o co doposud šlo lidem kolem Václava Havla. Získávali jsme lidi mimo disidentské ghetto, rozšiřovali jsme zájem o problematiku související s každodenním životem občanů (změny v zákoníku práce, prostor pro vznik skutečných, nezávislých odborů, ekologické záležitosti a studentstvo – v DI existovala v zárodečném stadiu i ekologická a studentská sekce). Pokoušeli jsme se postupně rozvinout a upřesnit politické požadavky pro přeměnu autoritativního režimu v demokratický a navrhnout  v obrysech i jakýsi harmonogram těch změn. A v některých věcech (např. demonstrace  21. srpna 1989) jsme zastávali (a nejen my, samozřejmě) radikálnější stanovisko než Václav Havel a lidé kolem něho. V květnu roku 1989 vzniklo jakési základní programové vymezení naší iniciativy: „Demokratická iniciativa se hlásí k demokratickým tradicím české společnosti (Palacký – Havlíček – Masaryk ) s jejich důrazem na národně konstitutivní význam každodenní politické práce a nutnost vytvářet a obnovovat celistvou společnost; tyto tradice chápe jako součást duchovního odkazu křesťanské Evropy, z něhož zdůrazňuje zejména evropské pojetí lidských práv, společnou minulost a společné kulturní hodnoty,  které umožňují spolupráci evropských národů, směřující ke společné budoucnosti.  Nezbytným předpokladem programového uvažování Demokratické iniciativy je realismus, předpokládající jako výchozí bod chápání podmínek, ve kterých se rozvíjí náš národní a státní život, a přirozeně také schopnost tyto podmínky přesahovat.“

V říjnu roku 1989 jsme navrhli, aby existující nezávislé iniciativy (DI, HOS, Obroda a Nezávislé mírové hnutí) vytvořily Koordinační výbor československé politické opozice, jakýsi zárodek budoucí politické plurality v české společnosti. Společným cílem iniciativ měla být „přeměna současného autoritativního československého státu v pluralitní demokratický stát s prosperujícím tržním hospodářstvím, spravedlivou sociální politikou a zabezpečenými občanskými svobodami“.  Náš návrh narazil na odpor Václava Havla a lidí z jeho okruhu, kteří něco podobného považovali za předčasné, a výbor v důsledku toho nevznikl. Proto Demokratická iniciativa sama požádala 11. listopadu 1989 komunistické ministerstvo vnitra o registraci jako opoziční politická strana.

Po listopadovém převratu se prosadily Havlovy představy. Demokratická iniciativa existovala v rámci Občanského fóra (nic jiného nám tehdy nezbylo). V této situaci a za těchto okolností bylo prakticky vyloučené, abychom se politicky prosadili, a strana po čase zanikla. V letech 1990-92 měla dva poslance ve Federálním shromáždění (Mandlera a mne) a pět poslanců v České národní radě.

Potud úvod. Je to mé osobní pojetí aktivit, na nichž jsem se podílel, a napsal jsem ho jen proto, aby bylo zjevné, z čeho při hodnocení dnešní politické krize polistopadové české demokracie vycházím.

II. Křivolaké cesty polistopadového režimu

Především považuji za nutné zdůraznit, že nechci nijak problematizovat ani relativizovat zásadní význam toho, co se odehrálo po 17. listopadu 1989. Za prvé, vytvořily se základy demokratického politického uspořádání, postaveného na svobodné soutěži politických stran. Za druhé, byly položeny základy právního řádu, byly uzákoněny základní občanská práva a svobody.  Je nutné v této souvislosti zdůraznit, že jedno i druhé musí jít ruku v ruce a vznik svobodného politického prostředí musí tvorbě právního řádu předcházet. Politika má v tomto smyslu přednost, protože spolehlivé základy právního řádu mohou vzniknout jen ve svobodném politickém prostředí. A za třetí, ČSFR a následně ČR se postupně stala opět součástí západního společenství demokratických zemí, což se posléze zhmotnilo v našem členství v NATO a v EU. Není pravda, jak tvrdíval Václav  Klaus, že jsme z Evropy nikdy neodešli. Byli jsme na vandru v Rusku a vrátili jsme se domů v dosti zuboženém stavu, jako marnotratný syn v příběhu z evangelia.

Tak vzniklo to, co dnes Andrej Babiš jmenuje „Starými pořádky“, polistopadový demokratický režim. Podílela se na něm řada významných politiků počínaje Václavem Havlem a Václavem Klausem, jistěže v dobrém i ve zlém. Nechci jim upírat nos mezi očima. Řeči o „25 letech, kdy nám vládli politici, co nemakali a kradli“, mám za hloupé a sprosté. Považoval jsem ten stát za svůj a byl jsem k němu při vší kritice loajální.

Proto také, když budu v následujících řádkách psát o problémech polistopadového uspořádání, bych rád zdůraznil,  že chci psát o politických chybách a selháních, nikoli o chybách morálních. Jednak kritika politiky byla dlouho mou profesí, a jednak do moralizování lidé obyčejně upadají tenkrát, když si s věcnými problémy nevědí rady. Udržet se v této poloze dá ovšem v souvislosti s tím, co se u nás dálo po listopadu 1989, leckdy docela fušku.

Jde mi o to, proč se uspořádání, které se u nás po listopadu 1989 prosadilo, propadalo do hlubší a hlubší krize a nakonec skončilo v letech 2012-14 politickým rozvratem.

Úkol, který stál před českou společností a českými politickými  a intelektuálními elitami, byl mimořádně náročný. V letech 1945-8 se Československo postupně integrovalo do ruského komunistického impéria, jehož, chcete-li, vazalským státem (nebo kolonií, nebo vnější gubernií) jsme se únorovým pučem roku 1948 definitivně stali. V české  společnosti proběhly tehdy hluboké devastační změny. Byly zničeny základy demokratické politické správy (ta byla nahrazena tzv. demokratickým centralismem). Byl zničen institut soukromého vlastnictví a svobodné podnikání bylo nahrazeno administrativním diktátem. A konečně byl úplně ochromen náboženský život a jeho základní instituce, církve, už předtím dosti oslabené českým politickým nacionalismem. To vše znamenalo přervání kontinuity s naší minulostí i s naším přirozeným okolím, a to i ve smyslu „duchovního odkazu“ a „kulturní tradice“ (abych byl srozumitelný i lidem, kteří v Boha nevěří). Česká společnost byla plánovitě a systematicky vyrvána ze svých kořenů.

Pokus „reformních komunistů“ naroubovat na nový, (ruský) bolševický kmen výhonky evropské demokracie, a zohlednit tak naše „národní specifika“ , skončil v roce 1968 potupným krachem. Rozdělené a rozložené komunistické elity nedokázaly vůbec nijak čelit hrozící ruské invazi a nebyly na ni připraveny. Nechci problematizovat dobré úmysly komunistických „reformistů“ a vážím si velké osobní statečnosti některých z nich (např. Františka Kriegla; takových bylo ovšem hodně málo). Na neúspěchu pokusu o zkřížení a smíření demokracie s orientální despocií ovšem obojí nic nezměnilo.

Další problematický pokus o nápravu poměrů následoval v roce 1977: totiž úsilí o spojení odpůrců posrpnového „normalizačního“ režimu z řad reformních komunistů i nekomunistů pod praporem lidských práv, jak byly  zhmotněny ve dvou výše zmíněných paktech OSN. O tom, že spojení bylo výsledkem falešného kompromisu, jsem tu už  psal a nebudu se opakovat. Pozoruhodná a pro budoucnost osudová byla však i ideologie, kterou toto prostředí vzápětí vygenerovalo, obsažená zejména v Havlově Moci bezmocných a v Bendově Paralelní polis. Stala se zdrojem velkých polistopadových problémů.

Podle Václava Havla narazila tehdejší západní formální, „buržoazní“ demokracie na své limity. Politické strany se proměnily ve zkostnatělé byrokratické útvary. Do této situace může významně promluvit český (a zjevně i v širším slova smyslu východoevropský) disent díky „existenciální revoluci“, která probíhá v myslích jeho účastníků. Politické strany budou nahrazeny iniciativami zřízenými ad hoc ke konkrétním účelům a stranické lídry nahradí „nezávislé osobnosti“.

Tento politický vývoj je podle Havla zakotven v morálce: v rozdílu mezi „životem ve lži“ a „životem v pravdě“. Člověk, prožívající „existenciální revoluci“  (ve známém Havlově příměru „zelinář“ ), odchází na základě náhlého osvícení podobného tomu, které potkalo svatého Pavla na cestě do Damašku,  ze „života ve lži“ uprostřed normalizační společnosti do „života v pravdě“ disidentské paralelní polis.

Ideologie byla účelová, bylo to východisko z nouze: pokus o politickou normalizaci poměrů tím, že režim bude donucen dodržovat občanská politická práva (k čemuž se pokrytecky sám přihlásil) se nepovedl. Jakákoli politická organizace byla policejním terorem už dávno znemožněna a disent byl rychle izolován v jakémsi virtuálním ghettu. Velká část těch lidí ostatně ze „života ve lži“ do „života v pravdě“ neodešla, ale byla tam vyhozena. Ideologie „existenciální revoluce“ je jen falešnou nadstavbou nad touto základnou – a podobně i překotné závěry o bytostném selhání, nedostatečnosti buržoazní demokracie. Odkazují k takovým hrobařům „buržoazní demokracie“, jakými byli Edvard Beneš nebo před ním i Karl Marx, a „paralelní polis“ vzdáleně rezonuje i utopickými projekty Petra Chelčického a jeho následovníků. Taky v Masarykově díle Rusko a Evropa se lze dočíst o podobných nápadech ruských myslitelů hlavně ze slavjanofilského okruhu (nestydaté úvahy o překonání „prohnilé“  dekadentní Evropy nezkaženou ruskou vitalitou).

Havel později pod tlakem polistopadové reality a zejména západního prostředí, v němž se on sám profiloval, svá stanoviska sice zmírnil, ale nepamatuji se, že by je byl někdy expresis verbis korigoval.

Nejhorší je, že tyto teorie posilovaly hlubokou nedůvěru v politiku jako takovou (viz všeobecné přesvědčení, že „politika je svinstvo“) v české veřejnosti. Důvěra byla otřesena už předtím, zejména způsobem, jak se v roce 1948 Československo snadno a vlastně bez odporu zhroutilo do ruského područí. Obyvatelé paralelní polis taky české společnosti, která mlčky, ale výrazně odmítla jejich projekt existenciální revoluce (jen velmi málo zelinářů zvolilo tuto cestu), příliš nedůvěřovali, a tak trochu jí pohrdali („šedá zóna“, společnost,  která uzavřela nepsanou smlouvu s Husákem).

I kvůli této nedůvěře politické strany, které vznikly po roce 1989, neoplývaly členstvem (ty staré se jim v tom postupně přizpůsobovaly, úbytek pokračuje ještě dnes), a sloužily vlastně jen jako zájmové spolky sdružující zájemce o politickou kariéru. Vznikla společnost, v níž politika v jakémsi bludném kruhu soustavně a opakovaně selhává.

Nedůvěra v politiku se projevila už v tom, jak vypadalo Občanské fórum, útvar bez členů, jen s aparátem, umožňujícím ovlivňovat a kontrolovat veřejnost, která se dosud potácela v rauši „sametové revoluce“.  Heslo znělo: „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“. V kuloárech vznikaly naivní představy o OF jako o jednotné organizaci demokratů, které budou přitékat voliči, odpuzovaní nevábnými alternativami, „zleva“ komunistickými, „zprava“ republikánskými extremisty.  Mluvilo se  zároveň o tom, že OF je pouze „dočasné“ řešení, ale jeho dočasnost se mohla v případě úspěchu sama od sebe a skoro z nezbytí snadno proměnit v dočasnost podobnou dočasnosti pobytu sovětských vojsk na čs. území.

To se ovšem nakonec nestalo, protože Občanské fórum havlovcům v demokratickém prostředí poměrně snadno „vyfoukl“ Václav Klaus, který lépe pochopil význam veřejné podpory pro politiku a praktickou užitečnost politických stran jako takových. Opatřil OF členstvem (nebylo ho zase až tak moc, taky vzhledem k hluboké nedůvěře české veřejnosti v politiku a politické strany, k níž havlovský disent mocně přispěl) a vznikla ODS. Havlovcům zůstala v ruce prázdná slupka Občanského hnutí, která se pak ve volbách roku 1992 vůbec nedostala do parlamentu. Václav Klaus ovšem zároveň rád zdědil základní vadu Občanského fóra, jeho monopolní charakter. Byla to nejsilnější strana, která měla ambice představovat zároveň polistopadový režim jako celek i nyní dominantní „pravici“.

Hlavním důvodem neúspěchu havlovského disentu v politickém střetnutí s Klausem, které uzavřela drtivá porážka ve volbách, bylo přesvědčení o přednosti morálního mandátu před politickým. Morální mandát je totiž na rozdíl od politického velmi obtížně prokazatelný. Mnoho, velmi mnoho lidí z Havlova okruhu bylo přesvědčeno, že „existenciální revoluce“ z konce sedmdesátých let, kterou prodělali, jim dává morální, nezpochybnitelnou legitimaci k polistopadovému vládnutí nad těmi, kteří kdysi uzavřeli nepsanou smlouvu s Husákem. Ve skutečnosti ovšem záměr prosadit demokracii a přistoupit na demokratická pravidla znamená mj. i bolestivé sebeomezení, vůli a ochotu rezignovat na morální legitimace tohoto typu. A dávat voličům najevo morální převahu je nejjednodušší způsob, jak prohrát volby, což se pak stalo. Zvlášť když „účtování s minulostí“ provází řízená amnézie, pokud jde o selhání v minulosti: veřejnost sice uzavřela smlouvu s Husákem, ale pokud bude např. i nomenklaturní komunistický kádr vstřícný uznat morální mandát svých nových šéfů, může být ospravedlněn do té míry, že se dokonce stane premiérem či ministrem obrany. (To je třeba případ polistopadového premiéra Mariana Čalfy.) Když se však stanoví kritéria tak, že se kolaborací provinil každý, kdo za normalizačního režimu chodil k volbám, tak se ztrácí zároveň i citlivost pro ty, kdo s komunistickým režimem kolaborovali opravdu a účinně. Komunistické střední a nižší kádry se pak horem dolem uplatňovaly i v ODS a v ČSSD. Je zjevné, že jakési „milostivé léto“ musí být součástí každé změny režimu, jinak jen jeden teror nahradí jiný. Milosrdenství by ovšem mělo mít určité meze a neměl by ho provázet nadměrný pragmatismus.

Vytváření nového systému politických stran bylo ukončeno tím, že se silným levicovým protihráčem dosud monopolní ODS stala Zemanova ČSSD. Její potřeba emancipovat se byla zcela legitimní, ovšem její otevřenost vůči „lidem minulosti“ byla ještě výraznější než u ODS. S jejím „emancipačním“ nasazením souvisí i to, že vztah, který mezi hlavními politickými stranami polistopadového systému existoval, se dá charakterizovat jako permanentní třídní boj (Václav Klaus k tomu ovšem přispěl ve stejné míře svým „vonhayekismem“, zhmotněným v tezi Friedricha von Hayeka, že dějiny lidstva jsou neustálý a snad dokonce stále se zostřující boj mezi kapitalismem a socialismem). To katastrofálně poznamenalo celou polistopadovou politiku a přispělo k rozvratu let 2012-4.

Největším politickým problémem však byla úplná a chronická neschopnost lidí z Havlova okruhu vytvořit nějaký životaschopný a funkční politický útvar. OH se neuplatnilo, ODA nepřežila dvě volební období, stejně dopadla pak i Unie svobody. Strana zelených, která, jak se chvíli zdálo, tyto útvary nahradí, nevydržela v PS ani jedno celé volební období. Veřejné akce, které získaly nezanedbatelný ohlas (Impuls 99, Děkujeme, odejděte, televizní revoluce z vánoc 2000) skončily přes obrovské ambice záhy v písku. Pokus stavět proti politickým stranám jako jejich protiváhu „Občanskou společnost“, občanská sdružení, jen maskoval tuto neschopnost. Na místě, kde mohl stát relativně  silný, dejme tomu středový politický subjekt, zela proto po dvacet dva let černá díra, zdroj neklidu, turbulencí a politické nestability. Byla to vážná vada polistopadové plurality mimo jiné i proto, že Václav Havel a lidé jemu blízcí získali významné politické funkce ve státní správě (např. ministr a náměstek ministra vnitra, vysocí policejní důstojníci), podrželi si je i v obou Klausových vládách,  zároveň se domohli i vlivných pozic v médiích a pokoušeli se nedostatek politické organizovanosti nahradit způsobem z politického hlediska zcela nestandardním. Z orgánů činných v trestním řízení proudily po léta do vybraných médií (např. Mladá fronta Dnes) informace kompromitující politické oponenty (namátkou jmenuji případ Bartončík, kauza Olovo, případ Srba, tzv. Kubiceho zpráva. Nemohu si pomoci, zdá se mi, že tato technika byla aspoň inspirací i k tomu, co vyvolalo a provázelo obrovitou policejní akci, jež vedla k pádu Nečasovy vlády. Je zjevné, že lidé jako Bartončík nebo Srba (v jeho případě šlo ovšem i o ministra Kavana) neměli v politice co dělat a že Paroubkovo vítězství ve volbách roku 2006 by bylo znamenalo politickou pohromu (přes odpudivost hlavního protagonisty menší než tu, co pak přišla v letech 2013-14). Šlo však o politické problémy, které měly být řešeny přiměřenými politickými prostředky a škoda, která byla demokratické politice touto nenáležitou  obezličkou způsobena, byla větší než užitek, který obezlička přinesla. Policejní orgány i média mají úzkostlivě dbát na to, aby byly politicky neutrální a nemohly sloužit jako politické instrumenty různých mocenských klik. Když dnes Babišovy listy zveřejňují kompromitující informace na politické konkurenty Andreje Babiše, pokračují v této zaběhnuté linii.

Protože lidé havlovského okruhu byli neschopní vytvořit vlastní silný, funkční a životaschopný politický útvar a prezidentský úřad se pro provozování aktivní, denní praktické politiky příliš nehodí, nezbývalo jim zpravidla, než se na nějaký stávající přilepit. V letech 1992-6 to byla první Klausova vláda a její předseda (prvním místopředsedou ODS a ministrem vnitra Klausovy vlády byl Jan Ruml), v roce 2002  ta Špidlova. Dnes se Havlovým pozůstalým nabízí tiché souručenství s Babišovým ANO.

Důsledkem popsaných vad polistopadového  systému bylo za prvé, že se trvale nedařilo generovat většinu v Poslanecké sněmovně, která by vládě zajišťovala trvalé a stabilní vládnutí. Výjimkou je pouze první Klausova vláda – většina, jistící Nečasovu vládu, se záhy ukázala být většinou zcela fiktivní. Vzhledem k nestabilní situaci a třídnímu boji mezi ODS a ČSSD, přemostěnému na čas velmi problematickou opoziční smlouvou (to, že se po volbách r. 1998 spojili Zeman s Klausem proti humpoláckému pokusu Václava Havla o politické vydírání, na které neměl dost politické síly,  bylo pochopitelné a legitimní, ale závazek, že ani jedna ze stran smlouvy do budoucna smlouvu nevypoví, učiněný výměnou za rozdělení významných mocenských postů, daleko překračoval meze možného a slušného) žila země v soustavné politické krizi a vlády padaly jako domečky z karet. A za druhé, vzhledem k prohlubujícímu se třídnímu boji mezi hlavními protagonisty systému se vůbec nedařilo formulovat společný zájem, který by dával naději, že ve chvíli hluboké politické krize dokáže spojit všechny účastníky politického stýkání a potýkání. Nevytvářel se artikulovaný a sdílený zájem vlasti, podmínka fungování každé parlamentní demokracie.

Zbývá zmínit ještě jeden významný problém, a tím je prorůstání ekonomiky a politiky. Jeho počátky bývají spojovány hlavně s ODS, Klausem a důsledky privatizace, a souvisí mj. i s problematickým řešením otázky financování politických stran. Zasáhl ale i ČSSD (méně, protože k „privatizační hostině“ se dostala se zpožděním) a další strany. Fenomén „kmotrů“ posléze významně přispěl k rozvratu české politické scény: když s ním např. v ODS začali zápolit, bylo už dost pozdě. Nebezpečí nabylo nové podoby. Oboustranně užitečná, leč problematická  symbióza (kmotři sponzorují strany a ovlivňují jejich politiku v tom či onom ve svůj prospěch) narazila na své meze, kmotři zjistili, že politiky vlastně k ničemu nepotřebují, protože si mohou vystačit sami. Podobně jako si kdysi v době úpadku římského impéria námezdní vojáci, najímaní k jeho obraně, najednou všimli, že vlastně k ničemu nepotřebují Římany. A tak se u nás v posledních letech postupně prosazuje princip „sám sobě kmotrem“, který stál u vzniku fenoménu Andreje Babiše, v této chvíli generálního ředitele všech českých miliardářů.

Chci krizi české politiky popsat jako problém v první řadě politický, nikoli morální. Jako krizi politiky jakožto smysluplného pořádání vztahů mezi lidmi a vyrovnávání jejich zájmů, probíhající v duchu spravedlnosti a neseného respektem a láskou k bližnímu. Hysterické moralizování, k němuž se dnes uchyluje kdekdo (kdo to zavinil), se mi hnusí. A nesdílím fanatismus  jakobínských právních puristů, kteří jsou přesvědčeni, že je napřed zapotřebí nalajnovat přísné a přesné zákony, a na všechno ostatní pak už stačí silná a důrazná policie.

III. Velká protikorupční revoluce

„Boj proti korupci“ jako válečné heslo už předem vyzývá k jakési obezřetnosti, protože v evropském vývoji posledních století bylo jen málo opravdu velkých lumpáren, které se bez něho obešly. Velmi se hodí k rozněcování veřejné hysterie  a k tomu, aby poskytoval legitimaci nejrůznějším revolučním  hnutím. Babišovo „pětadvacet let nám vládli politici, kteří nemakali a kradli, a teď přicházíme my obyčejní lidé, abychom tu udělali pořádek“  je jednoduché, přehledné a reprezentativní. Tak zní mantra každé revoluce. Je velmi jednoduché převádět všechny závažné  problémy, které zmítají společností, na střetnutí sil světla se silami tmy (je pozoruhodné, že Václav Klaus, který protikorupčníkům sloužil vždycky za ztělesnění satana, nedělá svým vydáváním všeho možného za dílčí souboje veliké války mezi kapitalismem a socialismem vlastně nic jiného než oni). Světlo jsme přitom shodou okolností zrovna my, kdežto tma jsou ti druzí. Je to taky přitažlivé pro lidi, kteří jsou zvyklí uvažovat jednoduše a mají sklon k silovým řešením (např. odhalit, zavřít, případně pověsit): problém si vždycky musí personifikovat do nepřítele, s nímž je třeba zatočit. Společnost rozčilená politickými, hospodářskými a sociálními problémy bývá náchylná k takové demagogii, a každý, kdo takovou demagogii provozuje, tu společnost ještě víc rozčiluje. Je to bludný kruh eskalující hysterie.

Součástí hysterie je taky představa katarze, jednoduchého řešení: ANO, bude líp.  Přitom např. korupce je jistě vážný problém, upřímně řečeno vždycky problémem byla a vždycky taky bude.  Smyslem boje proti korupci může být – a prosím, taky musí být, o tom vůbec nepochybuji –  jen a jedině snižovat její hladinu ve společnosti. Dá to mnoho práce a nikdy nejsou vyloučeny regrese. Představa, že se např. s korupcí dá ráznými prostými opatřeními (např. přísné zákony a  tvrdé represe) jednou provždy skoncovat, se dá realizovat jen tak, že se přitom zároveň taky zničí společnost korupcí napadená. Škody způsobené zásahem jsou pak nesrovnatelně větší než jeho užitek. A dále: korupce je jen jeden z důsledků choroby, jíž je nefunkční politika. Když se nedá do pořádku politika, bude i boj oproti korupci nefunkční. Funkční politika je pro zdraví společnosti daleko důležitější, než si lidé u nás, lidé navyklí politikou pohrdat, myslí.

První fáze revoluce: Pražské jaro 2012

Na počátku i v našem případě stála rezignace na politické řešení situace, protože politika údajně selhala. Dvacet pět let nám vládli politici, kteří nemakali a kradli. Podobně selhala kdysi podle Havlova přesvědčení zkostnatělá buržoazní demokracie (a předtím třeba podle Benešova přesvědčení jednostranná formální demokracie, nezohledňující hospodářské a sociální aspekty). Hybatelem revoluční vlny byla u nás na počátku revoluce, o níž je řeč, tři dejme tomu uskupení, která se – každé po svém a s určitými odchylkami – hlásila k babišovské mantře.

Za prvé, hlavní opoziční strana, sociální demokracie. Pokud jde o rozpoutání hysterie, rozhodující element. Vedl ji politický kalkul: sváděla ji a dráždila slabá Nečasova vláda. Ta záhy po volbách, jimiž se dostala k moci, už nedisponovala žádnou definovanou většinou v Poslanecké sněmovně. Byla oslabená vleklou celoevropskou hospodářskou krizí, soustavnými škůdcovskými akcemi prezidenta Klause, emancipační politikou TOP 09, jež se usilovala vyprofilovat na problémech svého silnějšího koaličního partnera. Opozice dokázala v mnoha významných věcech vládu paralyzovat, nedařilo se jí však vládu svrhnout, protože jakmile hrozilo nebezpečí pádu vlády a předčasných voleb, ocitli se nejrůznější odpadlíci v PS v choulostivé situaci (jejich znovuzvolení bylo ve hvězdách) a neriskovali konec vlastní poslanecké kariéry.  To, co se odehrávalo, bylo nekonečné a vleklé umírání vlády, během něhož důvěra v ni i preference vládních stran klesaly hloub a hloub. Proto se ČSSD pokoušela vystupňovat mimoparlamentní veřejný tlak do té míry, aby se pod ním vláda nakonec zhroutila. Využila k tomu svůj vliv v postkomunistických odborech, které sloužily jako servisní organizace pro pořádání veřejných protestů, a různé radikální levicové organizace a významné osobnosti intelektuální levice s nimi spojené (na podzim roku 2011 přijel do Prahy dokonce i sám Žižek). Sociálně demokratičtí politici byli přesvědčeni, že poté, co se jim podaří vládu svrhnout, dostanou  politiku bez problémů opět pod kontrolu.

Za druhé, nejrůznější nezávislé iniciativy, protikorupční organizace, sdružení a intelektuálové, spjatí tak či onak s idejemi a duchovním odkazem Václava Havla. Společenství natolik měňavé, že je vůbec obtížné je nějak pojmenovat. Nejvhodnější mi připadá již zaběhnuté pojmenování „Pravda a Láska“, vázané na kýčovité, dutě patetické pseudonáboženské heslo havlovského disentu bezprostředně po listopadovém převratu v roce 1989 o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. Nejvýraznější je iniciativa Vraťte nám stát“, která svým názvem evokuje výklad situace velmi podobný tomu babišovskému (nezodpovědní politici nám po převratu vyfoukli stát, my právoplatní majitelé – dříve se říkalo pracující, dnes tradičněji občané – je důrazně žádáme, aby ho koukali vrátit). Je však možné jmenovat i další, Rekonstrukci státu, Nadační fond proti korupci, Transparency International a spoustu neorganizovaných „osobností“.  Ti všichni nepředstavovali nikdy jednolitou, organizovanou politickou sílu, byly mezi nimi nezanedbatelné názorové rozdíly, ale měli dohromady určitou politickou váhu hlavně díky prostoru, který si dokázali získat porůznu v médiích.  Pořádně proto načechrali politický terén pro změny, které přišly na řadu v následujícím roce.

A za třetí, uskupení s politickými ambicemi  a s finančním zdroji, umožňujícími vysloveně politickou aktivitu s vyhlídkou na účast v příštích volbách. Andrej Babiš a (o dost méně majetný) Tomio Okamura. Spolu s dnes již polozapomenutou iniciativou Holešovská výzva představovali v „Pražském jaru 2012“ zatím jen jakousi lidovější variantu Pravdy a Lásky. Významné je, že jejich veřejná podpora byla tehdy sice ještě nevelká, ale na rozdíl od Pravdy a Lásky vyčíslitelná, a že měli jasnější představy o své politické budoucnosti.

Společná základní teze zněla: dosavadní politika selhala, je třeba ji nahradit něčím novým a lepším. V představách o povaze tohoto selhání a hlavně jeho časovém vymezení (kdy to začalo) se ovšem ta tři uskupení navzájem lišila.

ČSSD byla tradiční, „standardní“ politická strana.  Během „Starých pořádků“ byla osm let u vlády. Nemohla se zcela jednoznačně vykroutit ze své spoluzodpovědnosti za vývoj politické situace po roce 1989. Období, kdy nám vládli politici, kteří kradli a nemakali, pro ni proto začínalo v roce 2006 a zahrnovalo léta, kdy byla s malou přestávkou u kormidla „zrádná pravice“. Zároveň taky nemohla předstírat, že její představitelé nejsou politici, nikdo by tomu nebyl věřil. Nad její přirozenou a upřímnou revolučností se tedy od počátku vznášel otazník, její pozice byla vlastně slabá, což se nakonec ukázalo a v preferencích je to vidět dodnes.

V okruhu Pravdy a Lásky nebylo o tom, kdy krizové období začalo, úplně jasno. Je zjevné, že velkou roli hrálo vítězství ODS ve volbách roku 1992 (lidé z Havlova okruhu ztratili řadu mocenských pozic a významný vliv v médiích), skutečným ztělesněním krize byla ovšem opoziční smlouva mezi ČSSD a ODS. Politici byli tito lidé tak napůl (mnozí zastávali více či méně důležité politické funkce zejména v letech 1990-92) a v prvních letech po listopadu 1989 vládli vlastně taky jen tak napůl. Nicméně tak trochu politici byli a tak trochu vládli.

Z toho všeho je jasné, že pro Babiše bylo poměrně jednoduché zaujmout nelomenou, jednoznačně rozhodnou pozici: Podle Babiše je třeba odmítnout celých 25 let a všechny politiky sakumprásk. Rozčilené české veřejnosti museli sociální demokraté i „pravdoláskaři“ připadat jako nedůslední oportunisté (podobně jako ve dvacátých letech minulého století byli pro zradikalizovanou, rozlícenou veřejnost leckde přitažlivější komunisté než sociální demokrati). Babiš byl pro veřejnost nejsrozumitelnější. Přitom Babiš otázku listopadu 1989 výslovně neexponoval, protože pro budoucí postkomunistické oligarchy nebyl listopad 1989 žádným stresovým zážitkem. Neznamenal pro ně jako pro komunisty potupnou a bolestnou porážku, během níž ztratili podstatnou část svého společenského vlivu. Oni si ho vlastně ani moc nevšimli.

V jarních a letních měsících roku 2012 se plně vyjevila veřejná nespokojenost s politickou situací a proběhly silné a velmi hlasité veřejné protestní akce. Vznikla jakási společenská psychóza, které je k politickým změnám revoluční povahy zapotřebí. Nevysloveným heslem bylo to, co se zpívalo ve staré revoluční písni: nechť zhyne starý podlý svět!

Druhá fáze revoluce: Revoluční rok 2013

V tomto roce proběhla řada významných politických změn, které  přepsaly politické uspořádání České republiky. Byly to vesměs změny k horšímu. Jistě, stalo se tak buď ústavní cestou, nebo cestou, která dejme tomu neodporuje ústavě. Upozorňuji jen, že něco podobného (jen podle mého názoru v obráceném, pozitivním slova smyslu) proběhlo i v prvních měsících po listopadu 1989 – přesto se tu mluvívá o revoluci, s dovětkem „sametová“, a nikdo to dvakrát moc nezpochybňuje.

V lednu 2013 byl v přímé volbě přesvědčivou většinou zvolen prezidentem ČR Miloš Zeman. Přímou volbu předtím prosadil ústavní většinou (tzn. i s výraznou podporou stran Nečasovy vládní koalice) „předrevoluční“ parlament, a to z důvodů jednak populistických (lidé měli dostat silněji na srozuměnou, že na nich záleží, že spolurozhodují), jednak věcných (prezidentská volba v roce 2008 po sobě zanechala dojem, že napříště už touto cestou nemůže být zvolen nikdo). Karel Schwarzenberg, podporovaný vládní koalicí, neuspěl.  Tím dostala Nečasova vláda ránu z milosti a nezadržitelně se rozjely další podstatné změny.

Přitom Zeman sám o sobě  velké nebezpečí neznamenal: bylo zjevné, že jeho servisní strana (SPOZ) neudělá  žádnou velkou díru do světa, a na druhou stranu nebylo jasné, zda a do jaké míry se mu podaří dostat pod kontrolu destabilizované vedení ČSSD. Po krachu podzimního neúspěšného pokusu o mocenský zvrat v ČSSD (s odstupem času mi velmi připomíná jakousi karikaturu „sarajevského atentátu“ na Václava Klause z podzimu 1997) má v české politice zhruba podobnou váhu, jakou měl kdysi coby prezident Václav Havel, jen s výrazně horším hodnocením u většiny politiků i u veřejnosti. Jeho reputace na mezinárodní scéně (snad s výjimkou Moskvy) je ještě horší než ta Klausova, a to už je co říci. Mohutný je pouze jeho destabilizující potenciál – je větší než ten Havlův i než ten Klausův, a tak Zeman dokáže vzhledem k nestabilní domácí i zahraničněpolitické situaci nadělat daleko větší paseku.

V červnu pak po spektakulární policejní razii na Úřadě vlády ČR, jaká v krátkých dějinách ČR nemá obdoby, padla Nečasova vláda.  Policejní akce byla kryta ideologií boje proti korupční mafii, která rozvrací demokracii v České republice. Nic z toho se dodnes nepodařilo prokázat, takže jediným faktickým důsledkem byla rezignace předsedy vlády, a tedy pád vlády: bylo nepředstavitelné, že by vláda v nastalé situaci nepožádala PS o vyslovení důvěry,  a bylo stejně nepředstavitelné, že by ji v té situaci měla úplně rozložená Poslanecká sněmovna a  znejistěné vládní strany odvahu vládě dát.

Prezident poté jmenoval vládu podle vlastního uvážení, složenou ze svých sympatizantů a členů své pidistrany. Nikdo z jeho předchůdců nic podobného neudělal, ačkoli ústava to umožňuje a oba měli příležitost, Havel v roce 1997 po Klausově rezignaci, Klaus v roce 2009 po Topolánkově rezignaci. Tato nová vláda v PS důvěru nedostala, přesto vládla půl roku, do předčasných voleb a do následného ustavení nové vlády. Ani to žádný z jeho předchůdců neudělal. Podobná rozhodnutí mívají velkou váhu jako precedenty, jimiž se formálně v souladu s ústavou zavádějí ve státě křovácké poměry.

Protože se zároveň ukázalo, že Poslanecká sněmovna není schopná dát dohromady vůbec žádnou většinu, požádala podle ústavy prezidenta o rozpuštění, prezident jí vyhověl a vypsal předčasné volby. Dnem jejího rozpuštění (28. srpen 2013) tedy i formálně skončilo  to, co Andrej Babiš nazývá  „Starými pořádky“: Polistopadová První demokratická Česká republika. Během roku se změnil nejprve prezident, pak vláda, a vzápětí byla suspendována (dočasně, ovšem) stará Poslanecká sněmovna.

Ve dnech 25. a 26. října 2013 pak proběhly předčasné volby do Poslanecké sněmovny, které překreslily tvář české politické scény. ČSSD, spouštěč a hybatel Velké protikorupční revoluce, utrpěla Pyrrhovo vítězství. Volby sice formálně vyhrála, ale s daleko menší převahou, než se očekávalo. Proto padl její plán na „rehabilitaci politiky“ tím, že vznikne jednobarevná menšinová vláda ČSSD s komunistickou podporou. Hlavní událostí byl velký, nečekaný úspěch Babišova hnutí ANO. Oligarcha získal významné pozice v Poslanecké sněmovně a následně i ve vládě a ANO se pak stalo fakticky nejvlivnějším politickým uskupením v ČR.

Plán ČSSD na volební vítězství a na drtivou a pokud možno definitivní porážku „pravice“ tedy vyšel: demokratická opozice, ODS i TOP 09 byly zatlačeny na práh politické bezvýznamnosti – představují jen menší část opozice, v níž má faktickou většinu nová „klidná síla“, KSČM, a trosky, co zbyly po Okamurově Úsvitu (47 mandátů proti 42 mandátům ODS a TOP 09). Následný humpolácký pokus prezidenta o převzetí moci v ČSSD se však sociálním demokratům podařilo zvládnout jen díky benevolenci Andreje Babiše. Plán na obnovení „standardní“ politiky v nové podobě (rozdrcená opozice, faktická „opoziční smlouva“ s KSČM – na rozdíl od té někdejší, zemanovsko-klausovské, by se však byla nejspíš upekla kabinetní a kuloárovou cestou) se už naštěstí nepovedl.  I na základě tohoto výsledku voleb by byly parlamentní strany „První české republiky“  dokázaly vytvořit vládu se solidní většinou v Poslanecké sněmovně (106 poslanců, o jednoho víc, než kolik podporovalo první Klausovu vládu v letech 1992-6). Zejména díky své předchozí, konfrontačně opoziční politice však ČSSD něčeho podobného nebyla schopna, a navíc revolučně rozvášněná veřejnost by podobné řešení ani nebyla přijala.

V Andreji Babišovi a v ANO vznikl ČSSD silný konkurent úplně nového typu: oligarchický útvar, v němž se  zcela netransparentním způsobem spojuje v jeden mohutný mocenský celek průmyslový koncern, politické hnutí i mediální impérium. Babišův Agrofert ještě před volbami skoupil hlavní dva české deníky a hned po volbách, jak se dalo očekávat, vyměnil jejich vedení (průběžně pak získal ještě další akvizice na mediálním trhu). ČSSD ani další slabší koaliční partner, KDU-ČSL, nejsou na něco podobného zvyklé a nedokážou tomu čelit. ČSSD se tedy spuštěním revolučních změn podařilo vybojovat přední místo na slunci – pro Andreje Babiše.

Jako jakýsi odpad po vzniku nových pořádků zbyl v Poslanecké sněmovně Úsvit Tomia Okamury, který se neslavně zhroutil, takže tam  teď straší už jen jeho rozložená mrtvola; která je  ovšem, ač už nedrží pohromadě, taky považována za opozici. Opozicí je i KSČM, zkamenělina z bolševických třetihor. Spolehlivou konstantou politiky českých komunistů už od dvacátých let minulého století (kontinuitu nelze zpochybnit) je to, že až doposud vždycky byli spolehlivou prodlouženou rukou Kremlu. Demokratickou opozici zastupují ODS a TOP 09. Obě strany v posledních letech selhaly. ODS se nikdy nedokázala emancipovat od toho, co jí vdechl její zakladatel, především od kýčovité ideologie „pravičáctví“, od nevědomých reziduí mladočeského a národně socialistického šovinismu a nesmyslného a zhoubného úsilí emancipovat se od západního společenství, které nakonec, v závěru Klausova prezidentského mandátu, vyústilo v naprosto neslýchané koketování s Putinem. ODS zůstala a zůstává jednou nohou v „klausismu“. TOP 09 byla pokusem získat pro „pravici“ hlasy těch, jež takto profilovaná strana právem odpuzovala, a taky hlasy a podporu havlovské „Pravdy a Lásky“ (šlo o jen pár procent voličů, ale např. i o nezanedbatelnou mediální podporu). Experiment přispěl k dobrému volebnímu výsledku r. 2010, od té doby se TOP 09 pokoušela profilovat a posilovat na úkor svého silnějšího koaličního partnera: to se dařilo, jenže „pravice“ jako celek přitom hlasy ztrácela. Navíc „havlovská“ linie je katastroficky neperspektivní, což se na malém  vzorku nakonec potvrdilo při velmi neúspěšné kandidatuře Martina Bursíka do Senátu v Praze na podzim 2014. Obávám se (nemám z toho žádnou velkou radost), že obě strany (TOP 09, i ODS) vyčerpaly svůj potenciál. Mám je za demokratickou opozici a jako občan je rád budu v dílčích věcech podporovat. To je vše.

Pro úplnost zbývá dodat, že destrukce „Starých pořádků“  byla dovršena v komunálních a senátních volbách v říjnu 2014. Andreji Babišovi se podařilo ovládnout Prahu (stal se tu vítězem voleb) a řadu velkých českých měst. Význam Prahy je přitom pro českou společnost klíčový a sociální demokraté tu nikdy neměli dominantní pozici. Nemají ji tedy ani dnes, jen „zrádnou pravici“ vystřídal u kormidla Babiš.

Podstatná je rovněž destrukce mediální sféry a skutečnost, že velkopodnikatel Andrej Babiš poté, co usedl do křesla ministra financí, získal účinné nástroje faktické kontroly nad českou podnikatelskou sférou.

Vším, co jsem tu popsal, se „Druhá česká republika“ zkonsolidovala jako stát, kde autokracie a oligarchie nabyla převahy nad demokracií, kde je plíživou cestou omezován výkon svobody projevu (nezávislá média se stěhují na internet) a kde se v nejvyšších patrech politické scény čím dál tím víc uplatňují buranské manýry.  

To je můj pokus o popis toho, čemu říkám Velká protikorupční revoluce: to jest událostí, které vedly ke vzniku Druhé české republiky.

 

IV. Rekonstrukce státu

Výsledkem procesu, v němž vznikla Druhá Česká republika, republika Andreje Babiše a Miloše Zemana (uvádím dva její nejreprezentativnější zjevy), je stav, kdy:

Za prvé neexistuje v pravém slova smyslu funkční demokratická politika; Politické strany jsou ochromeny buď svou slabostí, nebo svou kolaborací s „novými útvary“, především s Babišovým ANO, jež v sobě způsobem v demokracii nepřípustným kumuluje hospodářskou, politickou a mediální moc.

A za druhé neexistují či jsou podstatně ochromena svobodná média jako zásadní a nezaujatá oponentura praktické politiky.

V této situaci je hlavním úkolem rekonstrukce vážně poškozeného demokratického státu. Problém je, jak by měla ta rekonstrukce v reále vypadat. Setkal jsem se často (i u svých blízkých spolupracovníků) s výhradami, že dovedu popsat problematickou politickou situaci, ale nejsem schopný předložit jasné, konkrétní řešení. To opravdu nejsem, a navíc mne něco podobného ani nenapadne, a to ze zcela zásadních důvodů. Pokusím se teď (mimo jiné) vysvětlit, proč.

Jeden můj starší přítel mi kdysi vyprávěl o mladém zblblém intelektuálovi, který hned na jaře 1945 vlezl do KSČ: mladistvý, právě proměněný nosorožec pak s očima vytřeštěnýma nadšením vykládal svým dosud skeptickým kamarádům: hned při vstupu jsem dostal konkrétní úkol! Myslím si, že něco takového  nejen není třeba, ale že se to ani nesmí a dospělí, příčetní lidé by si něco podobného neměli nechat líbit.

Pokud jde o rekonstrukci státu, existuje tu jeden ucelený ideový projekt, s nímž přišly iniciativy „Vraťte nám stát“ a „Rekonstrukce státu“.  Stojí na dvou základních představách, jež obě považuji za hloupé a zrůdné.

Za prvé: v minulosti nám prý ukradli náš stát. Žaloba zní na „neznámého pachatele“, z okolností je ovšem zjevné, že podezření lpí na „politicích, co nemakali a kradli“, a jejichž personifikací je především Václav Klaus a jeho lidé (v pozadí stojí možná tak trochu jako spolupachatel i Miloš Zeman). V tom se obě iniciativy shodují s Andrejem Babišem. Co bylo ukradeno, musí ovšem být vráceno. Jde tedy o typický restituční spor. Jako v každém restitučním sporu je podstatná otázka, kdo jsou vlastně oprávnění vlastníci. Kdo je to „my“?  My se vyznačujeme tím, že mluvíme jménem „všeho pracujícího lidu“. „Všechen pracující lid“ jako celek má tu nevýhodu a zároveň i výhodu, že se proti svým samozvaným mluvčím nemůže nijak ohradit. Je to totiž virtuální bytost, a jako každá virtuální bytost reálně neexistuje. Dále je otázka, k jakému tribunálu se obracíme se svou restituční žalobou. Jistě k veřejnosti, ale veřejnost (veřejné mínění) se může sice hodně rozčílit, ale nemůže podniknout žádné právní kroky, může ty kroky nanejvýš požehnat. Je naprotitomu zjevné, že kompetentním výkonným orgánem při navracení státu může být státní byrokracie a policie (šíře: „orgány činné v trestním řízení“ včetně státních zastupitelství) – samozřejmě za předpokladu, že budou nezávislé na politice a na politicích, kteří poškozeným, pracujícímu lidu (jejž coby samozvaní advokáti ex offo zastupují iniciativy) stát ukradli. Odtud obludný projekt nezávislé státní byrokracie (Zákon o státní službě), nezávislých státních zastupitelství (koncept zákona o státních zastupitelstvích, který zatím naštěstí trochu vázne) a do budoucna nejspíš i zákon  o nezávislé státní policii – v případě, že se zákon o státních zastupitelstvích opravdu povede, nebude toho posledního možná už ani zapotřebí). Zákony obhájci lidu navrhnou sami, před volbami je předloží kandidujícím politikům, kteří je ze zbabělosti podepíší: osvědčilo už na podzim roku  2013. (Opovržení si zasluhuje těch 156 poserů, kteří tehdy vydírání podlehli, místo aby důrazně upozornili, že volit je budou oprávnění voliči a žádná revoluční iniciativa, a že těmto voličům jsou  zavázáni a jim budou skládat účty. A opovržení si samozřejmě zaslouží přinejmenším ve stejné míře i vyděrači.) Je jenom přirozené, že účinným zdrojem opory může být i „nová síla“, Babišovo ANO. Je v tomto systému jakýmsi zhmotněním veřejnosti, lidu. Má totiž skutečnou politickou, ekonomickou i mediální sílu, zatímco síla obou iniciativ je sama o sobě nulová a potřebují se nutně na někoho přilepit.

Za druhé (což s tím prvním souvisí): stát se podle tohoto konceptu rekonstruuje tak, že nejprve se u zeleného stolu vytvoří  kvalitní zákony, a na jejich přesné a přísné dodržování pak dohlédne dobře zorganizovaná a úderná policie. Voliči nebo třeba soudci nejsou až tak zajímaví, v procesu výkonu dějinné spravedlnosti jsou s nimi ostatně vždycky jen problémy, protože si často dělají, co je napadne. Když bude nejhůř, pomůže silná osobnost (dříve: Václav Havel, dnes mám podezření, že ho zastoupí Andrej Babiš). Je zjevné, že stát rekonstruovaný tímhle způsobem bude  stát autoritativní.

A za třetí:   motorem tohoto procesu rekonstrukce státu je boj proti korupci: očista veřejnosti od politiků, kteří zklamali, protože nemakali a kradli, a prodejných novinářů, co je v tom podporovali. Jde o mravní obrodu společnosti.  Věc, za níž hybatelé obrodného procesu bojují, je proto natolik svatá, že v průběhu boje není třeba být příliš cimprlich. Považuji za nutné zdůraznit, že morální autorita svatoušků ze zmírněných iniciativ není předem a samozřejmě daná, jak z neznámých důvodů předpokládají, ale dosud nulová. Morální autorita se musí opřít o nějaké hmatatelné výsledky  a jediné, co se těmto lidem dosud povedlo, bylo, že účinně přispěli k politickému rozvratu v této zemi: To ovšem na žádnou morální autoritu ani náhodou nezakládá.

Demokratická alternativa vůči oligarchii a autokracii

Chtěl bych v závěru přijít s jakousi alternativou k této snůšce dětsky bezelstné nestydatosti. Kvůli tomu jsem ho celý psal.

Je nesporné, že český demokratický stát je vážně poškozen (stalo se tak mimo jiné i vyváděním právě zmíněných iniciativ) a musí být rekonstruován. Nejde ovšem v první řadě o rekonstrukci legislativy nebo snad dokonce společenské morálky (spasitelský syndrom),  jde o politický problém: je nezbytně nutné obnovit fungující demokratickou politiku  a taky obnovit nezávislá, kritická média.

Ústavní a zákonný rámec k obojímu je dán. Je k dispozici dostačující legislativa, zajišťující svobodu sdružování a svobodu projevu, od ústavní Listiny základních práv a svobod až po konkrétní realizaci v zákonech. Takový rámec ovšem fakticky neexistuje, pokud se ho někdo nepokouší svou každodenní činností  soustavně vyplňovat a případ od případu se na něj neodvolává.

Obnova a doplnění současného systému politických stran je věc velmi zdlouhavá a náročná, je to „běh na dlouhou trať“. Základní je, aby se o tomto problému veřejně diskutovalo, třeba zatím jen na nejnižší a nejskrovnější úrovni, a aby na úrovni spolků a občanských sdružení vzniklo nějaké podhoubí, které nebude nafoukaným projektem na vytvoření  intelektuálského Olympu, jehož cílem by bylo usvědčovat a zahanbovat prohnilou, sterilní a zkorumpovanou politiku,  nýbrž pokusem přispět v otevřené diskusi k regeneraci stávajících demokratických stran, případně vytváření nových. Tedy pozitivní, konstruktivní a neambiciózní každodenní práce.

Neméně obtížné je pokusit se v rámci možností o nezávislou a kritickou názorovou a informační platformu – v situaci, kdy jsou veřejnoprávní média ochromena rozkladem politické scény  (fungující demokratická politika musí nezávislost veřejnoprávních médií bránit, a v naší situaci to především znamená bránit ji zároveň proti indolentům z pravdoláskovních iniciativ i hladovým uzurpátorům typu Andreje Babiše). Zároveň v situaci, kdy privátní média patří bohatým českým podnikatelům, kteří si z nich udělali servis na obhajobu svých podnikatelských a druhotně i nenáležitých politických zájmů. Andrej Babiš vůbec není sám, jen je mezi nimi zřetelná jednička a má proto docela zvláštní význam (mezi mediálními magnáty zjevně existuje jakási přirozená subordinace). A konečně v situaci,  kdy v rámci Druhé České republiky existuje jakási simulovaná „nezávislost“, kterou představují hlavně bakalovská média (Respekt, Hospodářské noviny, Aktuálně.cz). Jejich ideologií je „nechumelismus“ – nic dramatického se neděje, standardní  demokracie jde svou cestou dál. Přitom fakticky legitimizují Babišovy Nové pořádky i politický úpadek  českého státu.

Problém je, že aspoň zpočátku nelze při obojím spoléhat na bohaté sponzory a celebrity. Všechno se zpočátku musí dělat na koleně a tam, jde to jde, i zadarmo. To znamená budovat něco jako disent a samizdat. Je to omezení nepříjemné, zároveň bychom však neměli zapomínat, že jsou dnešní poměry pořád ještě o dost lepší než ty před listopadem 1989, kdy jsme byli součástí zaostalé a despotické ruské veleříše. Nejde o to vytvářet nějakou „paralelní polis“, ale jen se na omezenou dobu a z nezbytí omezit. A dál se snažít dát naši současnou ohroženou polis, Českou republiku, do pořádku. Jen na okraj poznamenávám, že mne konsternuje,  jak je dnešní česká společnost (i její „intelektuální předvoj“) rozmazlená: jak málo lidí je dnes ochotno udělat taky někdy něco zadarmo. Za „totáče“ to byla samozřejmá povinnost.

Nějaký čas – dejme tomu pár let – se to musí vydržet.  Je to otázka trpělivosti. Sponzoři se nakonec najdou a celebritám (přiznávám se, že české celebrity velmi „nemusím“) nezbude, než se přidat, aby zůstaly celebritami.

Abych ilustroval, jaké aktivity považuji v rámci každodenní drobné politické práce za smysluplné, uvádím čistě jako  příklad  dvě, na nichž se podílím. Před dvěma lety jsme s  přáteli z bývalé Demokratické iniciativy (viz začátek tohoto článku) založili – u vědomí toho, jak vážná je v této zemi situace – Klub na obranu demokracie. Nechceme obrátit svět z hlavy na nohy či naopak. Pořádáme diskusní večery, tu a tam se vyjádříme  k některému z naléhavých politických problémů (faktická destrukce právního státu  v ČR, problém probouzejícího ruské imperiální politiky a ruské agrese na Ukrajině) a pokoušíme se získat pro naše stanoviska aspoň minimální veřejnou podporu. Je to dosti pracné, ale věřím, že to má smysl. Jako jedna z mnoha možností. A od jara soustavně píšu do Šafrova Svobodného fóra, „samizdatu na internetu“.

Demokratická česká politika stála od Havlíčkových a Masarykových dob na drobné politické práci a odmítala velkohubá a hlučná hysterická gesta. Masaryk v Otázce sociální vyjádřil to, co sám považoval za unum necessarium, po svém způsobu vyostřeným způsobem:  „V pozorování toho, co nezajímá nikoho, v dělání toho, co všem je nudné, v tom se ukážou heroové budoucnosti. Posud je jich málo, lidé raději obětují svůj život, než aby pracovali.“  Nejde samozřejmě o to, že je třeba za každou cenu dělat nezajímavé a nudné věci. Nýbrž o to, že práce, nesená vírou a nadějí (jiná práce nemá smysl, obou slov užívám v nejobecnějším  slova smyslu, ale upozorňuji, že přesto mají náboženský obsah, k němuž se já sám hlásím), se nesmí bát toho, že vždycky a hned nepřitáhne davy. O to dnes jde především.

Takže nakonec už jen malá metodická poznámka:

Milí čtenáři, nejsem schopný ani kompetentní stavět před někoho „konkrétní úkoly“. Uvedl jsem příklady. Zkoušejte něco podobného dělat ve svém okolí, nebo se přidejte k iniciativám, které už existují. Demokratické pořádky se uskutečňují tím, že někdo demokracii takříkajíc provozuje v praxi, často třeba jen v maličkostech, ale soustavně a usilovně. Česká demokracie leží dnes na ulici, bezmocná, opuštěná, vydaná napospas nezodpovědným manipulátorům. Rekonstrukce státu se neobejde bez vaší účasti. Nečekejte na někoho, kdo vám vymyslí „konkrétní úkoly“. Nečekejte, až vám nějaké nezodpovědné ambiciózní individuum, nějaký falešný mesiáš strčí pod nos váš údajný smysl života. Smysl vašeho života i „konkrétní úkoly“ jsou váš problém. Od toho jste na světě.

Bohumil Doležal

28. července – 2. srpna 2015; psáno pro Svobodné fórum

 

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner