Městský soud v Praze vynesl ve čtvrtek rozsudek nad bývalými vedoucími činiteli pražského magistrátu. Není zatím pravomocný (odsouzení se odvolali) a vzbudil velký rozruch. Zaslouženě.

Dva bývalí primátoři z období Starých pořádků, Bohuslav Svoboda a Tomáš Hudeček, dva bývalí radní a jeden magistrátní úředník byli shledáni vinnými v tom, že při prodloužení smlouvy s firmou Haguess ohledně karty Opencard nevypsali veřejnou soutěž, tím firmu zvýhodnili a porušili předpisy o hospodářské soutěži a povinnosti při správě cizího majetku. Neměli zjevně dostatek kvalifikovaných podkladů a hlasováním rozhodli, přestože existovaly pochybnosti o účelnosti a zákonnosti zakázky. K inkriminovanému hlasování došlo 3. dubna 2012, případ posléze vyšetřoval Útvar pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ). Obvinění bylo vzneseno v březnu 2013, v době vrcholící protikorupční hysterie. Soud začal před rokem.

Obviněno bylo původně všech deset radních, kteří se hlasování ohledně Opencard v dubnu 2012 zúčastnili. Nakonec byli odsouzeni jen čtyři (z toho oba primátorští předchůdci Adriany Krnáčové z Babišova hnutí ANO). Soud nakonec zdůraznil, že do nevýhodného postavení vůči společnosti Haguess se hlavní město Praha nedostalo ani kvůli jednomu z obžalovaných; že obžalovaní nejednali cíleně s úmyslem město poškodit a že byli vedeni snahou vyřešit danou záležitost tak, aby šlo o řešení pro město co nejlepší. Vypadá to trochu jako nějaká nepřímá omluva. Proto stanovil tresty na spodní hranici trestní sazby.

[ctete]74988[/ctete]

Proces i rozsudek jsou samozřejmě politicky citlivá záležitost a budou taky v tomto kontextu posuzovány. Od roku 2013, kdy bylo obvinění vzneseno, ovšem celá záležitost ztratila na politické ostrosti: Panu Babišovi a jeho lidem se mezitím podařilo ve spolupráci s dalšími Prahu ovládnout. I tak by pravomocná odsouzení znamenala pro zasažené konec politické kariéry.

Předmětem obvinění je akt hlasování. Soud zkoumá, zda měli hlasující dost kvalifikovaných podkladů (pokud proběhne až po konečné odsouzení proces s expremiérem Nečasem, bude možné navíc zkoumat, zda hlasovali v souladu se svým svědomím). Přehrává vlastně rozhodování politiků, dospívá k závěru, že on by rozhodl jinak, a vyvozuje z toho trestněprávní důsledky.

[ctete]75167[/ctete]

Tento Damoklův meč se nyní bude vznášet nade všemi zvolenými politiky, kteří budou o něčem rozhodovat. Poukaz na to, že obžalovaní v tomto případě rozhodli přesto, že tu byly pochyby, mi připadá neuvěřitelný.

Jistě, ještě není všem dnům konec. Obžalovaní se odvolali a závěr pana poslance (a exprimátora) Svobody, že v téhle zemi skončí demokracie, mi i proto připadá zatím pořád ještě předčasný. Přesto je situace, kdy se rozhodování volených orgánů stává snadno a často předmětem kriminalizace, byť i je kryta třeba patosem morální obrody společnosti, svým způsobem povážlivá. Pokud by se rozhodující volení zástupci začali čím dál víc starat místo toho, zda rozhodují správně, například o to, zda mají dostatečné mocenské krytí, pak demokracie opravdu skončí a nakonec se octneme rovnýma nohama v autoritativním státu.

[ctete]75222[/ctete]

Babišovské Nové pořádky jsou zaštítěny jednoduchoučkou, ale atraktivní ideologií: Posledních 25 let nám vládli politici, kteří nemakali a kradli. Teď přicházíme my, obyčejní lidé, abychom udělali pořádek. Prakticky totéž si daly do štítu všechny velké evropské autoritativní režimy v minulém století. Všechny také chtěly své státy řídit jako firmy. Pragmatické zásady řízení státu jako firmy jsou v našem případě dvě:

Za prvé, každý se dá koupit, a všichni jsou tedy na prodej. A za druhé: Každý je v něčem namočený, a každý se tedy dá skřípnout. Firma, postavená na těchto pilířích, je ovšem firma sui generis, firma se sicilskými a chicagskými kořeny. Její fungování (zejména ve vztahu k zákonnosti) se dá nejlíp vysvětlit na názorném příkladu z doby dávno minulé: na vojenské buzeraci za totáče.

Nejprve se stanoví přísná pravidla, která nikdo nedokáže dodržovat. Vojsko je tedy nedodržuje, a velitelé (tehdy se říkalo lampasáci) to velkoryse přehlížejí. A to až do té chvíle, kdy ten či onen voják začne dělat potíže. Pak v jeho případě tolerance okamžitě skončí a je jen otázkou času, kdy bude přichycen, a pak, jak by řekl Andrej Babiš, šup s ním do Sabinova (známý vojenský kárný tábor z dob před listopadem 1989).

Dá se předpokládat, že „přesné a přísné dodržování zákonů“ velmi snadno sklouzne do nechutně korumpujícího vydírání. To je odvrácená stránka patosu protikorupční revoluce. Dá se taky předpokládat, že i když si třeba soudy pořád ještě ve větší či menší míře dokážou obhájit jakousi autonomii svého rozhodování, soustředěnému tlaku Nových pořádků se nemohou natrvalo ubránit.

Novým pořádkům je třeba vzdorovat politicky – a to mimo jiné znamená také chránit svobodu rozhodování zastupitelských orgánů od parlamentu po obce před sekýrováním, krytým falešnou morálkou.

Další nebezpečí, které s sebou nástup Nových pořádků nese, jsou „koncepční procesy“. Tento termín (koncepciós perek) používají v Maďarsku v úzkém slova smyslu pro politické procesy z padesátých let minulého století, ale v širším slova smyslu pro každý proces, který je veden s nějakým plánem, konkrétnějším než je pouze dobrat se spravedlnosti (např. tiszaeszlárský proces z osmdesátých let 19. století, jakási maďarská hisneriáda).

Je nutné, aby veřejnost a zejména média pečlivě sledovaly neuzavřené procesy toho typu, jako je nynější s pražskými politiky nebo proces s expremiérem Nečasem ve věci „poslaneckých trafik“, i z tohoto hlediska. Jinak se na skluzavce z demokracie do autokracie a oligarchie hned tak nezastavíme.

Další články Bohumila Doležala si můžete přečíst v jeho internetovém politickém zápisníku Události.